V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Propletené bučky
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Jedna cérka slúžila u velkého gazdy. Už odmalička. Říkali jí Juhanka, ale edem pacholci a dívky. Gazda s gazděnú na ňu varvasili Johano. Práce bylo nad hlavu. Spávala v pohrádce ve chlévě. Byla ráda, že aspoň semy tamy sa najedla a měla střechu nad hlavú. Tak to mordovisko snášala. Od svítaňá do noci. Raz, jak pomývala, spadnúl jí na zem hrneček gazdy. Ukřaplo sa mu úško. Juhanka až tak sa uhrůzila, co sa bude děť. Gazda vyskočil, drapíl celý napajeděný poboček s klinka na stěně a jak rúbál Juhanku, tak rúbál hlava nehlava. Dvéři sa zrazu otevřely a v jizbě sa objavili zbojníci. Vytrhnúli gazdovi poboček a kerúsi s ním aj dostál. Sebrali Juhanku a nebylo jích. Celú cestu, co ju vlékli lebo nésli, Juhanka plakala. „Proč k takému gazdovi ideš? Víš, že je zlý," ptali sa. „Bída mňa tam dohnala," odpověděla. Šli dlúho, až došli k Liščím ďúrám pod Cindolenú. To Juhanka nevěděla, hde je. Pravíli jí: „Esli chceš u nás ostať, zle ti nebude. Jak budeš chceť odejíť, řekneš. Odvedeme ťa. Od ďúr nesmíš daléj chodiť edem po studénku na jednéj straně a po velké buky před ďúrámi na druhéj straně. Za to, co pro nás budeš dělať, ti dobře zaplatíme." Ostala tam. Zbojníci si postavili též chalúpku, protože v ďúrách bylo nehdy velice zle. V chalupě topívali edem dobře suchými drvámi, aby moc nekúřily. Juhanka jím vařila, chodila ke studénce prať, upratovala, pošívala aj vyšívala. Zbojníci byli často pryč. Hdyž přišli, dělili, co nazbíjali. Juhance bylo nehdy aj smutno, ale práce bylo pořád dosť, a tak na smutek nebyl čas. Radosť jí dělalo, že zbojníci ju chválili, rádi s ňú poseděli a vyprávjali, jak sa jím vedlo a co je nového v dědině. Jindy poslúchávala ptáky. Jeden z nich zpíval tak pěkně, jak by na kosu zvoníl. Kolik razúch sa zbojníci ptali, esli nechce odejíť. Nechcela. Nanosili jí všeckého možného. Plátna, šatek aj panských věcí. Věděla, že zlaťáky a stříbrňáky dávajú do jednéj ďúry, keréj říkali Okénko. Hdyž na zbojníkúch hodně dodíbali portáši, rozhodnuli sa vzíť sebú co sa dalo a odejíť na Slováky. Ďúru dobře zasypali. Kolem Okénka nasadili husto malé bučky a Juhanka jích propletla mezi sebú. Až vyrostu, nihdo sa přes ně k pokladu nedostane. Hdyž to všecko bylo hotové, vypravili sa na cestu. Juhanka s nimi. Tam si kúpili každý role, postavili chalupy a žili jak spořádaní ludé. Juhanka sa stala ženú jedného z nich. Raz sa najstarší zbojník domluvil ešče s jedným, že sa vypravjá do Liščích ďúr pro schované peníze. To si dali! Bučky vyrostly a nebylo Iza sa přes ně dostať. Dobře jích Juhanka zapletla! Až sekyra trochu pomohla. Cosi vzali, ale všecko né. Býl z teho poklad. Snáď tam ešče je, ale jak ho dostať?