Na toto místo mě před lety přivedla keš Podlesí od Barba.cz. Dala mi nahlédnout do kraje mezi Rakovníkem a Louny, kraje, který je výletníky opomíjený a přesto je tak krásný a historicky zajímavý. Podlesí jsem během následujících let prochodil i projezdil na kole, a občas se zastavil i na této vyhlídce. Nedávno jsem však zjistil, že má oblíbená keš nečekaně zmizela z geomapy. Přišlo mi to líto a tak jsem připravil tuto její nástupkyni.
Výhled na Podlesí, foto (c) carlicek
Podlesí je oblast hlubokých údolí zaříznutých do náhorní planiny Džbánu v severojižním směru. Nejzápadnější údolí je Hřivické, následuje údolí Klášterské pojmenované podle kláštera v Ročově, po něm Pochvalovské, do něhož nahlížíte z místa úkrytu této keše, a nejvýchodnější je údolí Kalivodské. Každé údolí má svůj potok a od sebe navzájem jsou odělena velmi strmými zalesněnými stráněmi a plochými, rovněž zalesněnými hřebeny. Nejkrásnější charakteristiku tohoto kraje jsem našel v „Popise okresu Lounského“ z roku 1920, z něhož cituji:
Podlesí bylo do nedávna malým světem pro sebe. Ohraženo přísně horskými hřbety od Žatecka i Rakovnicka, je samo o sobě rozkrojeno na tři pruhy, nemá ani dost souvislosti vnitřní, neboť každé údolí vlastní život vede a krajní již se zřídka stýkají, vinou neschůdnosti trojvalí. I při své rozervanosti má Podlesí svůj jednotný ráz. Každé údolí má svůj potok, svůj slepý a otevřený konec v jednom směru údolí své zvlněné dno s červenkami, chmelnicemi a perlořadími vesniček, své zbortěné stráně v odnože rozvité se skalkami a lesy, políčky po temenech. Jest to zakletý svět; v důli utěšený život v chmelnicích, obehnaný kolkolem samotou - lesem strání do půli obzoru, a shůry role po stráních hřebenů, splývající na pohled přes údolí a vesnice v nich.
Les působí na povahu lidí přímo i nepřímo. Mezi nimi vyrůstá, jich dechem se odkájí, zde mají dějiště jeho pověsti, tam nalézá útulek v strastech i místo pro své radovánky. Les dává mnohou pomůcku v boji o život, a všem, kteří se rodí, žijí a umírají v Podlesí, jest velkolepým rámcem sídel, k nimž lnou neúmornou láskou, která se až někdy podobá vášni.
Druhým znakem Podlesí jsou chmelnice. [...] Chmel je rostlina, jejíž zdar je podmíněn usilovnou prací, pronikavým vzděláním půdy a prozíravostí majitele. Hospodář musí dovést nejen chmel vypěstit a očesat, ale také i prodat, neboť při chmeli hraje se každým okamžikem o sta i tisíce. Chmel z Podlesí bývá jakosti lepší než žatecký.
Podlesí obýváno je rázovitým a přece nepoddajným lidem, jemuž příroda vtiskla právě určitý typ, jak jej výhody a nedostatky obmyslily ctnostmi či nectnostmi. Jako v údolí v Podlesí jsou uzavřená, tak i povaha Podlešáků je nesdílná. Jsou prudcí a vznětliví jako jich předkové Lučané, jejich krev koluje v jejich žilách. Ale k cizinci chovají se vlídně a důvěrně vycházejí každému vstříc. Vyvinuta je u nich láska k domovině, svůj kraj si libují ,a velebí, vzhledem k zdravým lesům a záštitě hor. Sňatky uzavírají většinou jen s nevěstami téže vesnice neb téhož údolí; ženy brzy stárnou neb namáhavá práce ve chmelnicích působí na jich ústrojí. Při své odloučenosti od kraje není Podlešák opozdilcem. Má tu 13 škol obecných, je sdružen v několika hospodářských anárodních spolcích a hojně odebírá noviny a čte knihy. Některé obce údolí hřivického jsou přední stráží na jazykové hranici a dobře jich uhájiIy. Povahu Podlešáků krásně vystihuje V. Beneš Třebízský v "Bludných duších", jichž děj zasahuje i do části našeho Podlesí (do nejjižnější části: Pochválova a Domoušic).
 |
Informace pro cyklisty:
Až ke keši pohodlně dojedete na kole.
|
 |
Zdroje:
Popis okresu Lounského, K.Gottschalk, Louny, 1920
|
 |
English description will be added later on. |