Jednoho deštivého vecera se vracel domu z práce pan Gambier.
Mel menší, ale prepychovou vilu na kraji zdejší
"milionárské" ctvrti. Byl to clovek mimorádne skromný,
zvlášte pak s ohledem na své postavení. Když otevíral
dvere svého automobilu, vyšla zcista jasna rána. V zápetí se
zacínaly sbíhat zástupy zvedavcu a zanedlouho prijela i policie. Ta
zjistila cistý prustrel hrudniku a privolaný lékar namíste
konstatoval smrt. Avšak nábojnici nenašli. Druhý den
ráno byla objevena strelná zbran bez jakýkoliv otisku. Jediný, kdo
pripadal v úvahu jako potencionální vrah, byl Dr. Golognier,
dlouholetý neprítel pana Gambiera, který mu už v minulosti
nekolikrát vyhrožoval. Dr. Golognier bydlel pouhých 900 metru
od místa neštestí. Dukazy nebyly žádné, a tak se místní
komisarství rozhodlo prizvat proslulého detektiva pana Hercula
Poirota, aby celý prípad objasnil. Po jeho príjezdu zacalo celé
pátrání nanovo. Zameril se predevším na smrtící nábojnici,
na které, jak ríká, bývají otisky vždy, protože pachatel
si obvykle nedává pozor, zvlášte pri nabíjení zbrane.
Agatha Christie
Pomoz Herculu Poirotovi nalézt ztracenou nábojnici. Nápovedou Ti
je útržek papírku s nápisem kníže Svatopluk, který
byl nalezen nedaleko místa cinu.
Cherchez à cent vingt pas au sud de la coordonnées données
derrière des pierres.
Agatha Christie - 1. cást
Agatha Mary Clarissa Christie Mallowan se narodila 15. zárí 1890
v Ashfieldu, rodinném dome v prímorském letovisku Torquay
(jižní Anglie) jako nejmladší díte Fredericka Alvaha
Millera, amerického vystehovalce, a jeho anglické ženy,
Clarissy Boechmer. Nejvíce Agathu behem její pozdne viktoriánské
výchovy ovlivnili (vedle rodicu) její pecovatelka, starší
sourozenci Margaret "Madge" a Louise "Monty" a babicky.
O vzdelání se postarali rodice, teprve v roce 1906 odjela Agatha
studovat do Paríže, kde v sobe objevila talent coby zpevacka a
klavíristka. Zvažovala hudební kariéru, ale nakonec od ní
upustila, protože se domnívala, že její ostýchavost pred
publikem by jí mohla pri koncertech pusobit velké potíže.
Hercule Poirot
Hercule Poirot [erkül puaro] se narodil - ne, takhle to nepujde.
I když se nám muže leckdy zdát, že druhý
nejslavnejší detektiv skutecne žil, byl pouze nádherným
výtvorem tehdy 25leté Agathy Christie, která v roce 1916 zacala
psát svuj první detektivní román. Zvolila si zpusob vraždy a
prostredí, ve kterém se zlocin odehraje, a zbývalo uvést na scénu
detektiva. Mel být chytrý, originální, puntickárský, mel mít
zkušenosti se zlocinem a zlocinci, honosit se nezvyklým
jménem a být typem detektiva, který by se nepodobal žádnému
jinému. A tak se ctenári mohli v Záhade na zámku Styles (1920)
seznámit s Herculem Poirotem, belgickým policistou ve
výslužbe.
Proc práve belgickým? Agatha Christie ve své autobiografii
vzpomíná, že její rodné Torquay bylo v té dobe plné belgických
uprchlíku, kterí si chteli žít po svém, starat se o svoje
zahrádky a ušetrit nejaké peníze. Na Belgicany se tenkrát
pohlíželo jak s úctou (udatná malá Belgie napadená Nemci), tak
ponekud povýšene, nebot nebyli ani takoví intelektuálové
jako Francouzi, ani tak zdatní a mazaní obchodníci jako Holandané.
Byli svým zpusobem exotictí, což novopecené spisovatelce
vyhovovalo.
Ti, kterí se podrobneji zabývali dílem Agathy Christie,
prišli s nekolika teoriemi ohledne inspirace pri
vymýšlení postavy dnes již slavného detektiva. Jedna z
nich napríklad poukazovala na podobnost Hercula Poirota s
parížským detektivem ve výslužbe z pera francouzské
autorky Marie Belloc Lowndes, jehož jméno k takovým úvahám
láká - Hercules Popeau. Navzdory nekterým podobnostem to
však byli detektivové odlišní a Hercule Poirot je
zrejme originálním dílem fantazie Agathy Christie.
Je pozoruhodné, jak mistrne dokázala mladá zacínající
spisovatelka vytvorit postavu svérázného detektiva s každou
jeho šedou bunkou plne v akci, s jeho zvláštními
manýry, postavou i mluvou. Hastings, verný druh Hercula Poirota,
popisuje svého prítele takto (z knihy Vražda na golfovém
hrišti, preklad Bela Dintrová):
"Byl to obdivuhodný clovícek. Meril metr šedesát,
vejcitou hlavu naklánel trochu ke strane a když se rozcilil,
oci mu blýskaly zelenavým leskem. Nosil vojensky navoskovaný knír a
tváril se nesmírne dustojne. Celým zevnejškem pusobil
uhlazene, až vybrane elegantne a upravenost byla doslova jeho
vášní. Šikmo pripevnená ozdoba, smítko prachu nebo
sebemenší nedbalost v oblecení nekoho jiného predstavovalo
pro tohoto mužícka utrpení, dokud se mu nepodarilo onu chybu
napravit. Jeho božstvy byly Porádek a Metoda. V urcitém smyslu
odmítal konkrétní dukazy, jako šlépeje nebo popel z
cigarety, a prohlašoval, že samy o sobe nemohou
detektivovi pomoci rozluštit nejakou záhadu. S prehnaným
uspokojením si pak poklepal na svou vejcitou hlavu a rekl:
'Skutecná práce probíhá tam uvnitr, v malých šedých bunkách.
Nikdy nezapomínejte na malé šedé bunky, príteli.'."
V prubehu let se tu a tam objevovaly další detaily
dokreslující osobnost Hercula Poirota (napríklad jeho záliba v
proužkovaných kalhotech), ale ty nijak nenarušily
'image' geniálního Belgicana.
Jednu chybu však Poirotovi (ci spíše sobe)
vycítala i samotná Agatha Christie. V dobe své premiéry byl
totiž už v pomerne pokrocilém veku. Belgickou policii
opustil v roce 1904, to mu mohlo být kolem 60 let. Kdyby stárl
stejne rychle jako obycejní smrtelníci, vyšetroval by svuj
poslední prípad (Opona) v úctyhodném veku 130 let. Musel tedy
stárnout pomaleji, zhruba o 2 roky za každé tri roky skutecné.
Agatha Christie zacala brzy litovat, že se Poirota 'nezbavila'
po prvních trech ctyrech knihách a nezacala znovu s nekým
mladším. Pravdepodobne to mela v úmyslu už ve
Vražde Rogera Ackroyda, kde Poirot tvrdí, že je to zrejme
jeho poslední prípad, ale úspech této knihy Poirotovi prekazil
plány.
Už ve tricátých letech se spisovatelka netajila s tím,
že jí Poirot unavuje, ale že se s tím asi nedá nic delat.
Tento postoj tlumocila i ústy paní Oliverové, autorky detektivek a
prítelkyne Hercula Poirota, která o svém fiktivním finském
detektivovi Svenu Hjersonovi prohlásila: "Všichni ríkají,
jak toho mého šíleného detektiva milují. Kdyby tak vedeli,
jak ho nenávidím! Ale vydavatelé mi zakázali o nem takhle
mluvit."
O osobním živote slavného detektiva se ctenár mnoho
nedozví, pouze v románu Velká ctyrka se soukromí Hercula Poirota
ponekud poodhalí. V této knize se docítáme o tom, že Hercule
má bratra Achilla, jakéhosi 'duchovního bratrance' Mycrofta
Holmese, záhadného bratra slavného Sherlocka. Je to první a také
poslední zmínka o Achillovi a vlastne - ale to už si prectete
sami.
Pro Hastingse je však v tomto príbehu ješte
vetším šokem, když zjistí, že se Poirot
zamiloval do ruské hrabenky Very Rosakoff. Poirot ji považuje
za pozoruhodnou ženu, zatímco Hastings poznamenává, že
"malí muži obvykle obdivují velké a okázalé ženy." Behem
své kariéry obdivoval Poirot mnoho žen, ale pouze Vera
dokázala získat jeho srdce. Poprvé se setkali v povídce he Double
Clue (Dvojitá stopa), naposledy v Herkulovských úkolech pro Hercula
Poirota.
Hercule Poirot bydlel v Londýne, ve Whitehaven Mansions, ale
Agatha Christie ho (zrejme nevedomky) tu a tam prestehovala - do
Whitehouse Mansions 228 (Kocka mezi holuby) ci Whitefriars Mansions
(Sloni mají pamet). Své obydlí casto opouštel a vydával se
na cesty - do Sýrie, Jordánska, Egypta, Turecka,... - a
všude se mu do cesty pripletl nejaký zlocin. To mu vlastne
tak trochu bránilo v tom, aby zanechal své profese, címž
vyhrožoval mnoho let (snad jen operní pevkyne se prý loucí se
svou kariérou casteji než Hercule Poirot). Chtel se usadit na
venkove a pestovat dýne, o jeho prvních úspeších v této
oblasti se docteme ve Vražde Rogera Ackroyda. Už v roce
1947 melo být 12 herkulovských úkolu jeho posledními prípady, ale
až smrt, o témer tri desítky let pozdeji, ukoncila hvezdnou
kariéru Hercula Poirota. Ta trvala 55 let (1920-1975) a když
se detektiv navždy rozloucil, noviny na obou stranách
Atlantiku otiskly nekrology. Jeden z nich se 6. srpna 1975 objevil
dokonce na první stránce New York Times, což byla pocta, jaké
se dostalo málokterým 'skutecným' osobnostem.
Poirot však nebyl na rešení svých prípadu sám. Po
jeho boku stál strídave predevším ctyrlístek verných
souputníku - kapitán Hastings, inspektor Japp, slecna Lemonová a
roztomilá Ariadne Oliverová. O nich se dozvíme v dalších
prípadech ze série Hercule Poirot pátrá...
Zdroj: Agatha.cz
Knihy s Herculem Poirotem
1920 - The Mysterious Affair at Styles - Záhada na zámku
Styles
1923 - Murder on the Links - Vražda na golfovém
hrišti Pozvánka pro Hercula Poirota
1924 - Poirot Investigates - Poirotova pátrání
1926 - The Murder of Roger Ackroyd - Vražda Rogera
Ackroyda
1927 - The Big Four - Velká ctyrka
...
Ohodnotte tuto keš:
