Celý text je k dispozici
vcetne diakritiky.
Cecínské polesí
Rozsáhlé Cecínské polesí ležící mezi Dolním
Hradištem a Kocínem na východe a Nebrezinami
a Babinou na západe je historickým dusledkem hospodárských
snah cisterciáckého kláštera v Plasích. Reholníci
získali postupne cásti zdejší vsi Cecín. Vesnici následne
zrušili a na jejím míste na pocátku 13. století
založili grangii (specifická forma hospodárského dvoru).
Nicméne po husitských válkách byla grangie v Cecíne dána do
zástavy, címž byla zahájena její zkáza. Na konci 15. století
se sice grangie vrátila zpet do majetku kláštera, ale
o pul století pozdeji se o ní mluvilo jako o pusté.
Na míste grangie dnes naleznete starý ovocný sad, rybníky, kaplicku
a nekolik domu. Absence lidského osídlení se stala dobrým
predpokladem pro zachování rozsáhlých lesu v jejím okolí.
Lesní areál je na své jižní strane ohranicen hlubokým
údolím Strely, ale i na pravém brehu pokracují rozsáhlé lesy.
Prevýšení mezi hladinou reky a horními okraji údolí
dosahuje na mnoha místech 100 metru. Svahy erozních brehu jsou
tvoreny skálami prudce padajícími k rece.
I v lokalite U Ševcovy skály lze najít
nekolik skalních výchozu nabízející výhled na okolní svahy
i protékající vodu, ale také jeden výjimecný dub zimní,
významný strom Lesu CR. Nejlepší je ale celková
opuštenost této cásti údolí.
Ševcova skála
Co mají ale zdejší skály spolecného ze ševcem?
Pripomínají snad ševce skloneného nad verpánkem? Nebo kdysi
patrily ševci? Do dneška zustalo jen jméno
a možná se ani neví, jaká skála je vlastne ta
ševcova. Nebo se toho ví více?
Predstavte si, že na Dolejším Hradišti
žil kdysi mladý švec Jíra Tomšu. Verpánek mu
zustal po tátovi, který už pár let obouval v nebi,
zatímco Jíra obouval na Hradišti a po okolních
vesnicích. To dá rozum, že z místních nohou by na
živobytí nebylo, a tak chodil na zacátku mesíce po
sousedním Kocíne, Kopidle a Vejrove, po nedeli zašel na
Lednici, do Bucku a dál na Kozojedy a Borek, za
další týden prešel údolí, aby obešel sedláky
v Korytech a Dobríci, a poslední týden mesíce mel
cestu na Babinu a Nebrežiny. Po každém návratu
pripravoval boticky, aby je pri dalším kolecku vzal pekne
hotové sebou. Díky castým cestám také nosil mezi vesnicemi noviny:
jak se urodilo, kde komu co pribylo do kolíbky, babské
šeptání o veselkách i zprávy o nemocech
a ourazech.
Jíra se pro remeslo neco nachodil už s tátou
a tak znal okolní kraj lépe, než sedláci. Tem koncil svet
na polích za humny a ci nanejvýš o výrocním trhu
v Kralovicích. Neznal samo sebou úplne každý kout, nebyl
hajný, ale vedel, na jaké ceste nebudou v zime záveje, kde
v léte cesta povede ve stínu korun stromu, také kde
v lese najít maliny a houby, a kde je studánka
pramenité vody pro uhašení žízne.
Jednou na podzim se vydal s botami do Babiny a pak do
Nebrežin. S jeho prací byla spokojenost, sešlo se
i pár objednávek, za což byl Jíra rád, nebot sem
príští mesíc nepujde s prázdnou. A usmálo se na
nej takové malé štestí – panímáma Danková, co mela dum
za cestou, ho pozvala na jídlo, že prý mu už musí od rána
pekne krucet v briše. Šel rád, protože
jablícka na cestu už snedl, jen co vyšel za Babinu, ale
také že Dankovic Anicka byla devce radost pohledet. Když
jedl, obcas se na nej usmála a on by se na ni vydržel
koukat až do vecera.
A taky že se zacalo smrákat, když z Nebrežin
odcházel. Jíra mel sice pro strach udeláno, ale cesta pres les mu
delala starost. Cecínské polesí bylo rozsáhlé, na obloze samé mraky
a než dojde domu, bude cernocerná tma. Vydal se na cestu
a v žertu se utešoval, že duchové mnichu na
Cecíne jsou lepší než certi na potoce pod Kocínem.
Cesta podél potoka utíkala dobre, obloha byla ješte
svetlá, ale jak stoupal k hájovne, setmelo se úplne. Obcas
zaslechl nejakého opozdilého ptácka, ale jinak jen šumely
stromy. Netrvalo dlouho a už míjel hájovnu. Na chvíli
uvažoval, zda nepožádá hajného Žaloudka
o nocleh na sene, ale pak zase pridal do kroku
a pokracoval k Hradišti.
Okno hájovny už nebylo videt, když kdesi za sebou
uslyšel houkání. Zastavil a naslouchal tím smerem, ale
sova už ztichla. Jíra pokracoval, ale koutkem zahlédl mihnutí
po strane. Zadíval se tím smerem pozorneji, ale videl jen tmu
a tmu. Na kuráž si zacal zpívat ševcovské
písnicky, ale prozpevování pomohlo jen na pár chvil. Nejprve se
cosi pohnulo vlevo, jen o chvilenku pozdeji se neco mihlo pred
ním, pak zašustilo za ním a hned na obou stranách, cím
dál to bylo horší. Jíra nic takového nezažil
a dostával strach. Zrychloval, ale rychlá chuze proti jeho
strachu nepomáhala.
Práve došel na križovatku lesních cest, když se
pred ním objevila postava. Devce. Ukrutne se lekl.
"U sta floku, aby te
šídlo píchlo, tys mne ale vydesila," zaklel
poševcovsku Jíra. V té tme ji moc do tváre nevidel
a tak vyzvídal:
"Kterápak ty jseš?
A co tu vubec deláš takhle pozde sama?"
"Ale my tu nejsme samy," ozvalo
se mnohohlasne a pak se nestacil divit. To devce zacalo
malinko mihotave svítit, rozhodne jí už byly videt obrysy
tváre, a zároven se její postava rozdvojila! A pak znovu
a znovu. Švec Jíra v mžiku stál proti presile
tuctu mihotajících panenek.
"To sou mi nejaké cáry,"
pokrižoval se švec.
"Neboj se a pojd si radeji
s námi zatancit", rekla první panenka, chytla jej za ruku
a zacala jej obcházet. Ostatní panenky zacaly zpívat
a tancit v kruhu okolo nich. Ta první panenka mela
studenou ruku, ale usmívala se na nej skoro tak pekne, jak Anicka
z Nebrežin. Tocil se s ní a nemohl od ní
odtrhnout okouzlením oci. Ale zacala se mu vybavovat vzpomínka na
vyprávení jeho maminky – a už to mel.
"Divoženky! Vy jste
divoženky," vykrikl, zastavil se a pustil ruku první
panenky. Zpev ustal i kruh se zastavil.
"Zatancuj si s námi,
odmeny se dockáš," premlouvaly všechny Jíru.
"... když se konce
dožiju," navázal odmítave Jíra a vykrocil, aby pokracoval
v ceste. Ani si nevšiml, že jde
z križovatky jinam, než puvodne chtel. Panenky se
vydaly za Jírou:
"My jsme lesní víly, tancíme
polehoucku, pojd si zatancit, zatancuj si, alespon tanecek,
zahreješ se, pri tanci se pobavíš, pujde se ti
zlehka, alespon na chvilku si skocíme," štebetaly, až
šla Jírovi hlava kolem.
"Ticho, divoženka nebo
lesní víla, všechno je to celádka bezbožná," rozkrikl
se Jíra do setmelého lesa. V panenkách to hrklo, až na
chvíli prestaly svetélkovat a štebetat. Dlouho jim to
však nevydrželo a už premlouvaly Jíru znovu,
aby si s nimi alespon kolecko zatancil, že jsou
z lesní rosy, ranní mlhy a lehouckých pavucin upredené,
nadbíhaly mu a usmívaly se na nej jedna podruhé, zatímco
ostatní zacínaly zpívat. Jíra šel odhodlane dál, ale ty
jejich svetélkující tváricky se mu líbily, obzvlášte
u té panenky, co jej oslovila první.
"Huš!" okrikl je
Jíra, ale už zmlkly jen na úplne malou chvilku a pustili
se do ševce znovu. Jíra si myslel, že už brzy bude
na okraji lesa, kde se víl ci divoženek zbaví, ale šel
naopak k rece a k Hradišti se vubec
nepribližoval. A panenky neprestávaly naléhat,
štebetaly jak ptácci na strome za rozbresku a Jíra mel
pocit, že má v hlave vcelí úl.
"Tak dost! Tancovat s vámi
proste nebudu! Natož se všemi."
Panenky utichly. Vystoupila z nich ta první, podívala se mu
hluboce do ocí, líbezne se usmála a mile
zaškemrala:
"Alespon jeden jediný tanecek
se mnou, ševce Jíro, prosííím. Boty máš preci dobré,
ty neprošoupeš behem jednoho tanecku, natož na
lesní tráve. Prosím!"
Jíra se zakoukal do tech jejích bledých ocí, koukal i na její
úsmev a panenka svítila více a více. S Jírou už
bylo zle:
"Dobrá, tak jeden a ani
o kousek více," rekl opatrne švec a pokracoval
trochu durazneji: "a pak mne necháte jít mojí cestou!"
Mezi panenkami propukl veselý
smích, který se postupne menil v jemný zpev. První panenka
podala Jírovi svou studenou ruku a zacala pomaloucku tancovat,
jako její družky v kole okolo nich. Jíra trošku
prešlapoval, ale panenka se na nej usmívala prímo kouzelne
a za chvíli tancil s ní. Tempo se pozvolna zrychlovalo,
panenka už zárila a mezera mezi nimi se postupne
zmenšovala: z délky páru natažených paží byla
už jen škvírka. Jírovi bylo z tance horko
a tak odhodil kabát, aniž by prestal tancovat. Ostatní
divoženky stále zpívaly, ale Jíra je nevnímal, vše mimo
panenciných ocí pro nej bylo rozmazané. Rozmazane vnímal
i cas, tancil dlouho pres hodinu pulnocní. Kdyby jen vedel,
že lesní víly pri jednom tanecku klidne protancí celou
noc.
Jíra by tancil dál, panenka už ho ani nestudila, její oci
ho naprosto okouzlily, ale pak se neco stalo. Do oka mu vlétla
nejaká muška, kterou snad prilákalo svetlo panenek. Jíra mel
velké štestí: pustil ruku panenky, aby si promnul oko,
a zavrené oko prerušilo kouzelnou sílu pohledu
divoženky. Jíra se vymotal z kola divoženek, ale
štestí jej v tom okamžiku opustilo. Zacala se mu
tocit hlava, oci si stále mnul a navíc vubec nevedel, kde je.
Motal se po skále až na její okraj a pak udelal svuj
poslední krok.
Panenky v mžiku dotancily, jejich smích vyprchal spolu
s jejich zárí a vyplašené se rozletely po celém
lese. Jíra zustal ležet dole pod skálou bez života.
Až za nekolik týdnu jej našel hajný, když si
všiml brašny a pohozeného kabátu. Na památku
predcasne skonceného života mladého ševce Jíry
Tomšu se skále nad Strelou ríká Ševcova.
Kudy ke krabicce
Nabídneme vám jednu možnou cestu a veríme, že ty
další si podle potreby naleznete sami. Auto je možné
zastavit na parkovišti (waypoint PA), odkud vede zpevnená
cesta na Cecín, zároven jde o modrou turistickou trasu.
V Cecíne si prohlédnete sochu u rybnícku a u
kaplicky zahnete vpravo na zelenou turistickou trasu (pokud byste
pokracovali rovne, došli byste na cache a krásnou
vyhlídku
RS #7 - Doubrava). Po zelené znacce pokracujte k první
velké križovatce (waypoint K1), kde ze znacky sejdete
a vydáte se na jih.
Až dorazíte na další velkou križovatku
(waypoint K2), ceká vás rozhodnutí. Kombajnující kaceri
a cyklisté se vydají na jih a po zhruba 170 metrech
odbocí vpravo, pricemž odbocka je dovede do blízkosti cache.
Naopak ti, kterí se rádi kochají, vyrazí odbockou vedoucí trochu
vpravo ve smeru k dubu (waypoint DZ). Od dubu je dobré nejprve
zajít na obe severní vyhlídky (waypointy V1 a V2) a pak
se vrátit. Kousek od prostrední vyhlídky (waypoint V3) najdete
krabicku, pak mužete pokracovat na jižní vyhlídky
(waypointy V4 a V5). První ctyri vyhlídky považujeme za
bezpecné, nicméne u poslední dávejte pozor, kam
šlapete.
