Starý pan Benda byl povoláním kovář. Byl to dobrý kovář, učil se u samotného pražského mistra kovářského. Kovařina, jak sám říkával, byla jeho velká láska. Nejšťastnější byl, když si mohl z kusu železa vytvořit jedinečný a originální kousek. Třeba ukovat ozdobný svícen, křížek nebo drobnost pro štěstí. Takových chvil ale nebylo mnoho, protože nejvíce práce měl té každodenní. Podkovy pro koně, mříže, a v době bojů a válek, meče a šavle. Jeho druhou láskou bylo dřevo. Se dřevem ale pracovat neuměl. A i kdyby uměl, nezbývalo by mu na něj mnoho času. Nejvíce ho přitahovalo, jak takové dřevo voní. Začal tedy sbírat zajímavé kulaté kousky dřeva a udělal si malou sbírku.
Jednoho dne přijal kovářského učně Janka. Janek byl hoch šikovný, ale neustále po očku koukal, kde by co ve svůj prospěch obrátil. Tu se kováři ztratila slepice, tu zase šunka ze spíže. Když se mu ale ztratilo i kovářské kladivo, Janka vyhnal. Janek se ještě snažil kováře přesvědčit, že je nevinný, ale kovář věděl své. A tak rozzlobený Janek kováře proklel a odešel.
Pan Benda začal být ostražitější. Svou sbírku dřevěných koleček přemístil na bezpečnější odlehlé místo a začal jí zamykat. Klíče měl pro jistotu dvoje – přeci jen už nebyl nejmladší a trochu zapomínal. Jedny klíče nosil neustále u sebe a druhé si uložil do hrnečku na polici.
Jednoho dne se v podvečer přihnala od lesa veliká bouřka. Pan Benda běžel zabezpečit své hospodářství, když v tom uhodil blesk a jeho stavení zapálil. Dům i s kovárnou lehl během chvilky popelem. Když viděl kovář to neštěstí, zastavilo se mu zoufalstvím navždy srdce.
Od této události mnoho vody uplynulo, mnoho času uteklo….
Pan Benda ani jeho kovárna už dávno, dávno není, jeho sbírka dřevěných koleček však zůstala. Ale kde jsou klíče…?