SAMOTÁŘ
Na návrší stojí pán, smutne hledí do kraje
pripadá si tuze sám, kol cesty jen pole je
On není ješte žádný kmet, ac nejeden rok uplynul
výšku bude dohánet, a nikdo si jej nevšimnul.
Rád by s nekým ševelil, samotu prý nesnese
když tmou noc krajem zavelí, snívá casto o lese
Však výhled krásný naskýtá, od Ctimeric v širou dál
i víska slávou pošitá, kde Smetana prebýval
Nyní smutek do koruny pad´, jak když prijde listopad
my casto kolem jezdíváme, on ceká až se podíváme
a pak šumí ze všech sil, by o službicku poprosil
„Prosím, prosím, lidé zlatí, at se mi zas radost vrátí
at si mám s kým povídat, s práteli hold jaru vzdát
Kruci, písek, blesky, hrom!, Proc nemám cejch´Památný strom´
Do obvodu šesti metru, zbývá mi tak tisíc let
nemám historickou metu, nemám o cem vyprávet
žádný slavný cech mne tady, na tom míste nenechal
presto bych rád vypad´z rady, ve vzpomínkách vryp zanechal
trešne co tu stojí kolem, mají svoje príznivce
a já jsem pro šoféry volem, co jim tu stojí za WC
a tak prosím práve vás, at samota je cas minulý
dejte mi slávu, duši, jas, dejte ke mne kešuli!“
Na návrší stojí pán, a vesel hledí do kraje
zastavte se u nej tam, on rád si s vámi pohraje