V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Peklo
pověst z knížky Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo od Heleny Mičkalové
Pluskovcem teče potok. Tak v půlce údolá byla velká zhlaň. Voda hluboká, kolem skaly a mezi tými skalami rostly buky. Velké bučiska. Hdysi tam blízko stával mlýn aj pila. Ve zhlani bývávalo dycky vody dosť a tož ju hnali příhonem na kolo. Hdyž bylo co mleť, tož sa mlelo. Jak nebylo, řezalo sa, co hdo přivezl. Stávalo sa, že ostatní pily stály, protože neměly vody. Pluskovecká měla dycky vody dosť. O téj zhlani sa vyprávjalo ledaco. Před svatým Jánem o půlnoci voda v potoku přestala técť. Ostala stáť a v zhlani sa udělala ďúra. Z ní vyšlo cosi, co sa podobalo čertovi. Rohy byly veliké, očiska temu svítily. Kolem bylo ticho. Na nebi bylo červeno až ohnivo. Sotva to vyšlo ze zhlaně, začalo sa blýskať, hřměť, zem sa třásla doty, dokáď sa to neztratilo. Kolik rokúch sa chodili na to dívať. Seděli u oken ve mlýně a báli sa pohnúť. Všeci viděli, že za tým zjavením sa voda nezavřela. Ďúra tam ostala veliká. Jak minúl půlnoční čas, potok býl zaséj potokem. Ráno šli sa na to místo podívať. Dna nedohlédli. Jedni pravíli, že to býl satanáš, co z potoka z ďúry vylézl. Tak temu místu začali říkať Peklo. Baďurka Hdyt sa Karlovice budovaly, nebylo tu moc ludích. Ví sa o Holčákoch, Mateřánkoch, Valiguroch, Tomkoch, Bukovjanoch, Kysučanoch a Oravcoch. Všecko patřilo Žerotínom. Žerotín raz dojel do Karlovic a pravíl Karlovjanom: „Dávám vám hory, vyrúbajte kolik môžete, edem sa braňte proti Slovákom." V téj době mohli všeď Karlovjané nosiť oruží. Byly to obušky, ale uměli s nimi zaobchodiť. Na Giguli a Javorníčku strážili. Měli tam trúbu salašovku. Tú ohlašovali, hdyž sa nehde neco zmehlo. Trúbu bylo slyšeť daleko. Jak sa ozvala, už sa statek hnál do hory, lebo k najpevnejší chalupě a tam to bránili. Nehdy nebyl čas, tož utekali hde sa dalo. Raz sa přihrnuli Slováci tak rychlo, že Karlovjané nestačili na Giguli ani zatrúbiť. To už byli Slováci v Pluskovci. Přišli dobře, zajali hodně dobytka, jedného Karlovjana zabili, protože sa chcél brániť, ostatním sa podařilo utécť. Slovákúch byla sila. V jednéj chalupě sa zastavili a sebrali dívku. Byla moc pěkná a chcéli ju vzít s sebú na Slováky. Zaty musela kolem nich chodiť a slúžiť jím. Co v ostatních chalupách sebrali, to pojídali a popíjali. Jejích velitel si sedl ke stolu a pravíl: „Tak sa mně cosi baďúrá," a začal zívať. Dívka to slyšela a to slovo sa jí líbilo. Slováci si nemohli moc dlúho pohověť. Baďúrá sa nebaďúrá, věděli, že Karlovjané sa objavjá brze a budú chceť dostať dobytek zpátky. A opravdu. Než sa nadáli, byli Karlovjané v Pluskovci. Kúř ze zapálených chalup, salaška z Javorníčka, to všecko jích volalo, aby sa dali dohromady. Obklúčili chalupu se Slováky a za jakúsi chvílu sa už nikemu nebaďúralo. Zaskočili aj tých, co hnali dobytek, ale nebylo to všecko. Jedni Slováci už byli za Javorníkem aj s ovcámi. Dívka z chalupy od Slovákúch utekla. Vyprávjala, jak sa Slovákovi baďúralo. Tož sa tam praví Baďurka.