Autorka knih Petra Ženatová má blízký vztah k Brnu a okolí a ve svých knihách často popisuje konkrétní místa. Účelem série je možnost pro všechny geocachery vypravit se na zajímavá místa, která jsou v knihách popisována. Druhá cache ze série vás kromě Města mrtvých duší, zavede i na místo s pěkným výhledem na Mikulovský kostel sv. Šebestiána.
Úryvek z knihy, vztahující se k místu uložení cache:
"Olívie okamžitě upozornila ostatní: „Bělo, jak to bylo v té věštbě? Jak zněla? Jsem si zcela jistá, že jsme nebo se blížíme do Města mrtvých duší. Jen se podívejte na ty prázdné šnečí ulity. To nemůže být náhoda.“
Běla zopakovala celou věštbu a Olívie začala nahlas přemýšlet, nejprve zopakovala to, co jí přišlo z věštby důležité:
„V údolí řeky Jitřenky bude ležet Město mrtvých duší, zbudované z prázdných skroucených ulit…Duhová kulička zkamení… Jen pokud vrátí se ta, která do světa lidí byla vyslána…duhová kulička změní se v kapku rosy a přejde až nahoru k poupěti a to se rozkvete a bude kvést a vonět na Louce šťastných. Vůně květiny rozveselí všechny tváře. Zbloudilé duše, vrátí se do těla. Střepy spojí se v celek a Černý stín bude znovu oslaben a usne v jeskyni Temných přání.“
Šli dál a okolo nich bylo stále více mrtvých prázdných skořápek.
Olívie si sama pro sebe přemýšlela: „Jak to, že skořápky nerozložil déšť, vítr a živočichové, kteří to mají na svědomí? Jak to, že se tu stále hromadí, jak to, že nezmizí. Co je tu drží? Země je tu zcela bez živin. Jen drsná tráva tu roste,“ z přemýšlení vytrhnul ji zvuk, který uslyšela. Nejprve ho slyšela jako by v dálce. Pak zaposlouchala se do toho zvuku a zjistila, že je všude okolo ní. Zněl jako zoufalý, krutý a smutný bezslzý zpěv. Nebyl to nářek, nebyl to pláč, byl to zpěv, a přesto se z něj dalo poznat zoufalství hlubší než slzy a vážnější než smrt. Olívii zamrazilo. Rozhlížela se kolem, ale nic neviděla, vůbec nic. Soustředila se, zda by jí nepomohlo oko, vidící auru, ale stále nic neviděla.
Běla si všimla, že Olívie se kolem sebe rozhlíží a bylo jí to podezřelé, proto se zeptala: „Olívie? Ty je vidíš?“
„Koho? Ne, nikoho nevidím, jen slyším. Slyším takový zvláštní zpěv plný nářků,“ odpověděla Olívie.
„Já je vidím, Olívie. Co ty Samueli, vidíš je?“ zeptala se Běla opatrně.
„Ne nevidím, ani neslyším,“ řekl Samuel a podíval se na Bělu a pak na Olívii.
Běla odříkala pár podivných formulí a svou holí ukázala na Olívii a pak na Samuela. Zabralo to, Olívie i Samuel náhle spatřili to, co bylo jim doposud skryto. Okolo nich a hlavně nad jejich hlavami, všude bylo vidět průhledné duše lidí. Jemně vznášely se ve vzduchu a zpívaly srdceryvné písně, které stále slyšela jen a jen Olívie. Byla to nádhera, v průhledných duších se jemně odrážely různé barvy. V každé duši řetízkovala barva jiná, v některých jich bylo víc a jiné vybarvovaly se do jedné jediné. Každá duše byla jiná, každá byla jinak krásná, každá byla jedinečná. Pak si všichni všimli, že z duší vede prapodivná průhledná tenká čára směrem k zemi. Už tušili tu zradu, už tušili a v srdci ucítili utrpení, když zjistili, že duše jsou připoutané k prázdným skořápkám.
„Tak to jsou mrtvé duše,“ pomyslela si Olívie. „Bylo mi to divné, vždyť duše přece neumírají, duše jsou věčné. Kdo jen mohl uvěznit tak krásná stvoření, kdo vzal jim svobodu. Člověk bez srdce, bez slitování. Nikdo jiný to nemohl udělat. Z duší, které jsou svobodné a z duší, které nikdy neumírají, udělal mrtvé duše.“
Takže se dobře rozhlédněte, máte šanci uvidět nejen to co Olívie, ale ještě i skrýš pro tuto cache :-)