"Výstraha před krádeží nástrojů a materiálu. Státní oblastní archiv v Praze, ČKD, a. s., nezprac."
O nuceném pracovním nasazení
Když se kurz druhé světové války začal pro Německo vyvíjet nepříznivě, Wehrmacht začal především na východní frontě ztrácet dech a musel intenzivně nahrazovat svoje ztráty. Na pracovní místa nově povolaných německých branců nedobrovolně nastupovali cizinci z okupované Evropy. Nejvíc masově se tak začalo dít po vyhlášení „totální války“ hned po porážce u Stalingradu v únoru 1943. Od té doby už se dá mluvit o opravdovém „totálním nasazení“. Mladým cizincům se do Říše však nechtělo, protože kromě odloučení od svých blízkých museli snášet šikanu, špatnou stravu, těžké pracovní podmínky a stále se stupňující spojenecké nálety.
"Mapa existujících, budovaných a plánovaných pracovně výchovných táborů v protektorátu, 1943. Národní archiv, Generální velitel neuniformované protektorátní policie, Praha, inv. č. 9, kart. 4."
Co je AEL?
V průběhu druhé světové války vznikla ve Třetí říši celá řada vyhlazovacích a koncentračních táborů, které patřily k nejznámějším symbolům nacistického systému a utrpení. V nich byli nepohodlní lidé likvidováni buď v plynových komorách nebo prací. Kromě nich vznikala i další zařízení, která neměla sloužit k vyhlazení celých národů a etnik, nýbrž k „převýchově“. Jedním z typů těchto zařízení byl i tzv. „Arbeitserziehungslager“ (AEL), čili „pracovně výchovný tábor“.
První z nich byly postaveny na území samotné Říše. Podle nařízení z prosince 1942 byly i v Protektorátu Čechy a Morava zřízeny tyto pracovně výchovné tábory. Do nich byli umísťováni dělníci, kteří porušovali pracovní smlouvu nebo pracovní morálku, čímž mohlo být odmítání práce přesčas, včetně nočních a nedělních směn, neplnění stanovených denních norem, neukázněné chování narušující běh práce, nebo časté absence, které nebyly podloženy dostatečnou omluvou, nevrácení se na pracoviště z dovolené apod.
Okupační správa nezahálela a na konci roku 1943 se na území Protektorátu nacházelo již sedm pracovně výchovných táborů s celkovou kapacitou 5 000 vězňů. Jednalo se o tábory v Břežanech, Mirošově, Plzni-Karlově (pro ženy), Plané nad Lužnicí, Moravské Ostravě-Vítkovicích, Moravské Ostravě-Kunčicích a v Mladkově, v nichž bylo tou dobou umístěno na 3 000 protektorátních občanů. Osoby jiné státní příslušnosti měly být internovány v policejní věznici v terezínské Malé pevnosti.
"Příchod nových vězňů do AEL v Plané nad Lužnicí. Národní archiv, Generální velitel neuniformované protektorátní policie, Praha, inv. č. 9, kart. 4."
AEL Plan an der Lainsitz
Místo pro stavbu plánského tábora bylo zvoleno asi 1km od obce Planá nad Lužnicí při silnici směrem na Turovec. Budoucí tábor pokrýval prostor 1,10 ha a jeho kapacita při optimálním osazení měla být 500 vězňů. V táboře se nacházelo 11 dřevěných budov a celý objekt byl obehnán dvojitým plotem z prken. Řadil se k největším pracovně výchovným táborům na území Protektorátu Čechy a Morava. Na začátku března 1945 byl tábor rozpuštěn, část vězňů byla propuštěna a část odvezena jinam. Místo nich sem pak bylo přesunuto osazenstvo internačního tábora ve Svatobořichích na Moravě (celkem asi 250 osob). Šlo uvězněné rodinné příslušníky (hlavně ženy a děti) čs. zahraničních odbojářů a sirotky po popravených. Poté, co 5. 5. 1945 stráže plánský tábor opustily, byli vězni přepraveni do Turovce, aby se tak zabránilo jejich případnému masakru ze strany Němců. Dne 10. května 1945 byl lágr osvobozen postupující Rudou armádou. Pak následovaly spory o to, co si s bývalým táborem dál počít, zda jej zanechat či ne. Nakonec bylo rozhodnuto, že celá lokalita bude srovnána se zemí. Stalo se tak roku 1946.
I když tábor neměl být pro vězně likvidační tak jako „klasické“ nacistické koncentrační tábory, přesto je za celou dobu jeho existence evidováno šest případů úmrtí v táborské nemocnici jako následek věznění v AEL Plan an der Lainsitz.
Vězni
První vězni v pracovně výchovném táboře v Plané nad Lužnicí byli evidováni od 10. března 1943. Za dva roky zde internací prošlo něco mezi 3500-4000 vězni. Jednalo se výhradně o české muže především ročníků 1918 až 1924 (nejsilněji byly zastoupeny ročníky 1921 a 1922. V táboře byli příležitostně drženi ale i čtrnáctiletí či padesátiletí). Valná většina trestanců pocházela hlavně z území Jižní Moravy a Jižních Čech. (V kartotéce jsou však evidováni i někteří jednotliví vězni z Prahy či Ostravy.) Nejčastějšími zaměstnavateli, kam byli lidé před příchodem do AEL Plan nedobrovolně nasazeni na práci, byly firmy AEG, Siemens, Škoda a Junkers. Převýchovná doba v táboře trvala většinou v rozmezí 30-60 dnů. Po odpykání trestu byl vězeň odeslán do průchozího lágru v Ruzyni a pak se vracel zpátky na své původní pracoviště. Také se stávalo, že někteří lidé byli v Plané vězněni dvakrát. Těm se doba věznění automaticky prodlužovala. Po spáchání třetího deliktu už okupační orgány s jednotlivcem mohly ztratit trpělivost a hrozilo odeslání „delikventa“ do skutečného koncentračního tábora na území Říše.
Věznitelé
Velitelem tábora byl německý příslušník SS, který měl k ruce české protektorátní četníky a úředníky. Prvním velitelem AEL Plan se stal SS-Oberscharführer (hodnost zhruba odpovídající rotnému) Burkert. Poté, co byl odeslán do boje na východní frontu, jej nahradil SS-Hauptscharführer (hodnost zhruba odpovídající rotmistrovi) Schmidt. V táboře panoval sice mírnější režim než v podobných zařízeních v Říši, nicméně, někteří strážní se chovali podobně jako ostraha koncentračních táborů. Jiní četníci se oproti tomu chovali vlažněji a někdy i usnadňovali vězňům jejich úděl. Vězni museli svoje žalářníky zdravit a pokud se tak nestalo, měl četník provinilce na místě ihned zfackovat. Pokud by tak neučinil či provedl by to ledabyle, vystavoval by se disciplinárnímu řízení.
Místní obyvatelstvo
Slouží ke cti místním lidem, že se snažili vězňům ulehčovat jejich trudný úděl pomocí předávání chleba ať už přímo do rukou či jej pohazovali spolu s dalšími potravinami podél cest, kudy vězňové chodili do práce. Tato činnost byla četníky veskrze tolerována. Dlužno dodat, že lidé, kteří vězňům pomáhali, riskovali hodně. Při dopadení „pachatele“ měl být uvědoměn velitel tábora, který pak měl následně kontaktovat Gestapo.
Denní režim
Táborový režim byl velmi přísný. Po příjezdu putoval vězeň do I. oddělení, kde panoval zostřený režim, který představoval o hodinu dřívější budíček než ve II. „normálním“ oddělení, tvrdou pryčnu a krácení stravy. V jedné místnosti prvního oddělení se tísnilo 60 lidí. Pokud se vězeň choval dobře, po deseti dnech byl umístěn do II. oddělení. V něm budíček probíhal v létě ve 4:00 a v zimě v 5:00. Vězňové byli oděni do černých blůz a kalhot vyrobených z pytloviny. (Rozhodně ale nešlo o jednotný „mundúr“ vězně všech AEL, například v AEL Hradišťko nosili vězňové uniformy bývalé čs. armády.) Po povinné rozcvičce se vězňové věnovali osobní hygieně a pak následovala snídaně. Poté byli trestanci dopraveni na své pracoviště, k místním rolníkům, do továrny v Soběslavi, na nádraží v Táboře a také do Mažic a Borkovic, kde probíhala těžba rašeliny. Z těchto uvedených aktivit byla nejpřijatelnější práce u místních rolníků. Výkony v denním povolání byly četníky známkovány a za špatné plnění normy byla prodlužována doba pobytu v táboře. Pracovní komanda se vracela zpět do lágru v 16 hodin, někdy i v 18 hodin. Večerka byla za normálních okolností ve 21 hodin. Pokud někdo uprchl, následovalo shromáždění všech vězňů na táborovém „apelplacu“ (rozuměj „náměstí“) a hned poté byli všichni přítomní nekonečně přepočítáváni, což trvalo až do půlnoci.
V noci měli trestanci absolutně zakázán pohyb po táboře, potřebu konali do připravené nádoby, která zůstávala s nimi ve stejné místnosti až do rána.
Zvláštním dnem v táborovému režimu byla středa. Večerka byla posunuta na 23. hodinu a trestanci byli podrobeni pořadovému výcviku. Pokud někdo nedržel krok, byl fyzicky trestán.
O svátcích byla pracovní doba kratší, avšak místo vytouženého volna s vězňové věnovali úklidu ubikací.
"Místo umístění tábora je patrné z fotomapy z roku 1953. Laskavost kačera 4LF."
Osobní zkušenost bývalého vězně
Karel Jakeš
*1923 ve Stupné (Český Krumlov)
místo nuceného nasazení: Reichspost Süd-West 11, Berlín
doba nuceného nasazení: (?19. 8.) 1942 – (?28. 4.) 1945
pracovní zařazení: poštovní dělník
doba věznění v AEL Plan: 14/12/1943 - 9/2/1944 (56 dní)
Úryvek ze záznamu rozhovoru s panem Jakešem ze dne 22. března 2004.
A kolikrát se vám poštěstilo se z toho nuceného nasazení podívat domů?
Když jsem měl ten výron v kotníku, dostal jsem lehčí práci a poslali mě na jeden poštovní lágr na jiné předměstí. Tam jsem dělal takového lágrového uklizeče. Podle toho, kolik nás tam bylo zaměstnanců, tak od lágrfíry, což byl tamní šéf, jsme dostávali za tu práci takovou odměnu. Já bych musel říct, od něho soukromou. Obstarával nám potvrzení od policie, propustky domů a zpět na deset dní. Když se vrátil zaměstnanec z dovolené, tak jel na dovolenou další. Já jsem byl doma takhle třikrát. Vedle desetidenní dovolené. Až potom sem se z jedné dovolené nemínil vrátit. Tak mě potom sháněli a zavřeli.
To byla kolikátá v pořadí?
To už byla čtvrtá.
A já bych se zeptal, proč jste se nechtěl vrátit? Vždyť ta práce nebyla zase tak špatná oproti těm, co byli nasazeni někde ve fabrice?
Toho jsem si byl dobře vědom, že to není špatná práce. Mně vyhovovala, vykonával jsem ji rád, ale přece jen jsem byl pryč z domova. Asi tak. To jsme považovali za sabotáž, dostat se domů a nevrátit se zpátky. Ono to nějak dopadne, bude konec války.
To bylo v kterém roce tohle to?
1943. V prosinci.
A jak jste řešil to, aby na vás nepřišla protektorátní policie? Musel jste být doma ilegálně. Jak jste to vyřešil?
Já si byl jist, že když jsem tu zůstal. Ti četníci měli stanici hned vedle obchodu a znali mě. Ti protektorátní četníci po mně nešli z vlastní iniciativy, aby mě poslali znovu zpět do rajchu. To oni neudělají. A neudělali. Ten pan vrchní četník mě v úterý potkal a řekl: „Jsi tu už dlouho. Koukej se ztratit!“ V sobotu za mnou poslal strážmistra. On vsadil na to, že má dobré lidi. Poslal k rodičům strážmistra: „Ztrať se!“ Já se ale neztratil, proto v pondělí přišel další četník, který mě odvedl do Budějovic. A začalo tuhleto do té Plané.
A v těch Budějovicích vás předal policii nebo Gestapu?
Předal mě policii, tam mě nechali asi dvě hodiny. Jeden policajt se mnou šel na úřad práce. Tam mě mínili přesvědčit, že musím jet pracovat. Jeden úředník mě vyslýchal. Byl Čech, a proto se snažil pomáhat těm lidem, aby tam nemuseli. Co jsem viděl v té místnosti, támhle byl stůl, támhle takhle kde byli Němci. Tenhle se mnou hovořil přes stůl a říkal mi hlasitě, proč nejedu zpátky: „Musíte odjet pracovat pro velkoněmeckou říši. Je to třeba. Podívejte, pracují tam i jiní.“ Já sem se vymlouval, že se tam bombarduje a že se bojím. A že jsem daleko od domova. A on povídá hodně potichu: „Nech se zavřít.“ A pak zase energicky vykřikoval: „Musíte jet zpátky!“ A pak mně šeptem opakoval: „Nech se zavřít!“ Když jsem se nenechal přesvědčit k odjezdu, tak mou záležitost předal dál. Nechali mě zavřít, vzali papíry. Policajt mě zase odvedl na Pražskou, kde jsem byl dva dny. Pak mě odvezli do Plané.
A proběhl s vámi nějaký soud nebo vás poslali do Plané rovnou?
Ne, žádný soud nebyl. Na úřadě bylo napsáno, co a jak. A za dva dny mě odvezli.
Takže rovnou z toho výslechu jste přece jen putoval do té Plané?
Ano.
A to jste věděl, že to je pracovní tábor, ta Planá?
No, to mně řekli. Ten policajt, co se mnou jel. Jel sem s ním sám. Říkal mi, co a jak. To byl také celkem solidní chlápek. Vysvětlil mi, co mě tam čeká.
A co vás tam čekalo, v té Plané?
Tam jsme chodili na práci. Vstávalo se ráno ve čtvrt na čtyři. To bylo v prosinci. Bylo hodně sněhu a mrzlo. Ve čtvrt na čtyři zapískali budíček. Museli jsme vstát a jít cvičit na desetiminutovku na nádvoří. Takhle jako za barák. Na německé povely: „Vlevo v bok, vpravo v bok, čelem zad.“ A takovéhle cvičení. Byli jsme vysvlečeni do půl těla. Měli jsme boty, kalhoty a punčochy – v tom se muselo cvičit. Ti protektorátní četníci byli k nám někdy tak solidní, že jsme tam i zůstali sami. Říkali tam ty německé povely a přitom my jsme tam nebyli. Oni tak riskovali. Mohli je kvůli tomu zavřít.
Ten tábor hlídali čeští protektorátní četníci a ještě nějací Němci taky?
Hlídali nás jenom protektorátní četníci. Ale byl tam německý lagerkommandant, tedy vedoucí lágru. To byl Němec. Jednou za týden nás vyvolával. Tomu se říkalo apel. Hodnotil, co se za ten týden udělalo dobře nebo špatně. To se odehrávalo, ať mrzlo nebo pršelo. Stáli jsme na nádvoří kolem dvou nebo přes dvě hodiny večer. Potmě. No, svítilo se. Tam nám říkali, že máme být pořádní a pracovat. Sem jsme se dostali kvůli tomu, abychom po ukončení svého trestu odjeli a abychom se nedostali zpátky na takové zaměstnání.
Ty nástupy probíhaly každý den?
To bylo denně. Ve všední den, v sobotu, v neděli. Jo, myslím to ranní, tu desetiminutovku, to bylo denně. Ten nástup byl jednou za týden. Tuším, že v pátek. Nevím to přesně, ale tuším v pátek. Ten dvouhodinový.
A vykonávali jste tam nějaké nucené práce?
Po cvičení jsme se museli obléct, dojít si do kuchyně pro snídani. Pro černou kávu a kus chleba. To bylo podobné tomu, co jsme měli v Berlíně. Potom jsme se seřadili na dvoře. Každý věděl, jaké zaměstnání ho čeká. Určitá parta jezdila do lesa, někteří... Ta má parta jezdila ve třech autech. To bylo kolem 100 nebo 110 lidí. Dali sto lidí na auta a vozili nás do Borkovic a Mažic na blata. Tam jsme sekali borky. Ráno jsme tam přijeli. Ty kopice těch borků, co byly složené už v létě, když to tam nějak vypichovali, ty jsme v zimě sekali. Měli jsme na to bedničky. Z každé strany té bedničky byly přibité latě. Měli jsme ty borky sekat do míry 7 x 7. To se používalo v generátorech aut. To se moc nedodržovalo, protože ten borek nešel vždy useknout do tvaru kostky 7 x 7. Byl třeba 10 x 15, některý menší. A pokud by se neudělalo 40 bedniček dopoledne, tak bychom nedostali oběd. Tak se to celkem šidilo, protože bylo co dělat. Dalo se to udělat. Ale v takových mrazech? Dennodenně udělejte... Ale řeknu od osmi od rána do čtyř, tohle to sekat? Bylo co dělat. Když jsme to nesli vysypat na kopici, tak jeden šel vpředu a druhý to nesl vzadu. Ten četník k tomu dal lístek, aby měl doklad. Aby měl těch 40 požadovaných bedniček za dopoledne. Když jsme to vysypali, tak jsme se vraceli. Samozřejmě, že to nešlo udělat pokaždé. Tak hloupý ten četník nebyl. A my jsme věděli, že tak hloupý není. Ten zadní šel zpátky pro ten lístek a on mu dal lístek také, abychom měli 40 lístků za dopoledne.
Ale jinak to byla poměrně hodně náročná práce?
To byla velmi náročná práce zvlášť v zimě, když jsme museli stát ve sněhu. Přišli jsme, museli jsme vyšlapat takovou nějakou jamku. Z těch borků jsme to museli shrnout dolů. Měli jsme rukavice, které se promočily. A v tom jsme museli sekat ty zasněžené borky a stát ve sněhu.
Takže jste si oproti tomu pracovnímu nasazení v tom Berlíně pohoršil?
Mnohem.
Vám to tedy za to stálo? Sice jste byl doma, ale proti tomu Berlínu jste si hodně pohoršil?
To ano. Ale tam to bylo v Německu. (smích)
Jiný rozhovor se stejným pamětníkem: http://web.nacr.cz/zw/html/kap03.htm
Prameny
Pracovní knížka Václava Soboty. (v držení autora)
Pracovní knížka Františka Sovy. (v držení autora)
Státní oblastní archiv Třeboň - Pracovně výchovný tábor v Plané nad Lužnicí
Záznam rozhovoru s Karlem Jakešem ze dne 22. 3. 2004. (v držení autora)
Literatura
BUBENÍČKOVÁ, R. – KUBÁTOVÁ, L. – MALÁ, I., Tábory utrpení a smrti, Praha 1969.
Fašistické koncentrační tábory a věznice na území Československa za druhé světové války, Praha 1964.
HOJDAR, J., Planá nad Lužnicí, Planá nad Lužnicí 1989.
KOKOŠKOVÁ, Z. – KOKOŠKA, S. (edd.), Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace k výstavě, Praha 2004.
KOKOŠKOVÁ, Z. – KOKOŠKA, S. – PAŽOUT, J. (edd.), Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Sborník ze semináře konaného ve Státním ústředním archivu v Praze dne 2. dubna 2004, Praha 2004.
MAINUŠ, F., Totálně nasazeni (1939 – 1945), Praha 1974.
MAINUŠ, F., Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939 – 1945, Brno 1970.
MOULIS, M. (ed.), Průvodce po nacistických koncentračních táborech, b. m. 1999.
NEDBÁLEK, F., Místa utrpení a vzdoru, Praha 1984.
„Nepřichází-li práce k Tobě...“. Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech, Praha 2003.
SPOERER, M., Nucené práce pod hákovým křížem. Zahraniční civilní pracovníci, váleční zajatci a vězni ve Třetí říši a v obsazené Evropě v letech 1939-1945, Praha 2005.
VELEŠÍK,V., Pracovně výchovný tábor v Plané nad Lužnicí v letech 1943 – 1945, in: Táborský archiv 3, 1991, s. 69-83.
Internet
http://web.nacr.cz/zw/
O keši samotné
Keš neleží na území AEL Plan an der Lainsitz, nýbrž pár desítek metrů západněji. Na území bývalého tábora se totiž nachází průmyslová zóna. Vzhledem k přemudlenosti těchto lokalit jsem se rozhodl keš posunout na trochu klidnější místo. Na místo se dostanete velmi snadno z parkoviště, jen buďte prosím opatrní při přecházení silnice! Pro keš není nutno nikam šplhat či hluboko slézat a už vůbec není nutné chodit na koleje přilehlé tovární vlečky. Doufám, že tato keš se stane jistou formou památníku vězňům bývalého plánského tábora. Pro první tři nálezce jsou připraveny dřevěné pamětní placičky vlastní výroby.
English Summary
This cache commemorates the near Nazi Reeducation Labour Camp which stood close to this place in 1943-45. Its main goal was to "reeducate" the Czech workers who had escaped from their work assignment in the Third Reich. Although the regime in the camp was far from that ones in the concentration camps, yet the prisoners were exposed to harsh treatment from the Czech Gendarmerie which was subordinated to the German SS camp commander. Today the place is forgotten although six prisoners lost their lives here due to bad treatment. The aim of this cache is to commemorate this infamous history.
Poznámka k fotografii v pozadí
Fotografie v pozadí neukazuje AEL Plan, jedná se o řadový tábor českých dělníků ve Vídni. Existuje pouze jediná známá fotka AEL Plan a ta je už ukázána výše. Na druhou stranu, obyčejné pracovní lágry se svou fyzickou podobou většinou diametrálně nelišily od AEL.
"Znak Protektorátu Čechy a Morava"
V keši není tužka! / No pencil in the geocache!
