Z Loucne stoupaji cesty nahoru do luk, pak do lesu, nakonec skonci ve skalach. Jen malo turistu po nich dnes chodi. Stali jsme uprostred louky, dole byl Hradek a Loucna a za zady huste lesy. Pod velkym dubem jsem nasel kulaty kamen. Prask! Hodil jsem jim proti obzoru a pozoroval, jak se kutali dolu k lidem. Slunce palilo a vse vypadalo jako pred padesati lety.
Pak jsme dosli do mista, kde byly zriceniny boudy na Kohoutim vrchu. Do proslunenych luk to bylo zatracene blizko, ale ruiny pusobily v lesnim priseri jako strasidelne misto: rozkotane cihly, zohybane armatury, betonove bloky roztrhane nadlidskou silou nebo dynamitem. V polorozbitem sklepe vsak - kohoutek vodovodu. Otocim jim ztezka a po letech opet vytryskne rezava voda, prekvapeni, jako kdybych nasel rano zlatou minci pod polstarem.
Chata na Kohoutim vrchu (nemecky nazyvana Hahnbergbaude a nekdy tez Volkertbaude) byla pred 2.svetovou valkou jednim z nejoblibenejsich vyletnich cilu na Hradecko. Chodili sem skolni vylety, v nedeli rodinky na spacir, sve pochody zde u piva koncili turiste i horolezci, kteri objevovali nedaleke piskovcove skaly. Kdo chatu zalozil se zatim zjistit nepodarilo, dlouha leta vsak patrila Adolfu Peukertovi, ktery kdyz zrovna nesenkoval, hospodaril na chudickych loukach pod lesem. Pan Peukert vsak nebyl jen nejaky hospodsky sedlak, snazil se se do sveho podniku prilakat co nejvice lidi, videl jsem lakave inzeraty v rocenkach Horskeho spolku, svuj podnik tam tituluje jako horsky senk a lici vsechny jeho prednosti. Dochovaly se i stare pohlednice. Bouda na Kohoutim vrchu na nich pusobi dojmem alpske chaty: pod okenky ve stite velka cedule s nazvem a napisy, neomitnuté zdi, lavicky se stoly venku, stozar s vlajkou a klec s ptacky povesena pro radost mezi okny. Pametnici vzpominaji tez na prekrasny orchestrion, kuzelnik a malou zahradu, ve ktere byly pro potechu deti chovani pavi a liska.
Bouda byla v provozu jeste radu povalecnych let a díky svoji vyhodne poloze se stala paserackym doupetem, ke kteremu se za nocí plizily temné postavy s ranci na zadech. Pozdeji byly na nemecko-ceske hranici postaveny dratene zatarasy a dum byl vojskem rozboren. Zustalo z nej jen par cihel a mohutne lipy na byvale terase. A z louky pod lesem pak krasny vyhled do kraje. Nic vic, nic min.
( Cerpano z knihy Hradecko - krajina na Nise jejimz autorem je Marek Rehacek.)
