V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Zbojnická cesta
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Než sa nehdo stál zbojníkem, to nebylo edem tak. Nemohli splniť robotu. Ono sa řekne dva stromy za rok sťať, oklesniť, slúpnúť z kúry a dovézť do panského dvora. Panský hajný jeden strom označíl na jednéj straně Karlovic uprostřed pralesa, druhý na opačnéj straně. Jak sťali, museli si poščať voly na dovlečení klátúch a za poščání zaséj sa muselo stínať. Počítali a načítali skoro sto sťatých stromúch. Tí, keři to nemohli udělať, utekli do hor a byli z nich zbojníci. V hustéj hoře by snáď byli zblúdili. Tož si začali dělať obuškami na stromoch znamení. Také, aby si jích nihdo kromě zbojníkúch nevšimnúl. Hdysi nadělali tých značek věcéj, a začali temu praviť Zbojnická cesta. Byla v najhlubších lesoch, hde moc veselo nebylo. Raz byli na zboji a keřísi z nich byli zamrazení. Netrefily jích gulky. Edem tak jích chytali a znova do svojich oruží nabíjali a posílali jích zpátky. Hdyž po nich nehdo hodíl obuškem, chytili ho a už nevrátili. Tí zamrazení sa nikeho a ničeho nebáli. Jednúc sa potkali v Kubáňoch s portášámi. Kúšček vyšéj byla hospoda, keréj pravíli Bačkárka. Portáši věděli, že sa tam zbojníci schodili a radili. Tož si na ně počkali. Hdyž šli zbojníci z Bačkárky, natrefili na portáše. Tí začali hned' střílať o dušu. Zbojníci, keři nebyli zamrazení, sa schovali do kříbjá, ostatní jích bránili. Portášúch tam tenkráť dosť zahynulo. Temu místu sa dodneška praví Zarúbané. Na Zbojnícku cestu sa po hodně rokoch dostál jeden Karlovjan. Šél a hledál vyrúbané značky. Podlévá nich došél až k velikému buku. V něm byla ďúra. Karlovjan sa rozmýšlál, esli má do ní vlézť. Nakonec lézl. Ukrutně ho polekál pták, kerý vyletěl z ďúry, křídlámi ho dotřískál a zhasíl mu latérňu. Karlovjan sa nedál, rozžál latérňu a lézl daléj. Na dně ďúry našél pylný hrnec zlatých peněz. Hdyž hrnec vytáhnúl na světlo, tak sa peníze ligotaly, jak hdyby jích tam nehdo dál včera. Až tak oči přechádzaly. Už si myslel, esli to néni nejaká ošala. Takovým ďúrám pravíli jak zbojníci, tak Karlovjané gaur a místom, hde byly, ešče dnes pravjá Gaurové a Gaurový vrch. Z Miloňova odvedli zbojníci cérku k sobě. Tam ju zamrazili tak, že jích poslúchala, ale nevěděla, hde je. Dělala, co jí poručili. Byla jak bez vůle. Moc nemluvila, neusmíla sa. Bývalo ju slyšeť, jak naříká. Karlovjané pravíli, že galijuje. Zbojníci měli strach, že jích prozradí, tož ju dovedli domů. Dobře jí zaplatili a odmrazili ju. To místo, odky sa ozývalo volání, sa ešče menuje Gálija.