Chebske povesti - Bila ruka Mystery Cache

Jednou, před mnoha lety, bydlela ve věži na svahu pod hradem jedna vdova se svou dcerou Madlenou. Obě tam žily z milosti purkrabího, kterému bylo líto chudých žen. Stará, churavějící vdova neviděla již na práci. Útlá dcera se o vše starala a vyšívala až pozdě do noci, aby uživila sebe a svou nemocnou matku.
                Jednou večer připravovala dcera lusky k vaření. Místnost byla v pološeru, osvětlena pouze hořícími poleny, které praskaly pod kotlem. Madlena se zahleděla do ohně ustaraným pohledem. Matka potřebovala lék, potřebovala potraviny a ona neměla dost peněz. Náhle se jí zdálo, že se ji někdo dotkl. Otočila se a viděla, jak ze skuliny ve zdi vystupuje bílá paže s otevřenou prosící rukou, tak výmluvnou a zářící, že se dívka na ni dívala s údivem a s dojetím. Pak, aniž by přemýšlela, vzala hrst lusků a vložila je do prosící ruky, která se pomalu zavřela a zmizela.
                Teprve později, když ruka již zmizela, přemýšlela dívka o události, která se jí nyní zdála neskutečná, a dospěla k přesvědčení, že si z ní někdo udělal dobrý den. Avšak sotvaže pod kotel přiložila nové poleno, dotkl se někdo jejího ramene a opět spatřila před sebou napřaženou bílou ruku, prosící, žebronící a tak výmluvnou. Madlena opět podlehla jejímu kouzlu a vložila do ní hrst lusků. Zářící ruka se zvolna zavřela jako zvečera květ leknínu a zmizela ve zdi.
                Byl to také žert? přemýšlela dívka. Není možné, aby smrtelník měl tak krásnou, svítící a v prosbě tak výmluvnou ruku. Snad přece... ale kudy by se dostal do místnosti člověk? V síni bylo šero, asi dobře neviděla. Její obrazotvornost asi dala ruce tvar, který měla na mysli. Snad si vše vybájila. Když takto přemýšlela, ucítila lehký dech na svém čele a když vzhlédla, spatřila světlou záři v prosícím záchvěvu. Byla to zase překrásná bílá ruka jako nabízející se srdce. Mohla-li odolati tak vábnému a dojemnému zjevu? Nabrala zbytek lusků a všechny je vložila do prosící dlaně. Prst po prstu se nad nimi uzavřel jako plátky květu a vidina zmizela.
                Madlena stála okouzlena. Usmívala se a zároveň se chvěla, ale nikoli bázní, nýbrž nadšením. Stále viděla před sebou ruku jako květ. Ze snění a z úvah ji náhle vyrušila rána a praskání. Na stůl padaly lusky s kovovým zvukem a za zdí tleskaly ruce, tajemně a vítězoslavně. Madlena byla tak překvapena a zaujata celým příběhem, že ani nezpozorovala, jak matka namáhavým krokem vešla do místnosti. Teprve když stála zcela blízko dívky, probudila se Madlena jako ze sna a byla rozpačita. Matka si ji pozorně prohlížela a po delších domluvách přiměla dceru k tomu, aby jí vyprávěla celý příběh s bílou, zářící rukou.
                Matka mlčky přikyvovala, přistoupila ke stolu a prohlížela si lusky. Vzpomněla si, že jí žena bývalého purkrabího kdysi vyprávěla nějaký příběh o bílé ruce. Otevřela jeden lusk a našla v něm zlatá zrnka. Otevřela druhý, třetí a další; v každém našla kousky zlata. Radostně ukázala Madleně plnou hrst lesknoucího se zlata a rozkázala dceři, aby šla zaplatit všechny dluhy a nakoupila potřebné věci. O luscích se zlatými plody se brzo povídalo v celém městě a lidé mysleli, že je v okrouhlé věži schován poklad.
                Byli povoláni odborní dělníci z dalekého kraje, kteří již našli mnohý poklad. Hledali ve věži, prohledali všechny stěny, zvláště onu, na které se objevila ruka, ale marně. Pokladu nenašli.Teprve zcela dole, v zazděné komůrce pod věží našli zbytky kostry, která se rozpadávala, pouze jedna ruka byla celá, bílá jako květ leknínu a neobyčejně krásného tvaru. Nic více. Kostru a ruku pohřbili u paty věže za přítomnosti Madleny. Dívka viděla kosti i ruku a představovala si živě celou postavu krásného mladíka a zmocnil se jí nevýslovný smutek. Matka zpozorovala změnu v chování dívky, vytušila její myšlenky, ale nikdy se jí nezmínila o tom, co slyšela od ženy bývalého purkrabího. I ve městě si lidé všimli, že je Madlena nyní zcela jiná, než bývala dříve, kdy byla ještě chudá a veselá. Proč nyní, po nálezu zlata byla tak smutná a zamyšlená? Proč si nikoho nevšímala?
                Jdnou ji potkala žena bývalého purkrabího a dala se s ní do řeči. Madlena sála každé její slovo, poněvadž jí vypravovala o princi, který měl tak krásnou bílou ruku.
                „Dívenko drahá, něco ti povím, co tě bude zajímat. Vím, proč nyní chodíš tak zamyšlená. Myslíš na prince. Nedívej se tak udiveně, vždyť víš, koho míním. Učarovala ti ruka princova, která za živa vykonávala vždy jen dobro; jen jednou ji nešťastný osud přiměl k zlému.
                Nevím, zda jsi slyšela o krevní mstě, která ničí dva rody? Slyšela jsi, jak se dědí nenávist a zloba z jednoho pokolení do druhého? Zde tomu tak bylo a princ v boji zabyl svého soupeře a za to byl zajat a vězněn až do smrti.
                Dívenko, nyní si dej dobrý pozor. Jsi posledním potomkem nepřátelského rodu, posledním žijícím nepřítelem princovým. Chceš-li se mstít, hoď kostru i s rukou do Ohře a co svět potrvá, nedojde princ pokoje a tvůj rod bude pomstěn a bude mít poslední slovo.                 Princ může být i vysvobozen z kletby tvých otců, najde-li se čistá dívka, která se nelekne bílé ruky a bude mít prince tak ráda, že se pro něho bude obětovat. Dobře si vše rozmysli!“
                Stařena již dávno odešla a Madlena stála ještě stále v němém údivu. Od toho dne dívka již nevycházela a večer, kdy zapadávalo slunce, vystupovala na vrchol věže a rozhlížela se po krajině. Jednoho dne zrána našli její roztříštěné tělo pod věží, zrovna na místě, kde byl pohřben princ. Madlenu, která byla obětí samovraždy, nemohli pohřbíti na hřbitově a proto ji uložili k věčnému spánku tam, kde ji našli.
                Dosud odpočívají v klidu princ i Madlena při okrouhlé věži, kterou dnes zveme Mlýnskou věží.