Pivovar Radvanice / Radwanitz
1840 - 1937
Počátek historie radvanického pivovaru je spojen se starobylou hospodou č. 29 při Císařské silnici spojující Opavu s Těšínem. Jejími původními majiteli byli místní starousedlíci Pěčonkové. Poslední hospodský tohoto jména - Jan Pěčonka - zemřel roku 1812 a o rok později koupila hostinec v dražbě polskoostravská vrchnost. Hrabě Wilczek pronajal ve 20. letech 19. století hostinec manželům Josefovi a Karolině Neumannovým. Ti v roce 1850 hospodu i s malým rukodělným pivovarem odkoupili a založili rodinný zemědělskoprůmyslový komplex, který tvořily také rozsáhlé polnosti, lihovar, octárna a drožďárna. O osmnáct let později zdědil pivovar jejich syn Emanuel Neumann. Ve druhé polovině 19. století vybudoval nové ležácké sklepy a sladovnu a celou výrobu převedl na parní pohon. V té době pivovar vystavoval ročně až 25 000 hl piva. V roce 1874, se stal majitelem domu číslo 37 na Hlavním náměstí v Moravské Ostravě, kde vybudoval Radvanickou pivnici. Emanuel Neumann byl několikrát zvolen starostou Radvanic a předsedal místní školní radě. Byl členem německé strany svobodomyslné a členem spolku pro výstavbu Německého domu v Moravské Ostravě. V roce 1896 onemocněl, měl se ve Vídni podrobit operaci, ale než k ní došlo, zemřel. V roce 1889 vstoupil do rodinné firmy jako veřejný společní také prvorozený Emanuelův syn Arthur.
Vlivem silné konkurence se však radvanický pivovar na přelomu 19. a 20. století dostal do ekonomických potíží. V průběhu několika málo let klesl výstav na pouhých 6 100 hl. Po technické stránce pivovar nyní značně zaostával, a proto jej Arthur Neumann raději roku 1908 prodal. Artur Neumann později odešel do Hamburku a po první světové válce se v tomto hanzovním městě stal nejvýznamnějším pivovarníkem. Novým majitelem se stalo vídeňské dělnické družstvo vedené sociálnědemokratickým poslancem Ferdinandem Skaretem. Závod dostal nový název První moravsko-slezský dělnický pivovar Skaret a spol. a čerství vlastníci se pustili do nezbytných investic. Společnost provedla rozsáhlou rekonstrukci a elektrifikaci provozu, přestavěla varnu a vybudovala moderní chladírnu. Těsně před vypuknutím světové války radvanický pivovar vystavoval už 35 000 hl piva. Jenže válečná léta znamenala obrovský propad výroby a velkou zátěží se staly rovněž dřívější úvěry otevřené u holandských finančních ústavů. V roce 1918 tak pivovar opět změnil majitele. Sedm společníků pocházejících z Moravské Ostravy a Vídně složilo milión korun jako základní jmění nové společnosti s ručením omezeným. Závod se teď jmenoval První moravsko-slezský pivovar a sladovna a v době meziválečné konjunktury v druhé polovině 20. let se mu obchodně velmi dobře dařilo. V očekávání dalšího hospodářského růstu přistoupili vlastníci pivovaru k transformaci firmy na akciovou společnost se základním kapitálem 2 milióny korun, rozděleným do 5 tisíc akcií. Hlavními akcionáři byli nadále ostravští a vídeňští obchodníci, ve statutárních orgánech společnosti však zasedali také zástupci obce Radvanice. Pod vedením ředitele Ignáce Laubera a sládka Františka Pittermanna došlo k další modernizaci a stavebnímu rozšíření závodu. Nově nakoupenými nákladními automobily se radvanické pivo rozváželo do početných skladů na Moravě, Slovensku i Podkarpatské Rusi. Pivovar dával práci téměř šesti desítkám lidí a v kampani 1929/30 dosáhl maximálního výstavu 48 000 hl. Pak ovšem přišla velká krize, v jejímž průběhu se podnik dostal na pokraj krachu. Kvůli platební neschopnosti odběratelů se pivovar zadlužil a jako silně ztrátový ukončil v roce 1937 výrobu. Budovy se v době nacistické okupace dostaly nejprve pod nucenou správu, protože řada bývalých akcionářů byla židovského původu, a v roce 1944 je odkoupilo město Moravská Ostrava. Staletá tradice vaření piva v Radvanicích už nebyla nikdy obnovena.
zdroj: http://jarnemec.com