Jak to tedy vlastně bylo
V dávných dobách, dokud ještě chodil Pán Ježíš se svatým Petrem po světě, dostali se též do našeho kraje. Když přišli za Dušníky, chtěl si svatý Petr nadejíti trochu cestou a pustil se přes cíp louky. Pán Ježíš chtěl jej trochu potrestati a proto způsobil, že ztratil klíče. Jak se polekal, když zase přišel na silnici a klíče nikde. „Vidíš,“ pravil Kristus, „chtěl sis odpočinout a nyní místo čekání na mě abych já čekal na tebe!“ Při těch slovech si usedl a čekal, až se jeho druh vrátí.
Konečně byly klíče nalezeny a Svatý Petr mrzut se blížil k Pánu Ježíši.
Ten řekl : „Nebuď smutný, pohleď jen, jak se louka rozveselila! Všude plno drobných žlutých kvítků, kam jen tvá šlépěje vkročila.“
Protože Petr klíče hledal, byla tato květina nazvána petrklíč. Proto je jich na louce u Květné tolik. A dříve jich tu bývalo ještě více, dokud je lidé tak neničili.
Co platno, že kraj voněl jarem, svatý Petr byl unaven a neměl zájmu pro krásu krajiny. Šli stále dále a dále, šli víc a více, až přišli k vesnici. Protože šli víc a víc nazvali jí Slivicí.
Při tom se obrátili zpátky a když spatřil před sebou velký vrch s podivnou září, pravil Pán Ježíš: „Vidíš ten vrch? Nad ním vznášejí se každodenně andílkové, neboť matka moje si toto místo vyvolila za sobě nejmilejší. Nazváno bude Svatá Hora a na jejím vrchu vystavěn bude jednou krásný chrám, který bude k sobě lákati nepřehledné zástupy potníků.“
Potom se zase dali na další cestu
Nyní již svatý Petr byl velmi netrpělivý a sotvaže přišli k lesu, již se neudržel a zahuboval: „To abychom už byli v Jerusalémě, to je cesta věru nekonečná!“
„Dobrá,“ pravil Kristus „Chceš Jerusalém, máš jej míti.“
A jen sešli trochu s vršíčku, objevila se jim vesnička. „Tak jsme v Jerusalémě,“ usmál se Kristus a vedl unaveného druha do vesnice. „Tady si odpočineš, jak si stále přeješ. Jen dej pozor, aby tě sedlák zase neprohnal jako posledně?“ řekl Pán Ježíš, když vcházeli do prvního statku u silnice.