Pomnicek Frantiska Stranskeho Traditional Geocache

Nápad v drevené dílne

Pred druhou svetovou válkou stála nedaleko Ceské Trebové malá drevená dílnicka, v níž 25letý majitel firmy MOTO VELO SPORT František Stránský a jeho o deset let mladší bratr Mojmír opravovali motorky, kola i kocárky. František navíc jezdil za prací až do Škodových závodu v Plzni.

„Bratr mel francouzský ctyrtakt o obsahu 500 ccm a byl jediným v Ceské Trebové, kdo tak silný stroj vlastnil. Na ucení byl hroznej lajdák, nosil ctverky, petky, máma u toho jen lomila rukama. Ale své práci rozumel, to byl machr,“ prozrazuje Mojmír Stránský (86).

František musel behem cestování za prací casto bojovat s vetrem a deštem, a tak jednoho dne prišel za Mojmírem se zajímavou myšlenkou.

„Jednou tak povídá: »Hele, brácho, já když jedu a zacne pršet, clovece, to stojí za houby. Jedu do Plzne tri sta kilometru, behem kterých musím celou dobu držet rídítka, nemohu je ani na chvíli pustit. Potreboval bych vymyslet stroj, aby na me nepršelo a mohl si od držení rídítek odpocinout.«,“ približuje zacátky tzv. hadraplánu Mojmír Stránský.

Oba bratri tak dali hlavy dohromady a sestrojili motorovou tríkolku pod názvem Oskar, která se zacala vyrábet u Ceské Trebové. Motorovou tríkolku si nechali patentovat 7. listopadu 1945.

V jednoduchosti je síla

Stránští použili pro výrobu velorexu dve kola z bicyklu, která zabudovali dopredu, a jedno z motorky pro zmenu dozadu. První podvozek byl svarený z nejruznejších trubek a doplnený o motocyklový trístupnový motor Sachs.

„Samotné šasi jsme odzkoušeli nejdríve na zahrade. Když jsme naznali, že by to šlo, tak jsme vyrazili na silnici,“ popisuje první okamžiky za volantem Stránský. Stroj potáhli potom obycejným montérkovým plátnem. To sice bylo promokavé, ale prece jen aspon pár kapek po nem sjelo.

Pozdeji plátno nahradila koženka, hnedá i zelená.

1948: Vozítko znárodneno

Ve vývoji smerujícím k sériové výrobe pokracovali Stránští i po znárodnení v osmactyricátém roce. Pokud chteli s velorexem na silnici, museli uspet pri jeho otypování. Proto predložili v roce 1950 žádost o schválení invalidní motorové tríkolky.

Po kladném vyrízení se pustili do sériovky. Zpocátku se velorex vyrábel po šesti kusech. Od ledna 1951 do poloviny následujícího roku spatrilo svetlo sveta více než tricet kousku. Pro vozítko se spotrebou kolem ctyr litru benzinu si tehdy prijel sám majitel, nebo mu bylo dovezeno za úplatu. Dodací lhuta byla približne mesíc.

„Velorex jsem vlastnil pouze jediný. Najel jsem s ním 200 tisíc kilometru. Domnívám se, že bych ho i dnes poznal, jenže nevím, kde ho vubec hledat,“ dumá Mojmír Stránský.

František zemrel ve svém vynálezu

V sobotu 23. ledna 1954 došlo na zledovatelé vozovce k havárii tríkolky, ve které sedel František Stránský. Umrel o dva dny pozdeji.

„Já jsem mimo silnici skoncil pouze jednou, skocil jsem s velorexem asi petimetrový skok. Behem letu jsem si ríkal: »Pust volant a chran si hlavu!« Udelalo to dzink na kola a odnesly to spodní trubky, které byly polámané.

Pockal jsem, až jelo kolem jiné auto, aby me na lane vytáhlo. Doma jsem trubky zavaril a jezdil v pohode dále,“ popisuje svoje zkušenosti Mojmír Stránský.

V roce bratrovy tragédie se také zmenil název tríkolky. Dosud uvádený typ jako OSKAR nahradil oficiálne Velorex z latinského prekladu Král kol. Cena modelu byla tehdy stanovena na 10 650 korun.

Príspevek pracujícím, kterým lékar potvrdil potrebu takovéhoto vozítka, delal 2714 Kcs, na doplatek 7936 Kcs bylo možné získat pujcku od Státní sporitelny.

Vrchní, prchni!?

Z celkového poctu 15 300 vyrobených velorexu jich šlo 7549 do zahranicí. Ten zrejme nejslavnejší si zahrál ve filmu Vrchní, prchni!