Jihovýchodně od Strážného byste uprostřed pastvin našli dlouhý násep. Přetíná mělké údolí říčky Řasnice, jenže proč? Po mohutném náspu vede jen pěšinka, žádná silnice či železniční trať. Není to divné? Proč byl uprostřed luk potřeba tak nadměrný násep?
Na jihovýchodním konci hráze
V průvodcích byste se dočetli, že jde o nejstarší sypanou hráz Česka či dokonce Střední Evropy, pozůstatek rybníka Weiher zbudovaného ve 14. století. Někdy je uváděno, že tento rybník byl prvkem budovaného plavebního kanálu, kterým chtěl císař Karel IV. propojit povodí Dunaje s povodím Vltavy a Labe, tj. umožnit dopravu z Černého moře do Severního moře.
A jak to bylo doopravdy?
Na říčce Řasnici, která byla dříve zvána Grasige Moldau, česky Slatinná Vltava či Travná Vltava, skutečně rybník vyrostl. Nechal je vybudovat vladyka Petr Malovec z Chýnova a na Vimperku někdy v letech 1543 až 1547, tj. až v první polovině 16. století. Petr Malovec byl mladším synem Zdeňka Malovce, nejvyššího písaře království, kterému bylo vimperské panství odkázáno bezdětným Petrem Kaplířem ze Sulevic. Mimochodem, Malovcové z Malovic byli jedním z nejstarších českých vladyckých rodů.
Široká koruna hráze
Hráz rybníka byla na svou dobu impozantní, neboť její sypané těleso je dlouhé přibližně 480 metrů (od waypointu R1 k R2, udáváno je i 529 metrů), široké až 40 metrů a v nejvyšším místě byla hráz vysoká 15 metrů. Tak obrovská stavba nemohla uniknout pozornosti sousedů, především těch dále po proudu. Petr z Rožmberka, pán na prachatickém panství, si stěžoval již na zamýšlenou stavbu rybníka u úředníků menších desek zemských v Praze. Důvodem stížnosti nebyla rivalita či sousedská nepřejícnost, ale obava o majetek v okolí řeky, neboť se ve stížnosti uvádí, že velmi veliký a hluboký rybník na Kunžvartě má být zbudován "na velkých vodách a že hráz nemůže být založena na kruntu".
Nicméně hráz byla vybudována a rybník napuštěn, nejstarší nalezená písemná zmínka pochází z roku 1553 a uváděn je v ní existující rybník. Avšak tehdy již rybník nepatřil do majetku Malovců z Malovic, neboť jejich vimperské panství bylo v roce 1547 konfiskováno českým králem Ferdinandem I. za účast na povstání českých měst a proti Habsburkům. Zda rybník současníci zvali Kunžvartem podle blízkého návrší Kuschwarta (Kuschwarder Berg, Kunžvartský vrch, waypoint RB) nebo Weiher, které je v němčině obecným slovem a znamená rybník bez přítoku a odtoku, už dnes spolehlivě neurčíme.
Řasnice pod hrází
Rybník byl vskutku obrovský, neboť měl rozlohu okolo 150 ha a zaplavoval i severovýchodní část blízkého Splavského rašeliniště. Rozlohou by rybník dnes patřil mezi 30 největších rybníků v Česku. Napájen byl především Řasnicí, dále pak Častou (Kies Bach), která do Řasnice ústí jen pár metrů od hráze (waypoint R5), dále Splavským a Kořenským potokem.
Hráz rybníku však nebyla první (či nejstarší) sypanou hrází v českých zemích, neboť např. hráz táborského Jordánu vznikla již v roce 1492. Výjimečný je však nadmořskou výškou 800 metrů a dnes by byl nejvýše položeným rybníkem (Křišťanovický rybník, soudobá jednička, leží v nadmořské výšce 785 metrů; Nový rybník u Malče v 781 metrech, drobný rybníček u Nicova v 858 metrech, rybníky v Krušnohoří jsou obvykle nádrže pro hornické účely).
Při návštěvě hráze rybníka snadno poznáme, že obavy Petra z Rožmberka nebyly liché: hráz je uprostřed protržená (waypoint R3). Není známa žádná zpráva o samém zániku rybníka, ostatně i záznamy o lokálních povodních z 16. století jsou velmi vzácné. Jediným údajem tak zůstává rok 1581, kdy byl rybník uváděn jako pustý. Soudobý geologický průzkum ukázal příčinu problémů: pod vrstvou slatinných zemin je naplavená vrstva štěrku, která je propustná. Hráz založená na nestabilním podloží hůře odolávala tlaku zadržované vody, zvláště při jarním tání nebo vytrvalých srážkách.
Hráz nebyla od protržení nikdy opravena, jen v 19. století o opravě hráze uvažoval knížecí lesní inženýr Josef Fischer, ale k samotné realizaci se nepokročilo. Zajímavé je, že po většinu času vedla cesta vedle hráze a nikoliv po ní. Betonové pilíře, o které se opírá dnešní mostovka z kulatiny, nejspíše vybudovala čs. armáda v dobách urputného střežení státní hranice.
Hráz ukrytá v břízách, v pozadí Obecní a Lískový vrch
Ač jsou všichni pamětníci hladiny obřího jezera poblíž zemských hranic již mnoho staletí na pravdě Boží, hráz rybníka ukrytá pod stromy připomíná i po téměř 500 letech výjimečné rybníkářské dílo a je proto od roku 1959 chráněna jako kulturní památka České republiky.
Splavský mlýn
V blízkosti hráze vyrostl mnohem později Splavský mlýn (Damm Mühle, Dammmühle jako Hrázský mlýn, waypoint R7), zachycen je již v první polovině 19. století na mapách Stabilním katastru. Mlýn překvapivě nevyužíval vody z Řasnice, ale vedl si dlouhým náhonem vodu z Časté tekoucí od Strážného (začátek náhonu býval na waypoint RA). Do tohoto náhonu ještě ústil Kořenský potok, který průtok přilepšoval. Mlýn vlastnili od roku 1883 po dvacet let manželé Heinrich a Josefa Michelschlägerovi, od roku 1903 přešel do vlastnictví rodiny Fürchů, přičemž Karl jej vlastnil do roku 1929, následně do roku 1941 Adolf a Theresia Fürchovi a pak se dostal do podílového vlastnictví dětí a vdovy. Po skončení druhé světové války byl mlýn konfiskován Československem jako nepřátelský majetek na základě dekretu č. 108/145 a od roku 1949 je majetkem dnešního městyse Strážný.
Řasnice nad hrází
Náhon mlýnu využívala i pila na stavebním pozemku č. 63, která stála na druhém břehu náhonu přímo naproti mlýnu (waypoint R8). Se dřevem a řezivem z pily Splavského mlýna obchodovala plzeňská firma Josefa Pocheho. Její majitel si u mlýna postavil dům zvaný Poche Villa nebo také Černá vila (č.p. 96, waypoint R6). Stával blízko dnes zaniklé kaple (waypoint R9) u severozápadního konce hráze, uprostřed malé zahrady s rybníčkem obehnané zídkou.
Řasnice aneb skutečně Travná Vltava při ústí Časté
Domy byly zbořeny v souvislosti se zřízením hraničního pásma a vybudováním železné opony. Do dnešní doby se dochovaly jen drobné zbytky zdí, můstek přes zaniklý náhon a ostrůvek stromů a keřů po bývalé vile.
Kudy ke krabičce
Přes hráz prochází zeleně značená turistická trasa spojující Strážný se Soumarským mostem, která je vzhledem k podmáčenému okolí a rozlehlým pastvinám jedinou rozumnou cestou na hráz a ke keši. Od Strážného je cesta delší, ale možná zaparkujete u posledního obchodu (waypoint T2). Cestou si můžete prohlížet okraje Splavského rašeliniště s mnoha historickými názvy: Weir Filz, Kunžvartské rašeliniště, Stráženská slať.
Řasnice a Splavské rašeliniště
Na opačné straně zelené značky, u silnice ze vsi Řasnice do Českých Žlebů, je u silnice plácek skoro jak k parkování (waypoint T1), akorát chybí označení parkoviště, což je v národním parku Šumava zásadní problém.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po silnicích a vyznačených cyklostezkách, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!
(kopie listingu)