Cipher cache #5 Mystery Cache

Bitva u Lipska (známá též jako Bitva národů) byla rozhodující bitvou napoleonských válek. Spojené armády Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska v ní rozdrtily podstatně slabší armádu francouzského císaře Napoleona, který krátce poté rezignoval a skončil ve vyhnanství na ostrove Elba.

Sama bitva začala 16. října 1813 útokem 78 000 spojeneckých vojáků z jihu a 54 000 ze severu, útok však nebyl příliš úspěšný, ale ani Napoleonovy oddíly nebyly schopné prolomit presilu na protivníkově linii.
Následující den obě strany organizovaly svoje posily. Dalšího dne, 18. října, spojenci zahájili masivní ofenzívu na všech frontách, jejímž výsledkem byla devítihodinová rež a težké oboustranné ztráty.
Když Napoleon viděl, že bitva je ztracená, zahájil v noci z 18. na 19. se zbytkem své armády pres řeku Ester ústup směrem k Francii.

Koaličním vojskům v této bitvě velel kníže Karel Filip Schwarzenberg, syn Jana Nepomuka Schwarzenberga.

Karel Filip se jako druhorozený podle tehdejších zvyklostí věnoval vojenské kariéře.
Již v deseti letech byl jmenován kapitánem jezdeckého Wolfeggského pluku ve Švábsku a první vojenské zkušenosti nabral v sedmnácti letech během tažení na Balkán proti Turkům. V roce 1788 se vyznamenal při útoku na Šabac, byl povýšen a dostal se do hlavního stanu k nám v Čechách dobře známému generálu Laudonovi.
Po rakouském vyhlášení války Francii v roce 1790 se Karel Filip coby čerstvě povýšený na majora opět zapojil do bojů v Nizozemí. Později, již jako podplukovník, velel dobrovolnickému sboru hulánů, v roce 1799 v hodnosti generálmajora bojoval proti Francouzům na Rýnu a v roce 1800 prokazoval své schopnosti jako polní podmaršálek po bitvě u Hohenlindenu, v které byli Rakušané poraženi a Karlu Filipovi se podařilo vyvést svou armádu z obklíčení, čímž jí uchránil pred zničením.

Vzhledem k tomu, že v této době nebylo neobvyklé konat krom vojenské činnosti také činnost diplomatickou, byl Karel Filip s blahopřáním od císare Františka II. roku 1801 vyslán na dvůr čerstvě zvoleného cara Alexandra I.
Ještě téhož roku se vrátil do Čech a s bratrem Josefem Janem si rozdělil schwarzenberské dědictví. Karlu Filipovi připadl mimo jiné právě vyhořelý Orlík, který byl jeho zásluhou zrekonstruován, Josef II. si ponechal Český Krumlov a Hlubokou.

Po jmenování viceprezidentem dvorské vojenské rady ho císař František pověril vyjednáváním s bavorským kurfiřtem Maxmiliánem IV. Výsledkem tohoto jednání bylo, že Maxmilián prislíbil pomoc Rakousku a Rusku pokud Napoleon nebude respektovat neutralitu Bavorska, ale tuto dohodu sám porušil a přidal se k Napoleonovi. Karel Filip se poté stal velitelem předvoje polního maršála Karla Macka.

V dalších letech Rakouské císařství změnilo svou politiku vůči Francii na smířlivou a Karel Filip, již v hodnosti generála kavalerie, byl vyslán jako velvyslanec do Paříže. Napoleon byl Karlu Filipovi nakloněn, jezdil s ním na hony a trávil s ním mnoho času pri rozmluvách. Když se potom francouzskému císaři narodil potomek, Napoleon II., daroval císař ženě Karla Filipa skarabea, kterého si přivezl z tažení do Egypta.
Není bez zajímavosti, že od té doby Napoleon prakticky všechny bitvy prohrál a Karel Filip zase vyhrál.

V letech 1812 až 1813 se Napoleon rozhodl táhnout do Ruska a Karel Filip byl jmenován do čela rakouského pomocného sboru. Ujal se této funkce s rozpaky vzhledem k nedávnému spojenectví s Ruskem a naopak nepřátelství s Francií. Během této vojenské kampaně opět osvědčil své schopnosti a byl povýšen na maršála.

Mezitím ve Vídni došlo ke změně zahraniční politiky a ministr zahraničí Metternich ve své soukromé korespondenci ujistil Alexandra, že rakouské spojenectví s Francií není až tak pevné. Karel Filip zatím marně žádal o posily u řeky Styr a jeho postavení se začalo velmi rychle zhoršovat. Podařilo se mu sice obsadit Kobyrn, ale už byl žádán o pomoc francouzskou armádou u Minsku.
Poté, co uhodily mrazy, se Karel Filip dozvěděl o katastrofálním neúspěchu Francouzů a začal jednat s ruským vrchním velitelem Kutuzovem. Nakonec se mu podařilo se vrátit z Ruska s 20 000 bojeschopnými muži, zatímco Napoleon jich měl stěží 7000.

Když se po tažení Karel Filip vrátil zpět jako velvyslanec do Paříže, upozornil Napoleona, že František je stále nakloněn všeobecnému míru. Napoleon ale jakákoli mírová jednání odmítl a Karel Filip se vrátil zpět do Vídně, kde byl jmenován do čela armády. Posléze vešla v platnost tajná dohoda mezi evropskými mocnostmi Rakouskem, Pruskem, Ruskem a Švédskem, v které se zavázaly k boji proti Francii. Vrchním velitel všech spojeneckých armád se stal Karel Filip a do čela spojeneckého štábu byl postaven Josef Václav Radecký.

Z tohoto období se zachovaly zprávy, které mluví o Karlu Filipovi vetšinou jako o špatném nebo přinejlepším průměrném stratégovi, ale on sám zřejmě nemohl zcela za toto hodnocení. Vzhledem k tomu, že mu veleli tři panovníci - František I., Alexandr I. a Fridrich Vilém III. - kteří měli velmi odlišné názory na vedení války, někdy staveli vrchního velitele do nelehké situace.

Prvního úspechu se spojencům dostalo, když u Chlumce zastavili postup Francouzů do Čech. Při tomto vítězství se dokonce podařilo zajmout velícího francouzského generála Vandamma. V této době měli spojenci k dispozici kolem 160 000 rakouských a ruských vojáků, 60 000 pruských vojáků a 150 000 švédských vojáků. Na druhé straně Napoleon měl pouze 185 000 vojáku, především nováčků, a jeden kontingent Sasů.


Francouzi nejprve drželi obranné postavení na Labi, ale později se stáhli k Lipsku, protože hrozilo vysoké nebezpečí obklíčení od Rakušanů z jihu a Prusů ze severovýchodu. Zde pak došlo k výše zmíněné bitvě národů u Lipska, již spojenci vyhráli lvím podílem právě Karla Filipa.
I přesto, že Karel Filip musel behem tažení řešit několik vnitrospojeneckých problému, cesta do Paříže proběhla bez útoku oslabené francouzské armády. Za zásluhy mu císař František I. polepšil erb o srdeční štítek císarského znaku se vztyčeným mečem a byl vyznamenán zlatým válečným krížem. V roce 1814 se stal i prezidentem dvorské vojenské rady.
Po nedlouhém období míru utekl Napoleon z Elby, Karel Filip se opět musel vrátit do boje a po bitvě u Waterloo, které se ovšem nezúčastnil, se mohl konečne vrátit domů. Za svoje úspechy byl v témže roce vyznamenán dánským Řádem slona.


Krátce po návratu domů, 15. ríjna 1815, Karel Filip na Orlíku uvítal Alexandra I. a další den ho doprovodil ke svému bratrovi do Českého Krumlova. Klidného života Karel Filip dlouho neužíval. Roku 1817 po prodělané mrtvici ochrnul na pravou ruku a nohy. O rok později byl jmenován ministrem, jeho zdravotní stav se však horšil a na podzim 1920 v Lipsku Karel Filip zemřel. Jeho tělo bylo pochováno v kostele sv. Jiljí v Třeboni a srdce v kapli na Orlíku. Po dobudování nové hrobky bylo roku 1865 na Orlík přemístěno i jeho tělo.


Na počest Karla Filipa Schwarzenberga se jeho bratr, kníže Josef II., rozhodl západně od českokrumlovského zámku postavit Památník vítězství.
Návrhem a stavbou byl pověřen Jan Sallaba, stavitel a astronom, který mimo jiné pro knížete postavil i rozhlednu na Kleti.
Stavba památníku však nebyla pro údajný nedostatek finančních prostředků nikdy dokončena, došlo pouze k jejímu zastřešení.

Blýskat na lepší časy se památníku začalo až v posledních letech. Pražská architektka Lenka Havlíčková nedostavěný památník bitvy u Lipska odkoupila od Lesů ČR a nyní se spolu se svým chotěm pustila do rekonstrukce památky. Ráda by za pomoci Českokrumlovského rozvojového fondu obnovila i nedaleká tzv. zámecká mihadla (mihadlové čerpadlo).
Jedná se o dřevěné výtlačné potrubí, které se nachází asi sto metrů pod hrádkem. Je zde kamenná, toho času zarostlá nádrž, do které se ze spodního rybníka čerpala mihadlem voda a ta zásobovala zahradní zámecké fontány vodou. Voda vytékala prý až na Latránu pod zámkem.
Nádrž by se mohla stát jednou ze zastávek na původních vycházkových okruzích kolem Ptačího hrádku, k jejichž obnově se schyluje.


I přes tyto jistě dobré zprávy nutno dodat, že patrně jediný systematický pokus o detailní zmapování stavu památníku proběhl v roce 1984 ze strany Jihočeského muzea v Českých Budejovicích. V průběhu prací nalezl PhDr. Jan Müller mezi svorníky kopule malou schránku, obsahující několik listin psaných zčásti francouzsky a anglicky a listinu, již nebylo možné z lingvistického hlediska zařadit.
Objevené listy, psané zřejmě samotným Karlem Filipem, neměly na první pohled vetšího historického významu a skončily na dlouhá léta v zapomnění v muzejním archivu.

Světlo opět spatřily až v roce 2002 během evakuace archivu muzea před povodní, kdy tenký svazek listin bez bližšího popisu zaujal místního archiváře Hloužka.
Podivné důvody, proč tyto listiny neskončily v zámeckém archivu jako stovky jiných listů z pozůstalosti Karla Filipa, ale v tajné schránce v památníku, se nepodařilo odhalit, o schránce není žádných zmínek ani ve stavebních plánech, stavebním deníku a ani v korespondenci mezi Josefem II. a Janem Sallabou.



Francouzsky a anglicky psané listy adresované rodinnému příteli, polnímu maršálovi Franci Moritz Lacymu, pravděpodobně pochází z diplomatických misí a nijak významně se neliší od bežné diplomatické korespondence. Poslední listinu se nepodarilo rozluštit vůbec a její tajemství, spolu s neznámými důvody vedoucími Josefa II. k zahájení stavby, o kterou tak rychle ztratil zájem, patrně navždy zustanou skryta kdesi v šeru historie...