V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
Portáš Stavinoha
pověst z knížky O čem si vyprávjajú Karlovjané od Heleny Mičkalové
Portáši byli chlapi silní, velcí, hybcí a chytří. Hlídali hranicu mezi Moravu a Uhrami. Ešče dnes sa vyprávjá o portášovi Stavinohovi z Karlovic. Stavinohu si rádi volávali na muzigu. Věděli, že pořádek udrží, a bylo oněm známé, že si aj rád zatancuje. Najradši odzemek. Předzpívál si pěsničku „Po valašky od země, hdo tý kozy požene", hodil peníz do cimbála, hospoda ztichla a začal. Najprv sa s nohami edem tak mazlil, vyšlapávál zlehúčka jak panenka. Jak muziganti přidávali, tož nabíral, poskakoval, vyskakoval až k povalu, pleskal rukami do botúch aj o zem. No, radosť sa podívať. Hdyž sa při muzice začali ogaři biť, vzal jích Stavinoha dva za lémec, dobře pozingál hlavami o sebja, aby sa upamatovali, nač tý hlaviska majú, a potom jích vyhodil z hospody aj třeba zavřenými dveřámi. Stavinoha nechodil edem po Karlovicách, ale aj po Hutisku. Jednúc v hospodě na Hutisku seděl taký ozembuch, chlap jak jedla a vyškéřál sa, že tí slavní portáši sú tak edem pro parádu, na nic jinšího že nejsú. Stavinoha to slyšél a pravíl: Jak chceš. Budém utekať na předbížky. Ty po lehku a já v pylnéj zbroji. Dám ti výhodu. Jak budeš za Hutískem, pískni na prsty a já teprú začnu utekať. Hdo bude poslední v Rožnově, dostane od teho prvního takú za ucho, co bude měť silu. A ešče odprosí." Hutiščan, že ano. Začal utekať v tem, co býl. V plátenej košuli a gaťách. Stavinoha sa nachystal. Býl ve vysokých botách, súkených gaťách, košuli, bruncleku, přes rameno župicu, na hlavě klobúk. Kroměvá teho měl ešče aj flintu, pistulku, kabelu, provaz a čutoru na prach do pistule. Ludích sa zešlo hned moc a všecí sa těšili, jak sa Stavinoha zapotí. Ten čekal na písknutí a začal utekať. Edem tak kaménčí mu od botúch frkalo. Hutiščana předehnal brze. V Rožnově si na něho počkal. Ludích zas jak o púti. Musí sa řécť, že sa Hutiščan mohl ztratiť, ale neudělal to. Statečně sa postavil. Dostál takovú, že přemýšlel o poslední chvilce. Honem odprosíl a už ho nebylo. Bylo smíchu až až.