Před více jak sto lety 13. listopadu 1899 zemřela baronka Ulrika von Levetzow, žena, která dodnes zůstala symbolem romantismu devatenáctého století. Ostatně celý svůj život s devatenáctým stoletím spojila. Jak je známo, sedmnáctiletou šlechtičnu si oblíbil ve svých 72 letech německý básník a současně dvorní rada, tedy státní úředník, Johan Wolfgang Goethe. Věnoval jí jednu ze svých nejkrásnějších básní Elegii. Fakt, že Ulrika odmítla všechny své nápadníky a prožila neprovdána většinu svého života na zámku v Třebívlicích, kde ve svých 95 letech i zemřela, dal vzniknout legendě o nenaplněné lásce s německým básníkem.
Paní baronka ale nebyla jen romantickým symbolem, ale všestrannou renesanční osobností. Po svém otci, hraběti Joachimu Otto Ulrichovi von Levetzow, rytíři Maltézského řádu, byla meklenburská šlechtična. Narodila se 4. února 1804 v Lipsku. Její matce Amálii bylo v té době 16 let. Větší část svého dětství prožila Ulrika v Sasku. Dospívání pak ve francouzském Štrasburku. Skutečný domov nalezla ale až v Čechách, kde žila s matkou a jejím třetím manželem, svým nevlastním otcem hrabětem Františkem Klebesbergem. Svého nevlastního otce měla ráda a od něho se naučila milovat český národ. Byla dobrodinkou celého kraje. V Třebívlicích založila přádelní školu a společně se svou sestrou učila české dívky ručním placem. Podílela se na založení prvního útulku pro bezdomovce v Praze. Tento útulek dlouhodobě podporovala a získala za to dokonce v roce 1879 od společnosti Der prager Asyl-herein děkovný diplom. O přírodní vědy se zajímala díky svému nevlastnímu otci, který patřil k zakladatelům Národního muzea v Praze, a jeho přátelům. Již jako mladé děvče sledovala například, společně s Goethem a českými přírodovědci, výzkumy nejmladší české sopky Komorní Hůrky u Františkových lázní. Národnímu muzeu předala odbornou pozůstalost po svém otci, ale i četné vlastní dary. Již roku 1868 byla jmenována činnou členkou muzejní společnosti a byla oceněna i ve zprávě přednesené v témže roce na valném shromáždění Společnosti Muzea Království českého. Sžila se s českým prostředím natolik, že ve stáří zalitovala, že " doba jí nevnukla potřebu naučit se dokonale zvučnému, bohatému jazyku lidu s nímž splynula její duše ". Třebívlické panství bylo hlavní oblastí výskytu českých granátů. Pro nás je pojmem granátová souprava, kterou získala Ulrika od své matky. Pro český granát je slohově nejvýraznější doba empírová, která znovu přinesla oblibu zdobených šperků z jemných drátků a kuliček (filigránu a granulace). Souprava šperků Ulriky von Levetzow byla vyrobena v roce 1820 ze čtyřsetpadesátiosmi českých granátů. Kameny jsou zasazeny pomocí carglové (kroužkové) techniky. Jde o vybrané velké granáty pocházející z výskytů v okolí Třebívlic. Svým šperkům věnovala místo i ve své závěti 1899.
Protože granátům v Třebívlicích již ubývá na významu, považovala jsem se za povinnou věnovat po své matce zděděné klenoty z granátů skutečně v Třebívlicích nalezených, které obsahují: 1 náhrdelník o pěti šňůrách s 334 granáty starého broušení s krásně zpracovaným zámkem ve zlatě s granátem uprostřed; 2 náramky, každý tříšňůrový se 121 granáty a stejným zámkem jako náhrdelník; 1 stejně zpracovaný prsten s 1 velkým granátem; 2 náušnice, každá se 2 granáty; všechny tyto klenoty uložené v pouzdře k tomu určeném - jako stále trvající památku - tím způsobem, že těchto granátových šperků může používat ten, kdo je majitelem panství Třebívlic, že však každý majitel těchto šperků je povinen pečovati o zachování šperků a předati nebo zachovati je majiteli, který bude po něm následovati. Kdyby tyto šperky byly jakýmkoliv způsobem ztraceny, je majitel panství třebívlického, za něhož se šperky ztratily, nebo jeho dědicové, povinen složiti 1000 zlatých ve prospěch obyvatel panství…
Po smrti Ulriky von Levetzow bylo panství roku 1900 prodáno potomkem Ulričiny sestry Berty, Adalbertem Rauchem městu Most. Město předalo část pozůstalosti svému muzeu, které se o materiály stará dosud. Šperky byly počátkem padesátých let zapůjčeny do muzea Českého granátu v Třebenicích. V roce 1988 bylo ale toto muzeum vykradeno. Největší ztrátou byly právě šperky Ulriky von Levetzow. Trvalo celý rok než byly mírně poškozené šperky znovu objeveny. Opraveny byly v družstvu Granát, a současně byla pro muzeum Českého granátu v Třebenicích zhotovena jejich replika. Šperky se vrátily do Mostu v roce 1991. Je paradoxem, že v Mostě nebyly nikdy vystaveny. K výjimce došlo pouze 19.května 1998, během slavnostní vernisáže věnované otevření stálé expozice věnované životu baronky Ulriky von Levetzow. Byl tím splacen dluh této romantické postavě devatenáctého století. Ideový návrh expozice a později i scénář připravila odborná pracovnice muzea Alena Kvapilová. Životu paní baronky je věnován i velmi kvalitní katalog.
O životě baronky Ulriky von Levetzow bych se chtěl zmínit právě tímto úryvkem z veršů proslulé Elegie, kterou jí starý zamilovaný básník věnoval. Ve stejném roce kdy uplynulo sto let od úmrtí paní baronky, slaví výročí i sám básník Johan Wolfgang von Goethe. Narodil se 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Hle, z hustých mraků paprsky se mihly,
zjev andělský se vznáší v třpytu par,
je hebký, lehký, zářivý a štíhlý -
a poznáváš? má její světlý tvar;
tak vzdušně při tanci se nadnášelo
to její ze všech nejvzdušnější tělo.
Leč na chvíli jen smíš se odvážiti,
bys v rukou místo ní měl fantóm vzduchu;
zpět do srdce! tam lepší obraz zříti,
tam tvar svůj střídá v proměnlivém ruchu;
tam jediná se ve stu podob vznáší
a každou změnou dražší je a dražší.
(Zdroj: www.zstrebivlice.blog.cz)