Chodsky pes Mystery Cache

Historie chodského psa sahá až zejména do 13. století, kdy hranice na Šumave v oblastech nejduležitejší cesty, vedoucí od Domažlic do Nemec, strežili od nepameti Chodové. Není treba zduraznovat, že psi, kterí je vždy verne doprovázeli museli být tvrdí, houževnatí a vysoce odolní. Vzhledem k tehdejší dobe nebylo povinností techto psu jen pomáhat strežit a bránit dríve bavorsko-ceské pohranicí, ale byli rovnež využíváni k pastevectví a museli být schopní stopování pri nezbytném lovu zvere. Vetšina z vás jiste ze školy zná kresby Mikoláše Alše, které doplnily román Aloise Jiráska „Psohlavci“. Zejména tolik známá kresba, symbolika, vystihující Choda strežícího pozorne okolí, který má na sobe dlouhý plášt, chodský širák, v rukou cakan a majestát a u nohou mu sedí soustredený pes. Rovnež i symbolika psa na znaku pohranicní stráže, na titulní strane „Psohlavcu“ kresba M. Alše, znak skautské lilie – zde všude je znázornena hlava ovcáckého psa s krátkým vztyceným uchem a delší srstí, která je znázornena predevším na krku a hrudi. O chodském psu psal již Jindrich Šimon Baar ve svých vzpomínkách na slavnou historii svého rodného Chodska. Velmi autenticky psal, že toto velmi typove vyrovnané a houževnaté plemeno bylo údajne nejvíce rozšíreno v okolí vesnice Klencí, což pokládáme za poslední dochovanou informaci. Toto historicky doložené plemeno upadlo v poválecné dobe témer v zapomnení, stejne tak jako další nekterá plemena. Nekolik nadšencu se pokusilo sestavit okolo roku 1948 návrh k uznání chodského psa Mezinárodní kynologickou federací – FCI. Z dochovaných ústních informací vyplynulo, že nebyli zcela jednotni v názorech ohledne nekterých základních standardních znaku. Bohužel se nepodarilo o tomto pripravovaném návrhu nic bližšího zjistit a to ani z bývalého Ústredního klubu ovcáku se sídlem v Brne.

Na možnost znovuvytvorení chodského psa privedl ing. Jana Findejse pan doc.ing. dr. Vilém Kurz (známý odborník v kynologii), který mu zaslal fotografie nekolika plemen, která mela reálnou šanci na svou regeneraci. Z techto obrázku ing. Janu Findejsovi nejvíce ucarovalo práve ovcácké plemeno - soucasný Chodský pes. Ihned podnikl první kroky, které mely vést k regeneraci chodského psa. V roce 1984 byly v kynologickém tisku uverejneny obrázky tohoto ovcáckého plemene s výzvou pro eventuelní majitele tohoto dochovaného ovcáckého plemene. Odezvou byl zájem nekolika ctenáru a kontaktovali se dva majitelé z Prostejovska s vedomím, že Chodského psa mají. Bohužel odezva ctenáru z oblastí Šumavy nebyla. Zapocala první fáze regenerace, kdy s ing. Findejsem úzce spolupracovala ing. T. Schmidtová. Následovalo odborné posouzení prvního páru, srovnávání s dochovanou dokumentací, písemnými materiály a dobovými kresbami. Základem pro znovuvytvorení starého, zcela jasne historicky doloženého, plemene byla fena Bessy, pes Dixi a o neco pozdeji objevený pes Blesk. Plemennou knihou CSCH byla registrována první chovatelská stanice chodských psu „na Barance“ pana Ladislava Hykla. Hlavním cílem regenerace plemene bylo odchovávat zdravé, velmi odolné a nenárocné psy, vysoce temperamentní s chutí do práce, výborné hlídace a spolecníky za každé situace a pro všechny kategorie zájemcu. V roce 1985 byl narozen první vrh (spojení Dixi a Bessy) v poctu 6 štenat a následne v roce 1986 vrh druhý (spojení Blesk a Bessy) rovnež 6 štenat. Za zmínku stojí, že v roce 1987 se predstavili poprvé chodští psi v Brne a následne v Rychnove nad Knežnou. Skupina šesti chodských psu se v Brne setkala s velkým zájmem kynologické verejnosti. Následne od roku 1987 do roku 1992 bylo odchováno 35 vrhu. Po 5-ti letech od prvního vrhu chodského psa se postupne použily do chovu další regeneráty pro oživení krve, kterí odpovídali svým typem a vlastnostmi požadovanému zámeru tvorby plemene. Šlo nejprve o „zkušební“ vrhy a po zhodnocení jejich odchovu byli dle výsledku dále využíváni. Byly do dve feny Dina a Brita a 3 psi Brix (zakl. III linie), Alex (IV. linie) a Harry (V. linie). V letech 1993-95 došlo k rychlému a výraznému zlepšení sjednocení typu chodského psa i ustálení kohoutkových výšek a to zejména díky prispení plemeníka Birri Chodský pes , který prokázal silnou „dedivou“ sílu. S fenami ruzného krevního vedení i kvalit predával štenatum perfektní typ, ideální výšku, dobrý pigment a bohaté osrstení. Jeho plemenná hodnota však není samozrejme náhodná, ponevadž byl pokracovatelem svého perfektního otce Asana na Bylinkách a neméne kvalitního deda Bena na Barance.

Dá se ríct, že dané cíle se zdarily. Podarilo se vytvorit ideálního rodinného psa, s již zcela upevnenými znaky. V soucasné dobe (polovina roku 2009) je registrováno skoro 3000 štenat. Štenata již mají bežne 10 generací predku, v posledních letech je kladen duraz na odstup od príbuzenské plemenitby pri zachování požadovaných znaku. Bohužel se zrejme nepodarí zachovat všechny puvodní linie. Chovatelské kolegium peclive zvažuje další vývoj plemene, výber vhodných chovných páru a to pri dostatecné variabilite predku a zachování alespon 3 puvodních linií. V chovu vždy až potomstvo ukáže, které linie jsou vzhledem ke svým kvalitám a požadovanému dedicnému potenciálu životaschopné a které ne. Do letošního roku bylo využito celkem (mimo zakladatelu ) 45 plemeníku, z toho vetšina z nich má již úspešné pokracovatele. Do roku 2000 se chovem chodských psu zabývalo celkem 85 chovatelských stanic a od této doby ješte cca 16 dalších pribylo. Od roku 1997 se zavedla povinnost RTG DKK, s jejímiž výsledky se, stejne tak jako další strední a velká plemena, v soucasné dobe chodský pes potýká.

V tuto chvíli je status Chodského psa Národní uznané plemeno, na mezinárodní úrovni se jedná o návrh k uznání FCI.

Rozšírení našeho národního plemene v zahranicí
Zejména perfektní pracovní vlastnosti a projev chodského psa zpusobil soucasný velký zájem v zahranicí. V soucasné dobe jsou exporty v Nemecku, Švédku, USA, Rakousku, Francii, Švýcarsku, Lucembursku, Dánsku a Holandsku. Toto jsou jen ty exporty, kde noví zahranicní majitelé jsou prevážne cleny klubu prátel chodského psa a mají i v zahranicí zájem prezentovat ceské národní plemeno.