Nejstarší známá zmínka o Pecínově se váže k roku 1556. Hovoří se v ní o lokalitách Pec a Na Slatině. Zda však jméno Pecínov pochází od osobního jména, nebo přímo od slova pec, nelze zjistit. Hlavní obživu Pecínovských představovala těžba a zpracování dřeva z blízkých křivoklátských lesů.
V kolomazných neboli dehtářských pecích se ze dřeva pálila kolomaz. Pro její výrobu je potřeba dostatek dřeva, nejlépe jehličnatého, které obsahuje přirozeně více pryskyřice. Nejoblíbenější bylo dřevo borové nebo jedlové. Pro zvýšení produkce se mohla přidávat i samostatně nasbíraná pryskyřice.
Dehet se v peci vyráběl na principu suché destilace (pyrolýzy) dřeva. Na dřevo a v něm obsaženou pryskyřici se bez přístupu vzduchu nechala působit pomalu stoupající teplota. S postupným zdokonalováním výrobní technologie mohly být kromě dehtu získávány i další produkty - terpentýn, kalafuna, bednářská a ševcovská smůla či kolomaz. Jako vedlejší produkt vznikalo i malé množství dřevěného uhlí, potřebné ke zpracování železa. Vnitřní část pece - hrnec - bylo nejprve potřeba naplnit dřevem. Právě proto byla pec vystavěna do svahu, aby se k velkému kruhovému otvoru v klenbě dalo zajet s trakařem a pec pohodlně naplnit. Zvýšený terén kolem pece také umožňoval snažší obsluhu fučíků, sloužících k regulaci hoření a k odvodu vznikajících plynů. Po naložení pece se horní plnící otvor překryl vhodnou deskou. Stejně tak byl zaslepen střední otvor při dně pece, který umožňoval přístup do vnitřního prostoru. V meziprostoru mezi vnitřním a vnějším pláštěm se pak rozdělal oheň, dřevo ve vnitřního prostoru však hořet nesmělo. K topení v okolnici bylo možné použít i jiné, nesmolné dřevo. K udržování a regulaci ohně sloužily oba boční otvory, vedoucí právě jen do meziprostoru mezi oběma plášti. Působením teploty přes tenkou stěnu hrnce se z vsazeného dřeva pomalu uvolňovaly potřebné kapaliny. Podlaha ve vnitřní části byla svažitá, aby po ní mohly produkty vytékat do jímky před středovým vstupním otvorem, kde se pak odebíraly do džberů nebo jiných nádob. Celá podlaha se proto v průběhu doby pokryla výrazným černým povlakem z dehtářských produktů.
Již při lehkém zahřátí se ze dřeva začala uvolňovat veškerá vlhkost a korýtkem ve dně odtékala nejprve voda. Při dosažení teploty asi 100°C již voda obsahovala i malé množství methanolu (dřevný líh) a kyseliny octové (dřevný ocet). Po zvýšení teploty zhruba na 150°C se spolu s vodou uvolňovala i terpentýnová silice. Ta plavala na hladině a mohla být jednoduše sbírána. Jako surový terpentýn pak mohla být dále zpracovávána. Při teplotě 270 – 380°C vytékala z pece světlá, žlutá pryskyřice, používaná mimo jiné jako kalafuna a bednářská smola. S dalším zvyšováním teploty uvolňovaná pryskyřice stále tmavla a houstla, až při dosažení teploty přes 400°C vytékala tekutina zcela černá, tedy dehet, smíšený se sazemi a dalšími nečistotami a vhodný již jen na ševcovskou smolu či kolomaz. Vypálení pece na potřebnou teplotu trvalo podle velikosti zhruba tři dny. Po skončení tavby se zbylá část dřeva, již ve formě dřevěného uhlí vybrala vstupním středovým otvorem a po důkladném vyčištění pece se mohl celý proces opakovat.
Kolomaz se vyráběla následně mimo pec tak, že se dehet mísil s vápnem a živočišnými tuky, především lojem. Tím se kolomaz zahustila tak, že při mazání kol nestékala. Uplatnění dehtu bylo všestranné – užíval se jako všeobecný konzervační a impregnační prostředek v mnoha různorodých oblastech. Z dehtu vyráběná kolomaz byla univerzálním mazadlem až do 19. století.
Chcete-li si prohlédnout kolomaznou pec na vlastní oči, navštivte unikátní technickou památku v Plzni Bolevci na severním okraji přírodní rezervace Kamenný rybník. Jedná se o jednu z nejzachovalejších pecí svého druhu ve střední Evropě a zároveň zřejmě jedinou dosud stojící v České republice. Od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka ČR.
Zdroje:
Rozhovory s pecínovskými rodáky a pamětníky
Wikipedie