Geocaching - The Official Global GPS Cache Hunt Site

Celý text je k dispozici vcetne diakritiky.

Co by to bylo za ceský hrad, kdyby se nevyprávelo o pokladech v nem ukrytých. Ani Radyne není výjimkou, což dokládá povest o Radoušovi a príbeh purkrabího Oldricha z Letkova.

Ušatý Radouš

Nejznámejší z povestí vyprávených o Radyni prisuzuje založení hradu rytíri Radoušovi, zvanému také Raden. Zeman Hrozislav z vesnice Radouš se svojí ženou ocekávali narození dítete. Žena si prála holcicku a nechala si i veštit od vedmy, zda se jí skutecne narodí. Vedma však predpovedela narození syna. Zemanovu ženu predpoved silne zklamala a ve vzteku pronesla: „To radeji porodím osla!“ Vyrcené už nešlo vzít zpet.

Když díte prišlo na svet, porodní bába si odplivla a zaklela. Zemanova žena byla za svou prostorekost a zlost krute potrestána: Díte se narodilo se šišatou hlavou a oslíma ušima. Otec se dítete zrekl hned po porodu a tak malý Radouš vyrustal v matcine komnate vychováván chuvou. Jeho recená krása získala nový rozmer, když mu zacaly rust zoubky: dorostly do rozmeru a tvaru kancích špicáku a pozdeji Radoušovi trcely z úst.

Když Radouš dospel, utekl z rodného domu. Nemel však žádný plán, jen se tak o hladu toulal hlubokými lesy. Nedlouho po odchodu z domova narazil na pocestného, který si zdríml na okraji lesní pešiny. Radouš mu bez ostychu ukradl brašnu a utekl. V brašne nenašel nic než tlustou knihu, byla první, kterou kdy videl. Ze zvedavosti v ní listoval a tu se pocali na stránkách zjevovat skrítci. Ten mel podobu houby, jiný hrušky, další meli telo borové šišky, korene ci jablka. Jeden pres druhého se Radouše ptali, co si bude prát. Radouš prolistoval celou knihu a když bylo skrítku tolik, že stromu v lese pres ne nebylo videt, porucil skrítkum postavit nedobytný hrad. Stalo se tak prý léta Páne 775.

Radouš s pomocí kouzelné knihy žil ve svém sídle spokojene dlouhou dobu a skrze temné síly získal velkého bohatství. Veril, že díky kouzlum se mu nemuže nic stát – bál se vlastne jen bourek – a tak pro ukrácení dlouhé chvíle loupil a prepadal v okolních lesích.

Casem Radouš zatoužil po ženské spolecnosti a tak se vydal do vsi, odkud si na Radyni privedl nevestu. Když se jim narodilo díte, bylo podobné Radoušovi a to vcetne uší a šišaté hlavy. Radouš šílel hruzou a rval vztekem. Ve svém besnení díte i jeho matku zabil a jejich tela zakopal ve sklepeních hradu. Chtel potomka, ale s peticí dalších manželek, které na Radyni za léta postupne unesl, se krvavá hruza vždy znovu opakovala. Až sedmá manželka v požehnaném stavu objevila náhodou ve sklepeních kostry predchozích manželek a kostricky novorozencu. Pochopila, jaké nebezpecí jí hrozí, a vymyslela lest: Radoušovi namluvila, že na hrade všechno vrže a že dojde na trh pro kolomaz, aby vše promazala. Radouš svolil, ale ona místo na trh zamírila rovnou k otci a tak se zachránila. Tehdy Radouš ztratil nadeji, že by se mohl dockat potomka podobného ostatním detem.

Za vraždy svých žen a detí cekala na Radouše vecná pekelná muka. Krutý Radouš se však s pribývajícími roky menil a dal se na pokání, odložil kouzelnou knihu a místo páchání zla ucinil mnoho bohulibých skutku. S pokorou k Bohu prosil o odpuštení a ten jej vzal na milost. Potrestal Radouše jen tím, že ten jako duch bloudí na Radyni až do doby, než první z Radoušovy prízne zasedne na papežský trun. Prízrak kdysi krutého Radouše se nekdy na Radyni zjevuje v pravé poledne a nad hradem se v takovém prípade prežene silná bourka.

Radoušuv poklad

Kam zmizelo recené obrovské bohatství Radouše? Podle povesti je ve sklepeních hradu šestnáctero tajných chodeb, ve kterých krutý hradní pán ukryl své ohromné bohatství. Poklad je strežen nejen samotným Radoušem, ale i jeho pomocníky – zloduchem kolomazníkem Cerným Hanušem a lakotným lichvárem zakletým do velkého zlého cerného psa.

Traduje se i návod, jak se k pokladu dostat a cást z nej pro sebe získat, ale je urcen jen pro opravdu odvážné a statecné. Takový odvážlivec se musí vydat s cernou slepicí, železným retezem a svecenou bílou krídou o pulnoci na Radyni. Na hrade musí najít místo, kde na velké cerné truhlici leží cerný pes. Pred ním musí okolo sebe nakreslit krídou na zemi kruh a vne nej položit retez. Ve vhodné chvíli by mel predhodit slepici psovi a jakmile pes zacne slepici trhat a žrát, což nebude trvat dlouho, musí rychle otevrít truhlici a nabrat pokladu, co do hrsti se vejde. A pak už by mel jen utíkat a utíkat, neb jakmile pes prestane žrát, vydá se za odvážlivcem a bude se jej snažit také rozsápat. Málo bylo odvážlivých a ješte méne bylo štastných, kterí unikli. O to více prý zbývá v truhle pokladu pro další nálezce. Podle jiného návodu je možné poklad vyzvednout v kvetnou nedeli, je však potreba bílý posvecený šat na cerného psa hodit.

Tolik praví povest k pokladu, který existoval asi jen v ní samotné. I kdyby existoval, bylo by težké jej získat – o pulnoci bývá Radyne železnými dvermi zavrená.

Na Radyni býval svého casu i skutecný poklad, je tomu však dávno. Ale zacneme vyprávení pekne na zacátku, od Karla IV.

Karlova Koruna

Nová Plzen byla v dobe Karla IV. výjimkou mezi královskými mesty, neb ji nedoprovázel hrad, který by byl oporou královské moci v okolí. Jako náhradu za dávno nevyhovující premyslovský hrad na Hurce nad Starou Plzní nechal Karel IV. na protilehlém kopci zvaném Radyne postavit hrad nový. Stavba zacala okolo roku 1356 a pravdepodobne v roce 1361 byl hrad dokoncen spolu s velmi podobným Kašperkem u Sušice. Panovník hrad skromne nazval podle sebe Karlovou Korunou, Karlskrone. Na místo královského purkrabího jmenoval Zdeslava Chlupa, pravdepodobne predchozího organizátora stavby. Purkrabí byl té dobe vysoký úredník, který mel na starosti správu hradu samotného, královského majetku v okolí a prímé poddané krále vcetne zajištení bezpecnosti v kraji. Systém purkrabské správy fungoval výtecne za predpokladu spolehlivosti a mravnosti samotného purkrabího. Co bylo u ostatních purkrabích obvyklé, neplatilo v prípade Oldricha z Letkova.

Výhled z Radyne na severovýchod, tj. na Starý Plzenec a Sedlec. (vetší rozlišení)

Purkrabí Oldrich z Letkova

Oldrich byl drobným šlechticem, který držel nedalekou ves Sedlec, dnes srustající se samotným Starým Plzencem. Král Václav IV. jej po vyplacení Radyne ze zástavy jmenoval zmíneným purkrabím, což se stalo nekdy mezi roky 1410 a 1412. V dalších letech se cosi zvrtlo a z Oldricha, který ucinil nadání k oltári sv. Kateriny ve farním kostele plzeneckém, se stal lapka. Místo dodržování a ochrany práva vytvoril loupežnou skupinu, která terorizovala okolí a prepadala pocestné a kupce putující na zdejší významné obchodní stezce. Nekolik let loupení prineslo Oldrichovi nemalé bohatství a na bezpecném míste hradu byla pokladnice srovnatelná s povestným Radoušovým pokladem. Ale nekolik let loupení také nemohlo zustat bez králova povšimnutí...

Poslední ráno na hrade

Oldrich se probudil, když už bylo slunce vysoko na obloze. Rozkoukával se a snažil si vzpomenout, co se vlastne vcera slavilo. Trhy. V Nové Plzni se konají týdenní trhy. Kupci se z nich trousí jak kurátka cekající na oškubání. Vcera jich hned nekolik odevzdalo svuj výdelek a šlo domu s prázdnou. Na tvári Oldricha se pomalu objevoval úsmev, když ho napadlo, že za nedlouho bude výrocní trh.

Na nádvorí bylo už rušno, hluk doléhal i do veže. „Jste nejací cilí, pacholci,“ posteskl si Oldrich do prázdné místnosti a zacal vylézat z lože. Sedel již na okraji, když uslyšel rychlé dupání po schodech. Neco se muselo stát. Dvere se otevírají a do síne k prekvapení Oldricha vpadl Jirík. Ješte zadýchaný spustil, ani svého pána nepozdravil:
    „Je zle, král vyhovel prosbám Plzenských a vcera vyslal tri oddíly vojáku. Do vecera dorazí na Radyni, možná ješte dríve. Mají prevzít hrad a ucinit zde porádek. Král prý nelpí na živote tech, kterí šli proti jeho vuli."
    „Špatné zprávy prinášíš,“ odpovedel náhle zachmurený Oldrich. „Tvá služba u dvora alespon nebyla zbytecná. Jak jsou vyzbrojeni?"
    „Dostatecne, nekolik jezdcu, lucištníci...“ odpovedel stále udýchaný Jirík. Oldrich se zamracil a pokracoval:
    „Bojovat s královým vojskem by ale bylo stejné jako hodit rukavici prímo jemu,“ premýšlel nahlas. „Na Radyni se sice ubráníme po mnoho dní, ale Václav snadno pošle posily ci nás nechá vyhladovet. Katove ruce bychom už pak neunikli.“ Vyjednávat, pokracoval v rozvahách v duchu, mohu zkusit vyjednávat a vyplatit se z trestu. Ale kdo zarucí, že král na vyplacení pristoupí. Zbývá poslední možnost uprchnout. K prátelum a pak do Bavor ci Saska.
    „Opustíme hrad a vydáme se k Boršum z Oseka. Sám vyrazím na cestu bez doprovodu hned, ty pripravíš družinu a povedeš je nejprve na stranu severní, aby nebyl zrejmý cíl vaší cesty. Nikomu z mužu neríkej, kam ve skutecnosti míríte. Sejdeme se nejpozdeji za tri dny na hrade Boršu. Vyrid dole, at mi pripraví jídlo a pití na cestu. A vyber nejakého silného kone, povezu sebou pokladnici, ty z ní vezmi, co budeš potrebovat na cestu."

Oldrich prešel k oknu a vzpomínal na tech nekolik let, kdy byl na Radyni královským purkrabím. Když pricházel poprvé, hledel od brány na hrad s úctou a bázní. Byla to skvelá pevnost. Tenkrát vystoupal na vež, pohlédl na lesy rozkládající se na všechny strany, a v tu chvíli pocítil pýchu, že je pánem Karlskrone. Provázel jej tu po všechna léta stálý vítr, zdejší zimy byly vlídné jen blízko u krbu, zažil tu nejhrozivejší bourky, ale díky hradu se cítil být silným, byl v nem už doma. To vše ted skoncí, možná nacas, možná jednou provždy. Ráno se tešil na nahánení kupcu mírících na trh. Ted ví, že kdesi v lesích v dálce se blíží vojáci a on bude tím, kdo bude prchat jak liška pred honci.

Výhled z Radyne na východ, tj. na Štáhlavy, Kozel a do údolí Úslavy. (vetší rozlišení)

Rychleji, rychleji

Když vyrážel z hradu, stín na hodinách ukazoval necelé dve hodiny do poledne. Na kamenité príkré ceste nemohl kone príliš popohánet, postupovali spíše krokem. V lese si prozpevovalo ptactvo, zatímco jemu do zpevu nebylo. Nevedel, kde dnes prespí, a nebyl si jist, jak rychle bude s konem postupovat. Pokladnice, kterou mel pred sebou, byla opravdu težká. Kdyby plzenecký farár vedel, rekl by, že si v ní veze své hríchy, které ho tíží.

Na mekcí lesní stezce se zdálo, že i kone jízda trochu teší, ale Oldrichovi pri predstave vojáku pripadalo vše príliš pomalé. Pobídl kone do klusu, ale ten dlouho klusat nevydržel a po case šel jen krokem. Prešli reku brodem a pokracovali cestou mezi polícky vesnicanu. Ve vesnici jej zdravili, ale dobre vedel, že je to jen z povinnosti, bylo to videt i na tvárích.

Pokracoval dál prímou cestou a premýšlel, jak jet rychleji a zda by nemohl nechat pokladnici nekde v bezpecí. Nikoho, komu by mohl verit, v techto koncinách neznal, a i kdyby, asi by mu stejne v tomto prípade neveril. Pokladnice by byla velkým pokušením. Jedine ji nekde schovat a brzo se pro ní vrátit. Z úvah jej vyrušily zvony, které na Bartolomeji v Nové Plzni odbíjely pravé poledne. Je cas jednat.

Na kraji lesa

Oldrich seskocil z kone a vydal se s pokladnicí podél lesa. I odtud byl „jeho“ hrad videt a jako vždy dominoval celému kraji. Došel k velkému dubu a nejen celo mel zpocené. Rozhlédl se. Tohle místo si bude urcite pamatovat. Otevrel pokladnici, prsty prejel po groších a špercích, opet ji zavrel a uzamkl. Klíc schoval k pate dubu, neb kdyby došlo na nejhorší, at u nej radeji nenajdou ani klíc. Ponoril se do lesa a hledal úkryt. Houštím se prodíral jen s obtížemi, obcas uklouzla po svahu noha, ale byl vlastne spokojen, neb nepruchodnost byla dukazem, že do techto míst nikdo nechodí. Svah se stával príkrým a tu a tam jej lemovaly kameny a malé skalky. Oldrich u jedné z nich našel výklenek, díru po vypadlém kusu skály, kam se jeho pokladnice pohodlne vešla. Pred pokladnici naskládal kameny a prikryl nekolika vetvemi. Nekolik nedel tu pokladnice urcite vydrží. Zpátky šel už lehceji a když o chvíli pozdeji nasedl znovu na kone, i ten poznal, že další cesta bude lépe ubíhat.

Privítání u Boršu z Oseka

Už se smrákalo, když dojel k hradu Boršu. Ti – snad jakoby jej cekali – meli bránu otevrenou, jen na ochozech zahlédl tváre stráží. S úlevou vjel na nádvorí, které už znal z predchozích let, a vzkrikl: „Pán z Karlovy Koruny na Radyni, Oldrich z Letkova je tu, postarejte se mi z kone a pripravte mi komnatu.“ Stihl ješte seskocil z kone, když se ozval rozkaz: „Zajmete ho!“ a v okamžiku byl obklopen nekolika zbrojnoši s kušemi. „Zbláznili jste se?“ okrikl je v prekvapení, ale muži nijak nereagovali. Teprve ted si uvedomil, že jsou odeni v barvách krále. U sta hromu!

Cestou do šatlavy v Nové Plzni mu vojáci vypráveli, že král rozhodl skoncovat s lapky a loupežníky v radách šlechty najednou. Oddíly, které vyrazily k Radyni a pred kterými utíkal, byly jen cástí vojska, které se vydalo po zemích Koruny ceské. I Boršové z Oseka meli složit úcet za své ciny a hríchy, jejich hrad byl obsazen o den dríve. Zatímco byli odváženi k soudu do Plzne, vyckávala cást králových vojáku, zda se ješte nekdo nevrátí do toho loupežnického hnízda. A on jim nevedomky prijel prímo do náruce.

Les šibenic

Když se blížili k mestu, uvidel pred hradbami radu nových šibenic. To se zase tesari pomeli, blesklo mu ponejprv hlavou. Šibenice byly i pri pohledu z dálky plné, což bylo zvláštní. Když byla poprava, bylo ve meste velké pozdvižení a vlastne sláva, protože všichni, meštané i celádka, chteli videt popravu, neb nebylo jisté, kolik let uplyne do další. A ted je pred branami mesta úplný les šibenic. Chudáci, budou tu viset týdny, dokud je ptáci nerozklovou a z oprátky nespadnou. Jestli takto dopadli muži Borše, Buh me chran. Asi me vedou pres pražské predmestí zámerne, abych zmekl a získal pokoru.

To už skupina projíždela po okraji toho morbidního lesa a Oldrich s hruzou zacal poznávat mezi neznámými i své muže. První byl kulhavý Jakub, vedle nej visel upovídaný Petr, za nimi se ve vánku pomalu houpal Tomáš Ojprnický. Povesili i toho cvrcka Pavla, to nemuseli, vždyt byl skoro ješte díte. Loupili jsme, to ano – a že jsme v tom byli dobrí, ale ac od nás odcházeli lidé bez penez, vždy meli hlavu pevne na krku. O kus dál zplihle visel pán Jindrich recený z Loun, snad mrštný šermír nedal svuj krk dobrovolne. Vedle nej vydechl naposledy Jirík – špatne jsi je vedl, Jiríku. Ne, dál se Oldrich nemohl dívat na zmar své družiny. Ješte pred pár dny spolu popíjeli a ted je jen on sám naživu.

V prvním dome mesta

V šatlave na rychte se Oldrich brzy dozvedel, že pujde pred hrdelní soud. Plzenský rychtár s ním mel také nevyrízené úcty, takže si Oldrich dobre spocítal, kolik života mu zbývá. Zacal se modlit k Bohu, ale sám tušil, že zacíná s pokorou pozde. Až prijedou kupci na výrocní trh, uvidí na šibenici jeho telo roztrhané. Ne, jsem šlechticem a prijmu jen setnutí, argumentoval nyní v hlave a pozdeji i pri výsleších. Myslel na pokladnicku ukrytou v lese a premýšlel, jak o ní ríci alespon svým synum. Zkoušel uprosit jednotlivé stráže, aby došly pro nejstaršího syna a on jej mohl pred tušenou smrtí naposledy spatrit, ale každá stráž se mu jen vysmála.

I nadešel den soudu, casne ráno soudil rychtár s pomocí clenu mestské rady. Rychtár se nejspíše rozhodl pro rychlý prubeh, neb se obrátil na mestskou radu se slovy:
    „Meštané, purkmistri. Tu pred vámi stojí Oldrich z Letkova, který mel na dodržování práva z poverení krále Václava IV. jako královský purkrabí dohlížet a jeho dodržování bez výjimek vymáhat. Místo toho stal se lapkou a loupežníkem a po mnoho let zdejší kraj se svými kumpány sužoval. Nyní nadešel cas zúctování. Jsou každému z vás známy jeho skutky, abychom jejich výcet nemuseli predcítat?" Ozval se jen mnohohlasý souhlas podporený prikyvováním.
    „Dobrá, prejdeme k trestu. Navrhuji trest nejvyšší a to vzhledem k urozenosti souzeného ztrátou hrdla setnutím mecem. Mají vážení clenové mestské rady námitek nebo panuje nad výší trestu shoda?"
    Oldrich polkl, aniž by si uvedomil, že jde o jedno z jeho posledních polknutí. Když videl a slyšel znovu souhlas mestské rady, bylo mu jasno, že prohrál.
    „Písari, zapiš, že urozený pán Oldrich z Letkova byl odsouzen k trestu ztráty hrdla setnutím za své loupežné ciny. Trest bude vykonán dnes v pravé poledne pred radnicí. Soud je u konce, odvedte jej."

Cas se nachýlil

Na nekolik krátkých hodin se Oldrich vrátil do šatlavy. Myšlenkami tekal, preskakoval od pokladnice v lesích ke vzpomínkám na syny, na zacátky hospodarení v Letkove a Sedlci. Dekoval Bohu, že syny nechal hospodarit na svém letkovském panství a nevzal je sebou na hrad. Z premýšlení ho vytrhl až lomoz dverí, kterými vešel knez k poskytnutí poslední služby.
    „Otce, mohl byste...,“ oslovil kneze s žádostí, ale než stihl doríci žádost, knez se na nej oboril:
    „Mlc, hríšníku. Nic nebylo ti svaté a náš Pán te pošle rukou kata prímo do pekla, ani na Poslední soud cekat nebude!"
    „Možná, však já nechával platit po léta oltár ve Staré Plzni a ac jsem loupil, nikoho jsem nezamordoval a ani moji muži,“ zkoušel Oldrich obmekcit kneze.
    „To zdaleka nevyváží tvé zlociny, ale zkus požádat,“ nastavil prívetivejší tvár knez.
    „Chtel bych se rozloucit se svými syny a požádat je, aby za moji duši nechali v plzenském kostele sloužit mši“ zkroušene požádal Oldrich.
    „Skromnost ti není cizí, zeptám se rychtáre, zda setkání povolí,“ odvetil s vidinou nekolika grošu knez smírliveji a prešel ke zpovedi a rozhrešení.

Blížilo se poledne a katuv pacholek prišel pro Oldricha do šatlavy. Vedl ho pred sebou po schodech ze sklepení do mázhausu rychty. Tam u dverí ho zahlédl: jeho prvorozený Oldrich stál u vstupu. Pohledem se zeptal pacholka a ten svolil. Oldrich pristoupil k synovi a povídá:
    „Synu, málo casu mi zbývá, tak dobre poslouchej. Jdi tam, kde duby sahají k nebesum, a na míste tom hledej, kde dvojice apoštolu pod dohledem sv. Petra hrad schovává. V korenech urostlého stromu leží klíc. O kus dál je ...“ Poslední slova se ztratila v rostoucím hluku davu na námestí, který již kricel po zacátku krvavého divadla. Naposledy se setkaly oci obou Oldrichu a pacholek už zase vlekl odsouzence ulickou v rvoucím davu. Oldrich naposledy pohlédl na slunce a predal své telo do rukou mistra kata. Když kat uchopil mec, dav rázem utichl. Ticho prorízla až letící cepel...

Zbyl príbeh, ostatní odvál cas

Tak se na podzim roku 1418 skoncil život Oldricha z Letkova, loupeživého purkrabího na hrade Radyni, i jeho družiny. Oldrichuv syn zrejme pokladnici nenašel: z historických pramenu je známo, že ješte téhož roku zastavil své zboží v Újezdci a následující rok postoupil dediny v Sedlci v dluhu 150 kop grošu Mikulášovi Korandovi, meštanu plzenskému. Nekolik služek z hradu po poprave vyprávelo o zmizelém lupu, ale melo se za to, že grošíky se od Oldricha rozkutálely pri bujarém živote. Ve víru husitské rebelie se na poklad Oldricha z Letkova zapomnelo a kdo ví, zda bude pokladnice kdy nalezena. Hranice lesu, luk a polí se mnohokráte zmenily a tehdy mohutný dub je jiste již nekolik staletí rozpadlý na prach.

Tretí poklad...

Aby byl výcet pokladu úplný, je potreba zmínit i ten tretí. Je prý ze všech nejvetší a ac jsem sám zbylé nevidel, tento poklad je opravdu obrí. Dle historiku a architektu je totiž pokladem samotný hrad, jehož podoba je cistým dokladem lucemburské gotiky. Radyne nebyla nikdy zásadne narušena žádnou pozdejší úpravou.

Udelejte si tedy cas a prijdte se na tento poklad podívat, nejlépe za dobré viditelnosti. Treba tu najdete truhlu s pokladem Radouše, ocitnete se v hladomorne ci pohlédnete do širého kraje od Radce po Primdu, od Vladare po vrcholky Šumavy.

Listing

Keš získala ocenení Mystery cache mesíce cervna 2009 od plzenské geocachingové komunity. Dekujeme!