Geocaching

Celý text je k dispozici vcetne diakritiky.

Na výchozích souradnicích nehledejte, tam jen nastal v Romanove živote zvrat. Ale zacneme pekne od zacátku...

Kreslova studánka na fotografii Petoru teamu

Byl skoro konec brezna, pozdní odpoledne, když Romanovi pípl mobil. SMS. Že by? Ten den mel volný vecer a byl z toho celý neklidný. Ta zpráva by mohla být rešením. ANO! Další keška! Volný vecer byl naštestí pryc a místo nej dávka adrenalinu.

Když nastupoval kolega Rendy, foukl do auta studený vítr.
     "Nejaká Kreslova studánka pred Kdyní," rekl namísto pozdravu.
     "Jó, ta je kousek od Herštejna, to pude..."

Zaparkovali v sedle pred závorou a už se hnali po ceste k odbocce. Možná meli vzít tu doporucenou, ale už bylo pozde se vracet. FTF je posedlost a oni vymenili klid lesa za šanci být první u nové krabicky. Od odbocky cesta pekne klesala a stále nikoho nevideli. V lese bylo stále videt stopy po lonském orkánu. Konecne, studánka. Nikde nikdo, cas dobrý, snad jsou první.

Jenže šipka je vodila sem a tam, nikde nepostála a ani nebylo videt žádné podezrelé místecko. Všechno bylo tak, jak má ve správném lese být. Nebo možná nebylo, ale to ješte nevedeli. Zacalo se smrákat, ale tma byla od mraku. Zacala snehová bourka, snad poslední pred jarem. Vítr metal obema sníh do tvárí, ani pod prístreškem se pred ním neschovali.

Minuty ubíhaly, ctvrthodinky se skládaly jedna za druhou a stále nic. Tohle se Romanovi a Rendymu dlouho nestalo. Neudelal vlastník preklep v souradnicích? Nebo je keš publikovaná omylem a ješte tu není krabicka? Nebo jsou jen slepí? Zem mezitím pokrývala vrstvicka snehu a maskovala vše, ale už to bylo jedno: prošli okolí krížem krážem a jakákoliv stopa po skrývání už dávno zmizela pod jejich nohami. Rendy zacal procesávat místo, kde se ustálila šipka, kousek po kousku a za chvíli Roman uslyšel lakonické "Mam ji."

Byla to nádherná keška, která se nevidí každý den, skvelá odmena za dve hodiny trápení ve psím pocasí. Chvíle pochybování, zda neprijel nekdo z místních... a panenský logbook. Jo, dvojitá radost, mají další FTF. Všichni ostatní nechali studánku až na ráno.

Cesta zpátky ubíhala poklidneji, vždyt se povedlo.
     "Jsem hotový, jdu do vany a spát," loucil se Rendy. "Kdyby Poník vypustil další, tak na ní jedeš maximálne sám. Cau."
     "Já budu spát jak zabitý," odvetil Roman a rozjel se domu.
     "Já asi taky," ozvalo se slabe ze zadní sedacky a v Romanovi by se v tom okamžiku krve nedorezal. Lekl se a mel co delat, aby na námestí projel zatácku. Ulevilo se mu, až když v zrcátku uvidel vykukovat pod dlouhými mokrými vlasy dívcí tvár. Sedela na sedacce za ním a on by prísahal, že zadní dvere se od Herštejna neotevrely ani na chvilinku. Zastavil u chodníku.
     "Co tu blbneš?" zeptal se dozadu.
     "Byla mi zima," pípla pobledlá dívka.
     "To se nedivím, v tehle hadríkách," a premýšlel na jaké diskotéce asi byla.
     "Co je to diskotéka?" zeptala se prekvapive.
     "Ehm... Chceš odvézt k sobe domu?"
     "Ne, doma je zima a ted jsi me odtamtud privezl."
     "Cože, odkud? Kam tedy chceš?" ptal se podráždene a netrpelive Roman. Vypadala mile, ale na povídání s ní byl už asi príliš utahaný.
     "Do tepla. Kamkoliv, kde bude teplo. Už jsem od té zimy celá promrzlá."
Premýšlel, kam by ji mohl odvézt. Na nádraží moc teplo není a s posledním vlakem všechno zavrou. Odvézt do Hradecké na stanici je také možnost, ale je to dost kruté. Hospody také zavírají brzo. Výcet možností byl u konce a zbývala poslední, šílená.
     "Mužu te vzít k sobe, protože mne nic jiného nenapadá," nabídl opatrne.
     "A je u tebe teplo?" zeptala se také opatrne.
Roman si pomyslel, že jí klidne muže zahrát i bez topení, ale než stacil odpovedet, kývla:
     "Tak ano."

Zastavil doma, sáhl pro batoh a ona už byla venku. Tichá. Vystoupil a prohlédl si ji pekne od hlavy k pate... nemela boty! Stála tam na asfaltu a do noci zárily její bílé prstíky. Pokrcila rameny. To musel být vecer, problesklo mu hlavou.
     "Já jsem Roman," podal jí ruku.
     "A já jsem Linda," malinko se usmála, ale ruku mu nepodala.
No nic, Roman nahmatal klíce a už odemykal. Na schodech premýšlel, kde by jí ustlal. Nakonec to dopadlo jako obvykle: on spal pod dekou v obýváku, ona v jeho posteli.

Ráno otevrel oci a Linda sedela vedle v kresle a koukala na nej. Asi už stihla koupelnu, protože mela zase mokré vlasy.
     "Ahoj," pozdravil ji, když si promnul oci.
     "Ahoj," usmála se na nej Linda. Trochu si oddechl, alespon ho v noci nevykradla.
     "Tak co to vcera bylo," pídil se Roman po vysvetlení podivného setkání.
     "Co myslíš?"
     "Co myslím? Objevíš se mi najednou v aute, pekne promrzlá a nalehko," zacal zhurta a pokracoval smírliveji: "domu odvézt nechceš, prespíš u mne a pak deláš, jako by se nic nestalo. Lindo, Lindo, co ty seš vubec zac?"
     "Rusalka."
     "A já jsem Antonín Dvorák," ušklíbl se.
     "Jsem vodní víla, od pramene..." opakovala trochu hrde, trochu uražene.

Roman se smál. Pred chvíli ho namíchla, ale ted se opravdu musel smát. Holka mu sedne v noci do auta, aniž by ho vubec znala, a ráno tvrdí, že je víla. To musel být matroš.
     "Nesmej se. Jsem od pramene, kterému ríkáte Kreslova studánka."
Roman zvážnel, v lese byli s Rendym sami, nikomu neríkal, že tam jeli. Ani FTF ješte nelogoval. Možná logoval Rendy. Ale jak by se to ona dozvedela? Zapálil si.
     "Jak víš, že jsme tam byli?"
     "Abych nevedela. Dupali jste mi po mechu okolo pramínku celou vecnost a ješte jste mi prinesli tu fujavici."
     "Aha, tys tam byla také pro FTF, ale nenašla jsi, tak jsi nás nechala hledat..." vymýšlel Roman nejaké normální vysvetlení. Ale když se koukl na její oblecení, tak jej zase zamítl, v tom se na FTF chodit nedá.
     "A proc si u nej nezustala?" prešel do útoku.
     "Zima. Byla mi zima. Tešila jsem od podzimu na jaro, jak budu tancovat, a on zase napadl sníh. Vy jste tak hráli, i v té zime, že jsem šla za vámi."
     "Tak já tedy mluvím s vílou," zacínal si tu možnost pripouštet.
     "Ano, s vílou, rusalkou."

Roman silne natáhl z cigarety a premýšlel, zda vcera nezkoušel trávu. S GPS najít vílu. Na poklady byl zvyklý, ale vílu... Koukl jí do ocí a Linda se malinko, skoro omluvne usmála. Natáhl ruku k jejímu koleni, pohledem se zeptal, a bríšky prstu prejel po kuži. Jemná, jemnoulinká, príjemne hebká kuže. A teplá. Na vílu mu prišla príliš hmatatelná, ale prsty nic takového ješte nepoznaly... Musí existovat vysvetlení, treba...
     "A co když jsi nastoupila u Rendyho a utahuješ si ze mne." Prejel pátrave místnost pohledem: "Urcite tu máš nekde mobil a odpoledne se mi budou kámoši na Facebooku smát..." Rusalka Linda se rozplynula.
     "A kurna," prolétlo Romanovi hlavou, "je to fakt víla."

Linde se z tepla do jarních mrazíku nechtelo a Roman zase chtel prijít všemu na kloub. Z práce utíkal nezvykle brzo a rovnou domu, kde si celé vecery povídal s Lindou. O nadprirozené bytosti se zajímal naposledy jako malý kluk, když mu cetla maminka pohádky, a od té doby hodne zapomnel. Ptal se Lindy na spousty otázek a Linda odpovídala casto drív, než stihl otázku vyslovit nahlas. Bavilo jí vyprávet a vysvetlovat, protože konecne mela posluchace a ješte tak trpelivého. Jak se dozvedel, rusalky od jezer sice tancí a štebetají v celých houfech, ale rusalky pramenu trápí samota a tak nemají s kým slovícko prohodit. Už také vedel, že rusalku vidí jen ten, koho si sama vybere, aby ji videl. Pochopil její vecne mokré vlasy. Linda se také ptala a postupne zacínala rozumet lidem a jejich životum, které dosud vnímala jen z návštev turistu u jejího pramene.

A on si pripadal jako v pohádce: mel doma vílu, která nikam nespechala, se kterou mu bylo príjemne, a která mu pripadala každým dnem krásnejší a krásnejší. Že se do Lindy, víly od Kreslovy studánky, asi zamiloval, si uvedomil, když napocítal dva mesíce od poslední kešky i FTF. Rendy už ani nevolal a všechny nové poklady usilovne objíždel sám, ac mu to nešlo do hlavy: byli prece docela úspešní a Romana výjezdy za novými krabickami bavily, ale poslední dobou se jen vymlouval, že se necítí, že se mu to nehodí a tak. "No co, nejak bylo, nejak bude," povzdechl si Rendy a vyrazil na další lov.

Linda také poznala, že Roman už není ten samý Roman, jakého jej poprvé v noci poznala. Ac už byl cerven a slunícko urcite hrálo i u jejího pramene na severním svahu, kvuli Romanovi návrat stále odkládala. Predstava, že si bude povídat jen s nemým mechem a kapradím, ji lákala každým dnem méne a méne. Když Roman spal, chodila o tretí hodine ráno tancit na trávník za domem. Bylo to trochu jiné než na lesním mechu, ale jak spadla rosa, tancila stejne ráda jako doma.

Nekolik týdnu v práci jen premýšlel, co s tou bláznivou situací udelá, ale moc nevymyslel. Mel z ní smíšené pocity. Ostatne, zkuste odvézt zpátky vílu, která domu nechce a navíc se umí rozplynout. A zkuste ji odvézt do lesu, když ji chcete mít jen doma. U sebe.

Když odpoledne dorazil domu a Linda jej prišla privítat, objal ji a pritiskl k sobe. Usmála se na nej.
     "Lindo... Lindo, rusalko moje, zamiloval jsem se do tebe. Chtel bych si s tebou nejen povídat, chtel bych te i jako ženu."
     Zvážnela a odtáhla se.
     "Opravdu?" zeptala se neduverive.
     "Ano, vždyt jsem jen s tebou..."
     "To ano. Ale to je jen chvíle a lidská prání jsou prelétavá jak modrásek na louce."
     "Jenže já už si život bez Tebe nedokážu predstavit..."
     "To já ano," usmála se rozpustile Linda, "ale už mne moc neláká." Zase zvážnela a pokracovala: "Víš, my rusalky to nemáme úplne jednoduché. Ac se mi s tebou líbí, tak musím velmi velmi vážit, zda zustanu. Když s tebou zustanu a budu tvou ženou, prestanu být rusalkou. Úplne. Stanu se clovekem, skutecným smrtelníkem. Nejen, že budu potrebovat takové ty vaše hlouposti jako obcanku, rodné císlo, zdravotní a sociální pojištení, ale predevším budu potrebovat tvou lásku. Po celý zbytek života, každý den. Lásku místo vody."
     "Každým dnem mám pocit, že te miluji víc a víc, tak s tebou budu proste každý den," smál se na ní.
     "Rozmysli si to dobre. Ted deláš možná ramena, ale pokud mne na jeden den opustíš, navždy ti zmizím. Možná budu zase rusalkou u svého pramene, možná jen ranním oparem nad rekou, možná žabkou, rybkou v rybníku."
Ted zvážnel Roman, opravdu premýšlel o tom, co Linda rekla. Nakonec prikývl:
     "Ano, budu s tebou stále. A budu te mít rád až do smrti."
Ted jej objala ona, podívala se mu do ocí a pripomnela:
     "Dobre si pamatuj, co jsi práve slíbil."

Ten vecer nezustalo jen u letmého dotyku kolene, nezustalo jen u polibku a z rusalky Lindy se stala proste Linda. Jako ženu ji videl každý, i Rendy už chápal, proc Roman prestal jezdit za plastovými krabickami. Príliš vecí se nezmenilo, byt ti dva si povídali spíše o jiných vecech než dosud. Také vyráželi více ven, už nehrozily trapasy, kdy z pohledu ostatních na ulici mluvil Roman do vetru a uprene koukal na místo, kde nic nebylo.

Ale neco se preci jen zmenilo a Linda byla z té zmeny ponekud nesvá: jako rusalka, jako éterická bytost nadprirozeného puvodu, vubec nemusela hlídat váhu, proste mela stále svou nemennou ideální tanecní postavu. Ale jen co se stala ženou, postava se jí zacala menit. Bylo to neco nového a porádne ji to znervóznovalo. Na chvíli se uklidnila, když lékari po pár týdnech zjistili, že prícinou není množství jídla. Ale opravdu to bylo jen na chvíli, protože slovo tehotenství nepatrí do slovníku víly úplne stejne jako dieta ci nadváha. Roman byl z výhledu potomka nadšený jako kdysi z každé nové kešky. Linda byla nadšená také, ale opet jen do doby, než si precetla nejaké informace o porodu. Bylo to pro ní neco jako horor, který mela prožít, a nevedela, zda to bude jen strašlive hrozne nepríjemné nebo hrozive bolestivé až k nevydržení. Zrození z klubka lesní mlhy a ranního oparu jí proste prišlo elegantnejší. Nejradeji by se úplne rozplynula, ale to mela udelat asi mnohem dríve, ted už bylo pozde.

Ubehl podzim, minuly Vánoce, prišel Nový rok, pak Velikonoce a s nimi jaro. Roman s Lindou cekali na chvíli, kdy bude potreba jet do porodnice. Roman se obcas žertem v duchu strachoval, zda se mu nenarodí malý vodník, hejkal, jezinka nebo treba permoník, ale nakonec se dockal malého zdravého kluka jménem Tomáš. Linda pres své obavy preckala porod také ve zdraví, jen její první slova po porodu byla "už nikdy".

S malým Tomášem zustávali ješte pár dní v porodnici. Tamní návštevní hodiny zajistily Romanovi volná odpoledne a tak procházel Stodem a lovil kešky, co pribyly ve meste za poslední rok. Obe dve. Zapisoval zrovna nález druhé, když u chodníku zastavil Rendy a povídá:
     "Jedu z práce a práve mi pípla novinka v Plzni, nejaký Necrofil ci Necroficon, mysterka. Nechceš se na to se mnou kouknout, že bychom si pro ní zajeli?"
     "Jasne, jedeme," odpovedel, jako by na poslední kešce byli vcera, a už si sedal.

U Rendyho koukali do listingu kešky, co se nakonec jmenovala Necronomicon, zkoušeli ruzné metody, ale porád nic. Zlo, které text sliboval, se zacalo zhmotnovat, oba byli už notne nevrlí: trojková mysterka, už na ní koukají ctyri hodiny a porád nic.
     "Á kurna," vykrikl Roman, když se podíval na hodinky. Byl už skoro vecer. "Letím do porodnice, cau...," loucil se, když už bežel ze schodu. Mesto prebehl úprkem, ale na návštevu už bylo pozde, vrátná byla nekompromisní. Chtel alespon zavolat z vrátnice, ale probíhala prý vecerní vizita a zítra je také den. "Nevadí, alespon bude mít Linda klid," pomyslel si a šel domu.

Druhý den jej casne ráno vzbudil telefon. Z porodnice. Linda zmizela, Tomáš je u sester a on at dorazí do porodnice. Nejdrív ho napadlo, jestli si Linda ješte neodskocila ze zvyku zatancit nekam na trávník, ale pak mu to došlo: vcera se nevideli ani spolu nemluvili. Obvyklé "a kurna" tentokrát nestacilo, tušil naprosto kolosální prušvih. Cestou do porodnice vymýšlel, co se mohlo stát jiného, a prál si, aby Lindu v porodnici potkal. Ale nejspíš se stalo presne to, pred cím jej Linda varovala. Neukázala se ani dopoledne, ani odpoledne. Ani druhý den. Ani celý týden.

Roman byl zoufalý. Predevším ze zmizelé Lindy, ale také z prebalování, nocního vstávání a krmení. Když malý Tomáš spal, snažil se také rychle usnout, ale pokaždé se spánek nedostavil. V hlave se mu honily myšlenky, jak najít Lindu. Preci musí existovat cesta zpet, preci pro jedno zdržení nemuže prijít o svou rusalku. Nekdo musí znát radu. A co deda? Sice byl podivín, ale snad práve proto jej jako malý tak miloval. Dlouho u nej nebyl, ale ted není cas se stydet. Ano, deda bude vedet, jak z bryndy ven. Zabalil malého, veškeré ty serepeticky pro malé deti a vyrazil...

     "Nazdar dedo, tak jsem se prijel zase ukázat," zdravil bodre dedu.
     "Jééé! To jsou k nám hosté. Copak, že jsi se prijel ukázat?" vítal jej notne prekvapený deda a premýšlel nahlas: "Kolik je to let, co's tu byl posledne? Šest nebo osm? To bylo... Ále... ono je to jedno, vítej!"
Deda si všiml velké tašky, co postávala za Romanem:
     "Co to je," ukázal na tašku, "snad se ke mne nechceš nastehovat?" ptal se s rozpacitým úsmevem.
     "Neboj, vezu ti ukázat pravnoucka..."
     "No to mne podrž! Nedávno jsem ti vyplácel na zadek, když jsi spadl z hrušky, a on už je z tebe táta. Je to aspon kluk?"
     "Je, Tomáš, koukni," a zvedal tašku s naštestí spícím Tomášem.
     "Peknej. Tak já jsem pradedek... To se musí zapít! Pojd dál, neco najdu ..." a odešel do kuchyne pro pálenku. Ješte ocima vybíral správnou pro takovou príležitost, když se zeptal:
     "A co nevestu, tu mi neukážeš?"
     "Zmizela. A mužu si za to sám..." a zacal dedovi vyprávet ten svuj podivný príbeh.

     "Tak to je lapálie," zhodnotil Romanovu situaci, když si to vše vyslechl. Nalil si další štamprli, kopl ji do sebe a pokracoval: "Tvuj táta ríkal, že hledáš nejaké poklady, tak jsem si to trochu nastudoval, abych vedel, cím se mladý dneska baví. Myslel jsem si, že si z toho prineseš nejakou infekci, ale že si privedeš domu rusalku, by mne opravdu nenapadlo... Pekný poklad jsi si vybral, když ti nechá toho malého na krku a zmizí."
     "Já si nevybíral a ona za to nemuže," hájil Roman sebe i Lindu.
     "No, já vim, já vim," rekl ustarane deda a zamyslel se. Po chvíli vstal, dal hrát vodu na sporák a v kredenci zacal prebírat své pytlícky bylinek:
     "Neco vyzkouším, snad je tu ješte mám..."
Deda byl taková bába bylinkárka. Roman to dedovo bylinkové království znal od mala, bylo pekne vonavé, co se mu tam nalezl, aby všechno ocuchával. Desítky sácku s nasušenými listy, plody i koreny, možná jich bylo i pres stovku. Jména mnoha bylin z nich tenkrát neznal a asi by to nebylo lepší ani dnes. Deda si dál mumlal do skríne: "... blín, blín, á, tady je... a co šalvej, kdepak ji mám... ješte šantu ... šanta, šanta, hmm, tak asi není... tak zkusíme mandragoru..." Vybral asi osmero pytlícku a zacal z nich odsypávat do hrnecku. Rozhodne nešetril, hrnek byl brzo naplnený bylinkami kousek po okraj. Nakonec jej zalil horkou vodou a s hrnkem si sedl zase k Romanovi.
     "V tom hrnku je pár bylinek, co otevírají mysl myšlenkám a znalostem, které jsou jinak nedostupné," vysvetloval, zatímco v hrnku pomalu míchal lžickou. "Když jsem naposledy zkoušel pít tohle certovo kvítí, tak jsi ješte ani nebyl na svete," ríkal s úsmevem a stále míchal, zatímco Roman sedel, prikyvoval a premýšlel, co si o tom myslet. Nakonec deda lžicku vytáhl, okapal a ješte olízl.
     "Tak, Romane, až to vypiju, tak budeme cekat, jestli bylinky zaberou. Pozorne poslouchej, co pak reknu, já si už taky pamatuju leda starou belu," a to už zvedal hrnek k ústum, aby vypil ten podivný caj.

Roman pozoroval, jak deda témer nehnute sedí, oci uprené na bílou zed a premýšlel, co si o tom má myslet. Deda si klidne z nej mohl utahovat, ale u nej by se nedivil ani tomu, kdyby to opravdu byla pravda. Ubíhaly celé minuty, když se dedovi zacal trochu cukat prostrednícek na pravé ruce. Po chvíli to ustalo a deda promluvil, pomaleji a trochu monotóním hlasem:

     "Abys našel tu svou rusalku, budeš muset nejprve najít tri ruzná jezírka. Neznám jejich jména, nereknu ti ani, kde je hledat ci koho se na ne ptát, ale vidím je pred sebou" Deda se odmlcel, ale jen na chvíli. "To první jezírko ladí lidskému oku, rozhodne není ošklivé. Jdi k nemu, protože z jeho vod trcí pevná vež a na jejím vrcholu je cosi napsáno. Dobre si ten nápis prohlédni. Zapamatuj si prvý znak, pak ten, který se opakuje, a taky poslední. ... Druhé jezírko nevidím z brehu, ale koukám se na jeho hladinu z jeho hlubin. Slunce ji prozaruje, ale cosi dlouhého hladinu v jednom míste stíní. Neco je nad hladinou, co nevidím. Vede to odkudsi z brehu doprostred vody. Naproti tomu stínu roste na brehu drobný stromek. Zapamatuj si i jej. ... Poslední jezírko je jiné, temnejší než ty dve. Prímo z nej rostou stromy a samo koncí kdesi v temných bažinách. Vyhni se jim. U toho jezírka roste už dlouho strom a pod jeho korunou padá voda do hlubin. Zapamatuj si i tento strom."

Dedeckovo vyprávení Romanovi cosi podezrele pripomínalo... Zase pochyboval, zda si z nej opravdu nedelá legraci. Šibal, to on byl. Ale deda stále pokracoval:
     "Až všechno najdeš, napiš ty znaky pekne vedle sebe a místo stromu pridej pocet písmen v jejich jméne," a pak dlouho lícil, jak z tech peti znaku najít místo, kde je nyní Linda.
Cím déle dedu poslouchal, tím vím mel Roman pocit, že si z nej deda utahuje. To, co mu deda monotóním hlasem ríkal, mu pripomínalo bez diskuse nejakou mysterku ci multinku. Když deda skoncil, zacal si Roman sumírovat poznámky, až mu na papíru vyšel vzorec, který již tolikrát videl:

N 49° [E][A+B].[C][E][A]   E 13° [B-D][A].[D+E][C][E]

Ale to už se o pozornost hlásil Tomáš, asi už mel zase hlad. Zatímco malého prebaloval a pak krmil, usnul deda. Roman na papír napsal krátké podekování, vzal si poznámky, Tomáše položil zpátky do tašky a vydal se na cestu zpet domu. Mel o cem premýšlet, vždyt je absurdní, aby mu deda pod vlivem nejakých bylinek navyprável vzorec souradnic. Ale nic jiného nemel.

A co vy? Najdete Romanovi jeho Lindu?