A na té planetce přebýval geoduch Zeměmluv zvaný a po povrchu té malé modré koule vesmírné, plující si poklidně vesmírem všelijakým, pobíhalo mnoho tvorečku rozmanitých čiperných, čtyřnohých, dvounohých a též i obludky jiné. Ty obludky, které byly na této planetce nejmazanější ze všech, si kačeři říkaly a samicím svým pak kačerky. Mazaní tvorečkové toť sic byli, ale navíc i tuze zapomnětliví, takže stále něco hledali a pobíhali tam i sem, aby to opět nalezli. A protože hledali pořád, stal se z toho pro ně takový obyčej lidový. A aby se v tom hledání věcí ztracených ještě trochu víc procvičili, na celé téhle planetce pohádek vymyslel jejich Zeměmluv jednu hru zvláště prazvláštní. Kouzlo její spočívalo v tom, že některý z těch tvorečků malých vzal docela obyčejnou truhličku, kus pergamenu či papyru v ní vložil, a k témuž i nějaký to nástroj pisací, jakožto brk a jiné, a to vše pak strčil někam za pařez, buk anebo šutrák, a nechal to vyhlásiti pak do povědomí všelikého kačerstva a pak všechno to kačerstvo jako zběsilé začalo běhati a hledati poklad jím uschovaný.
Jenže v tom počal chaos velký býti. Inu, planetka měla mnoho království a není přec možné, aby v takové pohádkové říši chaos vládnul jen tak sám pro sebe, pročež Zeměmluv velký tedy řekl: „…Tak takhle ne, pořádek v tom nutno udělati!“ A jak řekl, stalo se.
Nad každým tím malým královstvím plným všeho tého kačerstva pak krále jejich ustanovil.
A ten za úkol měl dohlížeti na to, aby kačerstvo hledalo ty svoje schované truhličky řádně, způsobně, nestrkalo se u toho, nešťouchalo a vůbec, aby tom nepanoval chaos a bordel.
A protože celá planetka měla spoustu svých malých království, byla tam i panovníků spousta.
Jedno z těch království však bylo neobyčejně jiné, neb mělo dvě města s titulem královská. To větší byla vcelku neznámé a bylo městem Praha zvaným, s hromadou ledajakých skrýší nevalných. A pak i město druhé, opravdu královské, které si však ve skromnosti své nehrálo na nic honosného, i když plné bylo a stále jest přenádherných pokladů. A protože, jak už víme, ve skromnosti krása jest, dalo si jméno z nejnuznějších, totiž Žebrák.
A nad tímhle královstvím, které sahalo od míst, kde kutnohorští havíři dobývali z prachu země své zlato až po severní oblast chutných vín mělnických, která se na západu snoubila s mokem pivním rakovnickým a na jihu s dolováním příbramským, tam panoval vládce svého jména první, který zde ještě předtím nepanoval a jméno jeho bylo Skupec.
Král to byl jak má být, království své plné truhliček měl a spravoval je rozvážně, že až některé kačerstvo se hrůzou klepalo. Někde truhličky lidu svému ukrýt dovolil, jinde zas nikoliv, protože nemůže být přec truhlička vedle truhličky. Jenže, kdykoliv on vydal dekret svůj o souhlasu s truhličkou, jiní hned pro ni běželi a jemu jí ani najít nenechali. A povězte sami, zda by se vám to líbilo?
Dekrety na truhličky vydávati a žádnou svoji nemýti? To by Vás to kralování ani nebavilo.
Protož kačerstvo poddané hlavy své dohromady dalo a rozhodlo se poklad královský pro vladaře svého vyrobiti. A kdež jinde by poklad královský býti měl, než na očích hradů dvou, které vladařský titul mají a honosnost svou dobře znají?
A tak ten poklad královský tu na svého vladaře čeká, jak se sluší a patří, jistě krále hodný bude a poděkování své ponese, za práci jeho s kačerstvem všelijakým, kterémuž on s korunou a žezlem železným ku propěchu jeho vládne.
A tak všichni, kdož u pokladu jeho a nejen jeho pokleknete, vzpomeňtež na skutečnost, že pro blaho Vaše král ukrásti času svého musel, práci svou obětoval a vy, holoto, nechtež poklad v pokoji, neničte jej a radujte se z díla, rozšiřujte jej a žijte v poklidu a radosti. To jest poselství pro ucha Vaše! A vladaři, nechť nese se naše poděkování toběž za vše!
A nyní...
Přichází král!