Pohrbená minulost
Necht vrána je znamením smrti a my necht jsme vranou. Hrbitov kousek od starého kostela se utápel v pulnocní mlze. Stará branka vrzala pri každém poryvu vetru a nikdo si již nepamatoval casy, kdy by to nedelala. Malé kopecky hlíny sotva zakrývaly tela pod nimi pohrbené. Vetšina byla obrostlá plevelem, vetšina nebyla nijak znacená - lidé odcházeli a ostatní na ne pomalu zapomínali. Avšak na nekolik hrobu, stejne jako na lidi v nich pohrbené, na ty se nedalo jen tak zapomenout. Byly hluboké, udržované, vždy obsypané kvetinami. Jeden z nich mel dokonce mramorový náhrobek. A práve na nem jsme sedeli. Drápek škrábal do spáry, dohromady dávající zlatý nápis Jan Lohrer. "Myslel jsem si, že te tu zase uvidím..." promluvila tma. "Poslední dobou mi sedíš na hrobu nejak casto. Snad sis me neoblíbil?" Tma se pohnula, zkroutila a vyhrezla v cerne odenou postavu s krídove bílou pletí. Vypadal pohuble a podle vzhledu nejspíše špatne spal, pokud vubec. Zastavil se pred námi. Jeho témer kostnatá ruka nás pohladila na hlave. Neucukli jsme, zvykli jsme si. "Ach ano, vím nac se díváš. Už mesíc jsem nejedl a další mesíc by pro me byl strašlivým strádáním. Dnes je cas. Pripojíš se?" Zamávali jsme krídly na souhlas a vzlétli mezi koruny stromu. Postava nás následovala, ackoliv jen on sám znal cestu.
* * *
Leteli jsme nad cestou, ve slabém mesícním svitu byla jen dvemi vyjetými brázdami v poli zelene. Zdála se opuštená, v tuto pozdní hodinu urcite. Presto, nekdo po ní krácel. Spechal, rychle, až dlouhé stríbrité bílé vlasy tancily v mírném vánku. Dívka byla oblecena v sukni a halence, šátek mela schovaný v košíku. Preleteli jsme ji nad hlavou. Polekala se a polekala se znovu, když se vedle ní objevila postava s bledou tvárí. "Kdo jste? Nechte me být!" Natahovala dívenka, pripravena k úteku. "Kdo jsem? To je otázka, na kterou bych vám mohl poskytnout pouze nedostacující odpoved, kdežto otázka co jsem by me mohla prinutit poodkrýt svou pravou podstavu." Postava stála na míste, tvár ve stínu svých dlouhých cerných vlasu. Dívka stála na míste, nejistá co delat. "Ehm, cože?" "Ach, chápu, jste vydešená. Máte se zeptat co jsem." "Co jste?" Postava se zatvárila prekvapene, ackoliv jen sama pro sebe. "Já jsem stvorení temnot, zplozenec zla a potomek krve. Krev me drží pri živote, ac mnou neproudí. Živím se jí, zbožnuju její chut a stejnou merou ji nenávídím, proklínám a zatracuji. Ale presto..." Postava udelala pár kroku blíže k dívce. "Presto si nemohu pomoci." "Upír! Pomóc!" Dívka se dala do behu. Utíkala mezi zelenými lány, sukni nadzvednutou. Košík se šátkem upustila na ceste. Upír nepospíchal. Povzdychl si a udelal unavený krok... a objevil se pred dívkou. Než se stihla byt jen polekat, udelal další krok. Octl se dívce prímo za zády. Studené ruce spocinuly pevným stiskem na krku. Drív než vyjekla, zaboril se zuby do mekkého masa. Dívka zajecela. Kopala nohama, mlátila rukama. Bezvýsledne. Poslední zbytky sil jí opouštely, cítila se malátná. Sama sebe jako ve snu slyšela pronášet slova: "Crux sancta... sit mihu lux... Non draco..." Upír se zarazil. Vytrhl zuby z krku i s kusem masa a zarval. "Drž hubu! Už ani slovo!" "... sit mihu dux..." Tentokrát zakricel upír. Ruce si pritiskl na uši a jediným krokem se presunul daleko od dívky dríve, než vubec stihla, vycerpaná, spadnout na zem. "Ty hloupá! Ty blbá! Nevíš co si provedla... Me! Sobe! Budeš si prát, aby si umrela, než žila takto! Blbá! Hloupá!" Upír se otocil na podpatku a zahalil do plášte. V dalším okamžiku zmizel. My zmizeli s ním.
* * *
Svit letního dne zacházel za obzor. Lidé se rozcházeli z polí a pole se rozcházelo v obdelané lány. Zatímco rolníci mírili do vesnice, jedna postava mírila plíživým krokem pryc, do lesa. Ukazovali si na ni, na její kradmou chuzi, na její šátek pres hlavu a oblicej zamazaný sazemi. Nevšímala si jich, ocima tekala po nedalekém hvozdu a po slunci, které ukoncovalo svou pout. Naše pokracovala. Snesli jsme se do koruny stromu na kraji lesa. Postava prošla pod námi. Cerná stena ji prijala za svou. Zrychlila, nedbala na nízký porost, který jí páral šaty, na mnoha místech dávno záplatované a deravé. Stromy rídly a my leteli mezi nimi. Když se v dáli zacala rýsovat mýtinka, postava zpomalila až nakonec zastavila. Sundala si šátek z hlavy a nechala bílé vlasy, ted mastné a na mnoha místech vytrhané, padnout na záda. Saze na tvárích utrela do rukávu. Uprostred pohybu strnula. Prikrcila se, pomalu a natáhla krk k obloze. Zacenichala, natáhla okolní vzduch do plic. Premýšlela, ale bylo v tom více zvírecích pudu než lidského uvažování. Nakonec hlavu sklopila. Prikrcila se. A skocila. Než jsme prileteli na mýtinu, dívka klecela na jelenovi. Nohy se v posledním záchvevu života škubaly, ale dívka, ted umazaná od krve, tomu nevenovala pozornost. Ústy byla prisáta na krku, rukama se opírala o šíji a bricho. Mýtinu pohltilo hlasité chlemtání. V dáli se ozýval dusot kopyt, jak vyplašená rodina jelenu utíkala. Když poslední záškub projel mrtvým zvíretem, dívka vzhlédla k nebesum. Propukla v hlasitý plác a slané slzy se jí mísily s potoky krve na tvárích. Bušila pestí do zeme, kricela, rvala si vlasy a opet kricela do ochraptení. Ptáci z okolních stromu se zvedli v jediném cerném mraku a odlétli. My zustali sedet na vetvi. Dívka nás pozorovala. My pozorovali ji. "Vím, že ho znáš... Hnusíš se mi jako se mi hnusí on. Kdyby me radeji zabil. Vím, že ho znáš... Doved me k nemu." Mrkli jsme a spustili se z vetve. Plachtili jsme k zemi a tesne nad ní nabrali výšku. Dívka nás sledovala.
* * *
"Mel jsi me radeji zabít!" rozlehlo se temnou místností mauzolea. Dívka se obema rukama opírala o rakev umístenou vprostred kamenných sten. Upír pokrcil rameny. "Já chtel, ale ty si zacala s tím svým exorcismem. Copak já mužu za tvojí blbost, že tolik lpíš na svém živote?" Dívka založila ruce na prsou. "Tak teda promin, že se mi ješte nechtelo do hrobu." "Omluva prijata," mávnul rukou upír a zakousl se do jablka, které se mu objevilo v ruce. Dužina zapraskala, štáva mu stekla po brade. Dívka ho pozorovala upreným pohledem. Zdálo se, jako když nad necím premýšlí. "Jablka nasytí tvojí touhu po krvi?" Upír se na ni podíval, zda to myslí vážne. "Samozrejme, že ne. A tvuj hlad po krvi, nasytí ho nejaký jelen." "Ne." "Tak vidíš, jablko už tím tuplem ne," a znovu se zakousl. "Proc ho teda jíš?" Opet neverícný pohled. "Nevím, treba proto, že mi chutná?" "Aha..." "To nevadí, pochopíš to," odbyl ji upír a odtrhl z jablka poslední sousto. Ohryzek odhodil na zem. Roztáhli jsme krídla a snesli jsme se pro nej. V trámoví jsme se do nej pustili. Dívka otevrela ústa, jakoby chtela neco ríct, ale upír ji zastavil vztyceným prstem. "Otázky jindy, a hloupé radeji nikdy. Ted musíme jednat rychle. Je to dva týdny od té doby, co jsem te kousnul." "Dva a tri dny," opravila dívka. "Pak ti to bude jedno. Každopádne, potrebuješ krev. Ne zvírecí, lidskou, cerstvou." "Mám nekoho zabít?!" vykrikla dívka. Zvuk se rozlehl celým mauloseem. "Zabít je tak nepekné slovo. My nezabíjíme, my proste usnadnujeme zbytek života." "Aha, no to je nádhera," rozhodila rukama. "Nikoho nebudu zabíjet, to radeji... to radeji... co radeji?" "Žádné radeji. Nikdo vlastne neví, co se stane s upíry v prechodné fázi, když nemají dostatecný prísun krve. Znám jen útržky - zacneš blednout, mizet, dokud z tebe nezbude jen stín, pripoután k zemi na zemi. Navíc, být upírem není tak zlé - porád si tak trochu clovekem, jen lepším ve všech ohledech. A že ti vadí slunce? Noc je o tolik pritažlivejší." Dívka naslouchala. Zdála se zaujatá. Upír pokracoval: "Potrebuješ krev. Krev svého stvoritele." "Boha?" Upír si prejel rukou pres oblicej a promnul si oci. "To bude ješte težký... Svého otce." Dívka zacala kricet. Poplašene jsme vzlétli. Z mauzolea nás vyprovodily hlasité nadávky. Mesíc svítil.
* * *
"Hotovo?" zeptal se upír. "Ano," odpovedela dívka. "Jaké to bylo?" zeptal se upír. "Odporné."
* * *
"Marie, jdeš dneska na tancovacku? Marie!" Dívka s bílými vlasy se probrala. "Co?" "Na neco se te ptám," rekla dívka v cervených šatech. "Aha, jen jsem premýšlela..." rekla Marie a prejela si jazykem dva špicáky. Na tu novou velikost si nikdy nezvykne. "Poslední dobou se chováš hrozne divne. Není divu, že te Arian odmítl a šel radeji se mnou. Vždyt se na sebe podívej! Pres den jsi doma, v noci se zase touláš po lesích... "Prestan, sestro!" zarvala Marie. "Neprestanu, všichni si o tobe šuškají. To není dobré pro naší rodinu. Nejdríve odešel otec, ted ty zacínáš bláznit... A co tu vubec delá ta vrána!" Dívka v cervených šatech se po nás ohnala. Zakrákorali jsme a odleteli otevreným oknem. Posadili jsme se na strom a dívali se. "Tak, konecne je pryc..." zaslechli jsme dívku. Potom podruhé, kricet. Kricela dlouho. Tupá rána pohltila všechen zvuk. Pod oknem si hrály deti.
* * *
"Hotovo?" zeptal se upír. "Ano," odpovedela dívka. "Jaké to bylo?" zeptal se upír. "Sladké."
* * *
"Musíme odejít," zacal upír, sotva sestoupal schody. "Proc?" zeptala se Marie. Sedela pred velkým zrcadlem a cesala si dlouhé vlasy, trpytive bílé a silné více než kdy dríve. My sedeli na rámu. "Tohle je príliš malé mesto, lidé zacínají neco tušit. A tady se nemužeme schovávat vecne." Odmlcel se upír. "Musíme odejít," dodal. "Ale kam?" "Ach jéje, já ríkal, že to bude ješte trvat... Není duležité kam, je duležité jak. Pro me to není žádný problém, já už jsem pro ne dávno mrtvý. Ale ty..." ukázal na Marii, "Ty stále žiješ." "Mohla bych se nechat pohrbít," nadhodila Marie a dál si cesala vlasy. "Hmm," zamyslel se upír. "Ano, to by šlo. Napiš závet a svá poslední prání. Z hrobu te pak vytáhnu." "Výborne, kde máš kalamár?" "Támhle ve skríni."
* * *
"Já, Marie Bolomová si preji, aby veškeré mé veci byly uloženy do hrobu na tajné místo, aby byly chráneny pred loupežníky a vykrádaci hrobu. Každý z nich bude stižen strašlivou kletbou, pakliže jakoukoliv mou vec zcizí ci poškodí. Mým posledním práním je tento epitaf:
| sladce |
na |
odpocinutí |
spete |
všem |
dej |
jim |
shledanou |
o pane |
lehké |
který právoplatné dědice nasměruje na správné místo."
Vaším úkolem je slova seřadit a určit jejich pořadí. Souřadnice pokladu najdete zde:
N 49°38.jim - o pane - jim
E 018°08.o pane - odpočinutí - shledanou
Kontrola: ciferný součet posledních trojčíslí se rovná 30
Poznámka: Postavy skutecne existovaly. Jsou pohrbeny na tomto hrbitove. Ale príbeh s nimi nijak dále nesouvisí. Príbuzenstvu ci blízkým se omlouváme, pokud jsme se jich nejak dotkli.
A jak nás to vubec napadlo? Všimnete si epitafu. Když trošku potrápíte svou fantazii, treba souvislost objevíte.
Neco z historie tohoto hrbitova
Kostelík sv. Františka byl postaven v roce 1622. Pan Josef Lužný, který sestavil soupis príborských církevních památek, píše, že byl postaven za 8 dukátu. V kostelíku byl oltár, na kuru varhany a na veži dva malé zvonky.
Prostor kolem kostelíka sv. Františka byl vyhlédnut jako nové pohrebište a roku 1623 posvecen. Protože však v roce 1645 byl znovu postaven kostel sv. Kríže, zacalo se opet pohrbívat tam. A tak na hrbitove u sv. Františka, kterému se zacalo ríkat "nový" hrbitov, se pohrbívalo až v roce 1720.
V polovine minulého století vyvstala potreba dalšího hrbitova. U farního kostela se již nepohrbívalo a hrbitov u sv. Františka nedostacoval. Proto roku 1849 koupilo mesto pozemek u cesty do Skotnice a zrídilo tam nový hrbitov. Tím se z dosavadního "nového" hrbitova u sv. Františka stal hrbitov "starý".
Leží zde mnoho významných osobností. Treba jsou tu pohrbeni starostové mesta a mestští radní, ucitelé a profesori, lékari… najdete tu i knežskou hrobku. Pro tento hrbitov byly typické litinové kríže na hrobech a krásné kované lucerny s barevnými skly.
To vše bylo zniceno behem posledních 30 let. Chátral i kostelík sv. Františka a v nedávné dobe hrozilo jeho úplné znicení. Proto mestská rada rozhodla o jeho generální oprave a dne 13.11.1994 byl kostelík po rekonstrukci znovu slavnostne otevren.
O kešce
Historie:
První krabička, umístěna na výchozích souřadnicích, nešťastnou nehodou zničena 11.8.2009. Kolují teorie o strunové sekačce jako viníkovi. Důkazy ovšem nejsou.
Nová krabička vydržela bez úhony až do 28.12.2011, kdy ji někdo rozbil a pohodil na cestě. Než jsem se dostala na místo činu, oběť i důkazy již byly zlikvidované.
Na jaře 22.4.2012 jsem kešku přesunula mimo hřbitov, kam vás dovedla jednoduchá šifra. Místo označoval dřevěný křížek, ale místím se evidentně nelíbil, jelikož ho velmi brzy zlikvidovali. Bohužel ani nové místo neobstálo před zloději a 21.10.2012 si někdo kešku v podobě kovového kufříku i se všemi poklady odnesl. Nejvíce nás mrzí ztráta logbooku.
Po dlouhém oplakávání jsem kešce 12.4.2013 našla nové místo blízko hřbitova. Nové maskování ji snad ochrání na delší dobu než doposud.
Opak se stal pravdou. Na novém místě nevydržela ani jedno odlovení po zprovoznění. Pár dní byla možnost se zalogovat aspoň na provizorní papírek, ale 26.4.2013 už zmizel i ten a úkryt byl celý zdevastovaný... Doufám, že se aspoň zlodějům obsah líbil... V první moment jsem měla chuť kešku úplně zrušit, ale pak mi to přišlo škoda. Hřbitov je opravdu kouzelný a stojí zato ho vidět. Takže k 1.5.2013 jsem kešku opět přemístila (snad už naposled). Doufám, že se vám bude líbit, jak obsah tak i místo. Není sice úplně ideální kvůli vysoké frekventovanosti aut, ale zase je tu docela pěkný výhled na Hončovu hůrku. Můžete si sednout do trávy a v klidu zalogovat. Taky jsem přidala hodnotící systém. Budu ráda, když kešku ohodnotíte.
Puvodní obsah (1.5.2013):
naušnice, přívěšky na krk, náramek, náhrdelníky
Budeme rádi, když do logbooku napíšete svoje zážitky a dojmy z lovu jako do návštěvní knihy.
Měňte fér nebo vůbec!
Do kešky vkládejte pouze bižuterii (CWG, TB a GC jsou samozřejmostí) a nedávejte zde nic, co by jste si sami nevzali. Všechny výměny zapište do logbooku. Pokud porušíte zákon pokladu, kletba upírky Vás nemine!!!
CZ
Do hledání se mužete pustit v kterýkoliv den mezi 7:00 a 18:00 hodinou, kdy je hrbitov otevren. Budte ohleduplní k nebožtíkum, nekricte a nerozkopávejte hroby, k odlovu to opravdu není treba. U finálky dbejte na bezpečnost svou i svého doprovodu (děti, psi...) a dodržujte dopravní předpisy.
EN
You can search for cache everyday from 7AM to 6PM when graveyard is opened. Please be considerate to deceased laying there. Don't yell and don't ruin the graves - it's not necessary to find the cache. At the finall cache take care on your safety and safety your escort (children, dog, etc.) and follow all traffic laws.
P.S.: Sorry for my english, doing my best.