V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Zbojnická pomoc
pověst z knížky O čem si vyprávjajú Karlovjané od Heleny Mičkalové
Zbojníkúch bylo po horách moc. Nekeří sa v nich schovávali, nekeří si chodili po dědině a nihdo nevěděl, že patřá mezi zbojníky. Měli chalupy aj rodiny. Na zboj chodívali zakuklení, aby jích nihdo nepoznal. Jeden z nich sa menoval Ozef. Mezi zbojníkámi mu pravíli Ozéfek. Býl pomenší a odmala mu tak pravívali. Ozéfek měl chalupu. Žádnu velkú. To, co ze zboje dones, si nenechával edem pro sebja. Díl dycky rozdal potřebným. Položil peníze tak, aby jích ráno našli. Do puténky od vody, do koša, do rozsívky, aj jinde. Sobě si peníze dobře schovával. Zazdil jích do pece. Nihdo o nich nevěděl, tož byly jak hlídané. Jednúc šél Ozéfek s ostatními na zboj. Zakuklili sa dobře. Došli k bohatému gazdovi, aby dál peníze, co dostál za ovce. Po dobrém to nešlo, tož po zlém. Gazda prozradil, že má peníze na dvoře v klátku na ščípání drév. Tý by nenašli, ani hdyby jích hledali týden. V klátku byla vydlabaná ďúra zespodu, v ní byly uložené peníze a zatlučené bukovým klínem. To nebyl hlúpý nápad! Hdyž to gazda rýchlo prozradil, nelíbilo sa to gazděně. Začala křičať. To zbojníci nepotřebovali. Chytili ju a hrozili, že jak nepřestane, bude s ňú zle. Co ju tak drželi, zakřičela: „Ozefku, smiluj sa!" Zbojníci ostali tak jak opaření. Mysleli, že jích poznala. Posbírali peníze a pryč! Gazděně to bylo divné. Ona myslela svatého, kerého najvěc uctívala! Se zbojníkámi to obyčejně zle skončilo. Bohatí měli velkú moc. Tak pochytali aj našich zbojníkúch. Chalupa s pecú ostala prázdná. Nihdo sa o ňu nestaral. Zdálo sa, že sa při nekerém větru rozpadne. Bylo na světě chudákúch, keři neměli ani střechu nad hlavú. Tož sa do chalupy nastěhovala hofrava se svojimi děcky. Nebylo do čeho zakrójiť, ani zakúsiť. Aspoň byla střecha nad hlavú, aj hdyž všelijaká. Hofrava sa dala spravovať, co sa dalo. První pec, aby sa dalo zatopiť. Co tak ometá pec, naráz sa kus odlepilo a tam hrnec s penězámi. Jaké hdo chcél. Do potřebných rúk sa dostaly a vyvedly z bídy najvětší. Zbojníka už dávno nebylo a ešče pomáhal!