Vodník a mořská panna...

Pavel Šimík

Nejsem vodníkem, natož básníkem,
abych vám vypověděl, co jsem tam dnes viděl,
když večerní slunce se sklonilo nad rybníkem
a jeho vodní hladinu svěží větřík rozdováděl...

Stála tam bytost éterická,
oblečená do šatů ze šupin štik,
byla jako ranní mlha poetická,
nedokážu ji popsat, chybí mi ten majstrštyk...

Morská panna sváděla tam hastrmana,
chudák z toho byl celý tumpachový,
na mou věru, milí zlatí, omámila jej svýma vnadama,
a kdybych nebyl krátkozraký, byl bych také takový...

Milá děva do zářících šupin oděná,
totiž netušila, co je to nevěra.
Její milý, mořský panic, na břehu moře zatím čeká,
koho by napadlo, že ona za vodníkem běžela...

Vodní mužík s mokrým šosem ihned šaty pro ní vyrobit nechal,
látku ze štičích šupin nato tata ušít spěchal.
Jeho štěstí však trvalo jen malou chviličku,
mořská pana není ryba, k žití v rybníce by potřebovala solničku...

Vodník je tvor sladkovodní, mořská panna potřebuje zase sůl,
smutný mužík brčálový brečí na vrbě a myslí si, jaký není vůl.
Štika o své šupiny přišla, chloubu svou panně mořské nechala
a nyní takřka nahá do úkrytu spěchala...

Nač byl, moji milí, všechen ten povyk a nač ten šat?
Mořská panna svého druha bude si za chvíli u moře brát.
Odešli spolu do slané vody, dost je natrápily sladkovodní boly.
A náš milý hastrmánek brečí si dál do svého rybníka...

Jednou z něj snad slanou louži udělá a onu děvu ocasatou do něj naláká.
A tak končí táto báseň šílená, o hastrmanovi sladkovodním,
mořské panně a šatech z šupin štik na slunci zářícím.
Raději už půjdu, na hastrmana pohled bolí,
to vám tedy povím a pro slzy už nevidím...

Kašlu na to, že se mi tu rýmy vlní, jako v rybníce,
komu se to nelíbí, at si třeba táhne k oné štice.
Bez šupin tam někde leží, hanebnice jedna,
nahatá teď svého vodníka svádí, potvora jedna nezbedná...