Vodník je jednou z balad, které najdete ve sbírce Kytice z povestí národních od Karla
Jaromíra Erbena (poprvé vyšla v roce 1853 a patrí k
základním dílum národní literární klasiky).
V roce 2000 pak F.A. Brabec 7 z 13 balad (mezi nimi i Vodníka) zfilmoval.
Tak tady máte literární predlohu a film také doporucujeme - Dan
Bárta jako vodník, Linda Rybová jako slicná panna, Jana
Švandová jako její matka.
Vodník
Na topole nad jezerem
sedel vodník podvecerem:
„Svit, mesícku, svit,
at mi šije nit.
Šiju, šiju si boticky
do sucha i do vodicky:
svit, mesícku, svit,
at mi šije nit.
Dnes je ctvrtek, zejtra pátek —
šiju, šiju si kabátek:
svit, mesícku, svit,
at mi šije nit.
Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
svit, mesícku, svit,
at mi šije nit.“
Ráno, ranícko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Pujdu, maticko, k jezeru,
šátecky sobe vyperu.“
„Ach nechod, nechod na jezero,
zustan dnes doma, moje dcero!
Já mela zlý té noci sen:
nechod, dceruško, k vode ven.
Perly jsem tobe vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala,
v suknicku jako z vodních pen:
nechod, dceruško, k vode ven.
Bílé šaticky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek neštastný je den,
nechod, dceruško, k vode ven.“ —
Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. —
První šátecek namocila —
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladické dívcine
zavírilo se v hlubine.
Vyvalily se vlny zdola,
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si v tráve pod leknínem
rybka s rybkou hraje.
Tu slunécko nezahrívá,
vetrík nezaveje:
chladno, ticho —
jako žel v srdci bez nadeje.
Nevesely truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutme a v polousvetle
mine tu den po dni.
Dvur vodníkuv prostranný,
bohatství v nem dosti;
však bezdeky jen se v nem
zastavují hosti.
A kdo jednou v krištálovou
bránu jeho vkrocí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oci.
Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své síte
a ženuška jeho mladá
chová malé díte.
„Hajej, dadej, mé detátko,
muj bezdecný synu!
Ty se na mne usmíváš,
já žalostí hynu.
Ty radostne vypínáš
ke mne rucky obe;
a já bych se radš videla
tam na zemi v hrobe.
Tam na zemi za kostelem
u cerného kríže,
aby má maticka zlatá
mela ke mne blíže.
Hajej, dadej, synku muj,
muj malý vodnícku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na maticku?
Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu,
však ani se nenadálá,
vybyla mne z domu!
Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati — cerní raci,
a družicky — ryby!
A muj muž — buh polituj!
mokre chodí v suše
a ve vode pod hrnecky
strádá lidské duše.
Hajej, dadej, muj synácku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá maticka
ve príbytek lásky.
Obluzena, polapena
v ošemetné síte,
nemá žádné zde radosti
lec tebe, mé díte!“ —
„Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpevu!
Tvoje písen proklatá
popouzí mne k hnevu.
Nic nezpívej, ženo má!
V tele žluc mi kyne:
sic uciním rybou tebe
jako mnohé jiné!“ —
„Nehnevej se, nehnevej,
vodníku, muj muži!
Nemej za zlé rozdrcené,
zahozené ruži.
Mladosti mé jarý štep
prelomil jsi v puli;
a nic jsi mi po tu dobu
neucinil k vuli.
Stokrát jsem te prosila,
primlouvala sladce,
bys mi na cas, na kratický,
dovolil k mé matce.
Stokrát jsem te prosila
v slzí toku mnohém,
bych jí ješte naposledy
mohla dáti sbohem!
Stokrát jsem te prosila,
na kolena klekla;
ale kura srdce tvého
nicím neobmekla!
Nehnevej se, nehnevej,
vodníku, muj pane,
anebo se rozhnevej,
co díš, at se stane.
A chceš-li mne rybou míti,
abych byla nemá,
ucin mne radš kamenem,
jenž pameti nemá.
Ucin mne radš kamenem
bez mysli a citu,
by mi vecne žel nebylo
slunecního svitu!“ —
„Rád bych, ženo, rád bych já
veril tvému slovu;
ale rybka v šírém mori —
kdo ji lapí znovu?
Nezbranoval bych ti já
k matce tvojí chuze;
ale liché mysli ženské
obávám se tuze!
Nuže — dovolím ti já,
dovolím ti z duli;
však poroucím, at mi verne
splníš moji vuli.
Neobjímej matky své,
ani duše jiné;
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.
Neobjímej nikoho
z rána do vecera;
pred klekáním pak se zase
vrátíš do jezera.
Od klekání do klekání
dávám lhutu tobe;
avšak mi tu na jistotu
zustavíš to robe.“
Jaké, jaké by to bylo
bez slunécka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém case
matku svou obejme zase,
aj, kdo muže za zlé míti
laskavému díteti?
Celý den se v pláci teší
s matkou žena z jezera:
„Sbohem, má maticko zlatá!
Ach, bojím se vecera!“ —
“Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by te v moci mela
vodní príšera!“ —
Prišel vecer. — Muž zelený
chodí venku po dvore;
dvére klínem zastrceny,
matka s dcerou v komore.
„Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobe
žádné moci nahore.“ —
Když klekání odzvonili,
buch buch! venku na dvére:
„Pojd již domu, ženo moje,
nemám ješte vecere.“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryc, ty lstivý vrahu,
a co drív jsi veceríval,
vecer zase v jezere!“ —
O pulnoci buch buch! zase
na ty dvére zpukrelé:
„Pojd již domu, ženo moje,
pojd mi ustlat postele.“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryc, ty lstivý vrahu,
a kdo tobe prve stlával,
at ti zase ustele!“ —
A potretí buch buch! zase,
když se šeril ranní svit:
„Pojd již domu, ženo moje,
díte pláce, dej mu pít!“
„Ach maticko, muka, muka —
pro detátko srdce puká!
Matko má, maticko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!“ —
„Nikam nechod, dcero moje,
zradu kuje vodní vrah;
ac že péci máš o díte,
mne o tebe vetší strach.
Vari, vrahu, do jezera,
nikam nesmí moje dcera;
a pláce-li tvé detátko,
prines je sem na náš práh.“
Na jezere boure hucí,
v bouri díte naríká;
nárek ostre bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach maticko, beda, beda,
tím plácem mi krev usedá;
matko má, maticko zlatá,
strachuji se vodníka!“ —
Neco padlo. — Pode dvermi
mok se jeví — krvavý;
a když stará otevrela,
kdo leknutí vypraví!
Dve veci tu v krvi leží —
mráz po tele hruzou beží:
detská hlava bez telícka
a telícko bez hlavy.
Vodnik si sve dusicky hlida, proto je ma dobre schovane. Vyndavejte krabicku jako jezka z klece, dulezite je spravne natoceni. Hruba sila neni treba.