Sedmidolí
Sedmidolí (německy Sieben Gründe) je oblast na jižním svahu Slezského hřbetu, který se nachází mezi Labským dolem a Dolem Bílého Labe. Oblast je rozdělena do sedmi údolí. Tři tvoří přítoky Labe (Pudlava, Dvorský potok a Medvědí potok) a čtyři přítoky Bílého Labe (Červený potok, Hřímavá bystřina, Čertova strouha a Stříbrná bystřina). Sedmidolí je nejsevernější výspou někdejšího vrchlabského panství, olemované zemskou hranicí. Jižní svahy zde spadají do rozevřené náruče Labe – toho „pramenného“, řítícího se dolů přes 35 m vysoký Labský vodopád z Labské louky a Bílého, sbírajícího pramínky na Úpských rašeliništích, aby se vzájemně setkala u Dívčí lávky. Oblast Sedmidolí je dnes jednou z částí Špindlerova Mlýna. Hluboce zaříznutá údolí potoků, napájející obě labská ramena, jsou souměrně rozložena ve zhruba poledníkovém směru a je jich v souladu s názvem skutečně sedm. Kdysi bohatý lovecký revír je po staletí podél většiny potoků protkán osídlenými lučními enklávami. Potomci alpských kolonistů, především dřevařů a horníků, tady již od 17. století zakládali nejprve letní boudy. Z mnohých vyrostla pohostinská a ubytovací zařízení např. Mědvědí bouda, Brádlerovy boudy, Davidovy boudy, Jelení boudy aj.
Labský důl
Labský důl je divoké horské údolí ledovcového původu, dlouhé 8 kilometrů. Na působení ledovce upomínají morénové valy, zachované nad ústím Medvědího potoka a Pudlavy, místy jsou až 20 metrů vysoké. Důl je přírodní rezervací s alpskými loučkami, porosty smrků, kosodřeviny, smilkovými plochami, rašeliništi i prameništi. Roste tu řada vzácných rostlin. Nejbohatší území představuje tzv. Schustlerova zahrádka.
Labská bouda
Labská bouda má zajímavou historii. Na jejím počátku stála poněkud záhadná žena, označovaná jako „Blasse", podle mínění jednoho z historiků vlastním jménem Blažková z Rokytnice n. Jizerou. Poté, co ji konkurence vypudila od Sněžných jam, přesunula se na Labský vodopád, kde si kolem roku 1830 vybudovala malou budku z kamení, kůry a roští a s tichým souhlasem vrchnosti prodávala turistům mléko, kávu a kořalku. I odtud však musela odejít a její „podnik" převzala jistá Dewalová z Rokytnice. Ta nuzný objekt vylepšila a dokonce angažovala dvě harfenistky, vyhrávající pro potěchu návštěvníků. Později získal boudu J. Šír, od něhož ji roku 1877 odkoupil jilemnický velkostatek a z iniciativy hraběte Harracha zcela přestavěl. I tak však objekt nevyhovoval stoupajícímu turistickému ruchu, takže se v letech 1888-1889 a 1904 musel rozšířit přístavbami. V této podobě vydržela budova do 6.11.1965, kdy do základů vyhořela. V roce 1969 byl položen základní kámen k novému objektu, který dostal podobu moderního horského hotelu; o vhodnosti této architektury pro zdejší prostředí si každý udělá názor sám.
Medvědí bouda
Medvědí bouda pochází asi z 19. století, v 70. letech byla vcelku zdařile rekonstruována pro potřeby podnikové zotavovny. Dnes slouží opět široké veřejnosti. Západně odtud na luční enklávě je skupina samot zvaných Dvorské boudy (Dvoračky), prvně připomínaných v roce 1750.
Sedmidolí, které tvoří svahová údolí pohraničního hřbetu se sedmi potoky, ústícími do Labského dolu a údolí Bílého Labe pamatuje, že v těchto místech byl v září 1726 zastřelen poslední medvěd na české straně Krkonoš. O Sedmidolí se v minulosti vedly vleklé hraniční spory, zprvu mezi panstvím Branná (Štěpanice) a Vrchlabí. Obě strany se práva v této krajině, bohaté na zvěř, ryby a rudy, nechtěly vzdát. Docházelo tu k bojům myslivců, k četným soudům atd. Na Sedmidolí si však dělal „zuby" i slezský hrabě Schaffgotsch. V roce 1690 bylo území rozděleno mezi hraběte Harracha a Morzina, hranice vedla od Labe mezi Medvědím a Dvorským potokem směrem na Velký Šišák. Slezané se museli definitivně vzdát práva na Sedmidolí v roce 1710. Cesta nakonec klesne do závěru údolí Dvorského potoka, jehož horní část se jmenuje Martinův potok. Jako kuře pod křídly mohutného Vysokého kola se tu krčí Martinova bouda či Martinovka v nadmořské výšce 1244 m. Je to jedna z nejstarších bud v Krkonoších. Byla založena již v roce 1642 lidmi, kteří do těchto klidných míst utekli před nebezpečím třicetileté války. Časem téměř zanikla, v roce 1795 však byla obnovena Martinem Erlebachem jako významné středisko českého živlu v Krkonoších. Jméno má po ní i tenistka Martina Navrátilová, jejíž otec byl vedoucím boudy a Martina tu žila od svých prvních dnů několik let. Koncem 19. století pod boudou založil J. Buchar botanickou zahrádku s krkonošskou květenou (dnes zaniklá). Na louce pod chatou jsou náročné lyžařské terény.