1. Bítovský vánoční event Event Cache

=== STOP STAV ===

   Hmotné doklady o stavebním vývoji hradu Bítova jsou mladší než písemné zprávy o jeho existenci. Velká břitová věž na nádvoří, dnes zčásti pobořená, má v přízemí zdivo, které představuje nejstarší dochovanou část hradu, asi ze začátku 13. století. Podle D. Menclové jde patrně o vůbec nejstarší příklad tohoto typu věže u nás a lze předpokládat, že přímým vzorem zprostředkovaným velkými klášterními hutěmi byly raně gotické stavby ve Francii. K věži přiléhaly hradní budovy a zdi, dnes již zbořené a pohlcené stavebními terénními úpravami. V předhradí stával na místě nynější svatyně sv. Václava původní velkofarní kostel. Za válek proti českému králi Václavu I. opanoval Bítov v r. 1223 rakouský vévoda Fridrich, který jej však musel opět vrátit. Od r. 1253 byl na Bítově kastelánem a komorníkem Smil z Bílkova. V l. 1260—1268 spravoval hrad komorník Idík z Úpy, předek pánů ze Švábenic, a po něm jeho syn Všebor (do r. 1275). V l. 1278—1283 se uvádí jako bítovský komorník Artleb z Dubna a v r. 1284 Jaroslav ze Šternberka. Když Rudolf Habsburský obsadil po bitvě na Moravském poli v r. 1278 Moravu, byl bítovským kastelánem opět Smil z Bílkova, avšak komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Maisavy (Meissau). Koncem 13. století byl bítovským purkrabím Raimund z Lichtenburka, který se stal v r. 1298 moravským zemským hejtmanem. V témž roce se staroboleslavská kapitula zřekla svých desátků z Bítovska. Ve 13. století došlo několikrát ke spojení bítovského komornického úřadu se znojemským a koncem tohoto století byly i ostatní královské úřady na hradě Bítově spojeny se znojemskými. Připomíná se například znojemský komorník Matouš z Černé Hory. Tyto úřady na Bítově zanikly, když král Jindřich Korutanský udělil Bítov v r. 1307 lénem Raimundu z Lichtenburka. Koncem 13. nebo začátkem 14. století byl dosavadní hrad přestavěn na raně gotický: protáhlý areál ostrohu obklíčil pás hradeb a na východní straně byl vybudován palác s klínovou šíjí. Existence dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu, později změněnou. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celý zákrutúdolí řeky Želetavky. Jihozápadně a severozápadně se rozkládaly na širokém skalnatém ostrohu hradní budovy, které svou trojúhelníkovou koncepcí připomínají výstavbu královských hradů Křivoklátu či Lichnice v Železných horách. Zachovalé nepatrné zbytky dvorce, původních středověkých gotických střílnovitých okének a zazděný portálek ve sklepech severního křídla dnešního paláce jsou svědectvím rozmachu stavitelství v době Přemysla Otakara II. Raně gotickou podobu s charakteristickou bohatou siluetou si Bítov podržel asi po celé 14. století, i když se zdá pravděpodobné, že obohatil svůj půdorys. Dokladem toho by byla stavba nové hradní kaple, či spíš asi její úplná přestavba, kladená k r. 1344. Ve 14. století drželi hrad Smil, Čeněk (od r. 1331) a Jan (v r. 1343) z Lichtenburka; Moravský markrabě Karel povolil všem třem bratřím, aby si lenní hrady Bítov a Cornštejn rozdělili na tři díly, a Šimlovi zastavil Stařec, Brtnici a Rouchovany. Posloupnost dalších majitelů všech tří dílů z rodu Lichtenburků, v jejichž držení hrad zůstal po celé 14. století, lze stěží určit. Smil a Jan z Lichtenburka se už v r. 1400 postavili na stranu krále Zikmunda a za husitské revoluce bojovali v r. 1420 spolu s bratrem Jiřím z Bítova a s jinými moravskými šlechtici v jeho vojsku pod Vyšehradem. V tomto boji Jiří zahynul a Jan upadl do zajetí, z něhož se však vykoupil. V té době bylo nutno zpevnit fortifikační soustavu hradu na východní straně, z hlediska obrany nejcitlivější, dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí. Jan z Lichtenburka přistoupil v r. 1421 k zemskému míru na Moravě spolu se Štěpánem, Smilem a jeho bratrancem Jiřím z Bítova a v r. 1434 jej potvrdil znovu. Smilův bratr Jan z Bítova byl po celou dobu husitských válek protivníkem kališníků, když mu však nebyly nahrazeny škody, které utrpěl za pomoc Zikmundovi a Albrechtovi Rakouskému (celkem 4000 kop), vypověděl válku císaři Fridrichovi, poručníku Ladislava Pohrobka, pobořil rakouské hrady Grub a Tresiedl a přilehlé okolí zpustošil. Mír mezi spornými stranami byl ujednán ve Znojmě v r. 1441 a Janovi bylo přislíbeno, že mu bude dlužná částka nahrazena a navíc přidáno odškodné 2500 dukátů. Smil starší z Lichtenburka na Bítově se připomíná ještě v r. 1436. Tehdy však je už také znám Smil mladší a Jan z Bítova na Cornštejně. Smil mladší přistoupil v r. 1440 k moravskému landfrídu a v r. 1446 se jako jeden ze čtyř vyjednávačů zúčastnil ve Znojmě rokování moravských stavů s rakouskými. Lichtenburkové drželi Bítov ještě celé 15. století. Jejich postavem však bylo ohroženo za odboje Hynka Bítovského z Lichtenburka proti králi Jiřímu z Poděbrad v l. 1463—1465, kdy byl zničen hrad Cornštejn. R. 1491 propustil král Vladislav II. Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Burianu a dalším z lenního závazku hrad Bítov s farou, městečko Bílovec (zaniklo) s farou, dále Blížkovice, Štítary, Budějovice (Moravské), Ctidružice, Pavlice, Blatnici, Chvalatice, pusté Ždánice, Oslnovice, Podolí, Německou Ves, Láz, Často-hostice, pusté Mstěnice, díl Mešovic, Lovkovic, Dešova a Písečného a celé vsi Vysočany, Randřov (dnes součást Vratěnína), Syrovice, Příšťpo, Lažánky, Jehřice (zanikly), Radkovice, Udeřice, díl Kdousova, dvůr Malý Lazec a pustý dvůr v Mí-rovicích; současně král potvrdil hradu Bítovu manské právo. Tohoto práva použil Puta z Lichtenburka, když Zikmundu Krokvicarovi z Nové Vsi propustil v r. 1494 z manství tvrz v Lubnici. V r. 1504 drželi Bítov Burian a Jindřich z Lichtenburka, kteří s Albrechtem z Bítova přistoupili k jednotě moravských stavů. Jindřich zdědil v r. 1499 Vranov a o rok později koupil Cornštejn; Bítov vlastnil ještě v r. 1538. V té době, tj. koncem 15. a začátkem 16. století, byl hrad přestavován; přestavba sjednotila jeho starší Části, dosud navzájem oddělené, ve dvoupatrový palác nepravidelné dispozice s novou hranolovou věží na jihovýchodě. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křidlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Takto upravený Bítov byl považován v r. 1566 za jeden z nejbezpečnějších pohraničních hradů. Po Jindřichu z Lichtenburka držel bítovské panství v 1.1545 —1547 jeho syn Václav mladší z Lichtenburka, do r. 1570 pak Albrecht Bítovský z Lichtenburka a po něm do r. 1572 Jindřich Bítovský z Lichtenburka, jímž tento starobylý moravský rod vymřel po meči. Albrechtův a Jindřichův náhrobek se zachoval v hradní kapli. Vlivem vývoje válečné techniky ztrácel hrad svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristické raně gotické klínové věže na vězení. Poslední lichtenburská držitelka nejstaršího rodového zboží Hronoviců na Moravě, Jindřichova neteř Ludmila Bítovská z Lichtenburka, prodala v r. 1576 Bítov se vším zbožím Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, který v r. 1617 prodal panství za 47 000 zl. moravských moravskému hofrychtéři Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Fridrich Jankovský držel také Jemnici a přikoupil ještě některé další statky (Lubnici a díl Korolup, Mešovice a Vratěnín). Dědictví po něm se ujala jeho manželka Justina z Vlašimi. Jejich syn Hynek (f 1653), na něhož upomíná náhrobní kámen v hradní kapli, rozšířené v r. 1638, byl autorem trojdílného zvěrolékařského díla Apotéka koňská (1650). Dalším držitelem hradu z rodu Jankovských z Vlašimi byl Maxmilián Arnošt Jankovský, který zemřel v r. 1736. Rod Vlašimských dodnes připomíná sbírka zbraní, vzácně zdobených pušek, moždířů i děl. Dědictvím získala panství Hynkova dcera Johanka, provdaná hraběnka z Kounic, a jeho zeť hrabě Maximilián Daun. Avšak po smrti Johanky připadlo v r. 1755 celé jmění Vlašimských hraběti Daunovi, za něhož došlo k úpravě několika místností v patře paláce. Daunové, jimž náležely kromě Bítova také Jemnice, Skalice, Horní Kounice, Slatina a Halenkov, vlastnili Bítov až do vymření rodu po meči hrabětem Otakarem Daunem v r. 1904. Stavební vývoj Bítova uzavřela rozsáhlá novogotická obnova hradu, zahájená v polovině 30. let 19. století Jindřichem Daunem a dokončená r. 1863. Přízemí hradního paláce zaujala velká salla terrena a upraveno bylo i první patro, jehož místnosti dekoroval vídeňský malíř A. Schiiller hodnotnými iluzivními malbami (výzdoba tanečního sálu je datována rokem 1853). Již r. 1845 přebudoval vídeňský stavitel A. Rúcker zámeckou kapli. Do téže doby spadá i proměna hradního okolí v přírodní park s pseudogotickými doplňky a dvě nové zahrady na parkánu vedle paláce a parková úprava v západní častá hradu. Kolem hradní cesty byla vysázena lipová alej. Z novogotického charakteru Bítova, jenž mu vtiskla tato poslední přestavba, vychází i novodobá instalace hradních prostor. Interiéry přízemí i prvního patra upoutají pozornost návštěvníka výtvarnou koncepcí a mobiliářem, převážně z druhé třetiny 19. století, který byl doplněn i svozem z jiných objektů a souborem slohově příbuzných obrazů německého romantika Ludvíka Schnorra z Caroisfeldu a rakouského malíře Karla Russe. V přízemí je umístěna proslulá sbírka zbraní Maxmiliána z Vlašimi z r. 1726, z nichž jsou pozoruhodné zbraně Mikuláše Zrinského z bojů proti Turkům. Ve druhém patře je expozice vycpaných zvířat, připomínající pěstitelskou zálibu posledního majitele barona Haase, který svého času proměnil prostory hradu v zajímavou soukromou zoologickou zahradu. Na hradě je umístěna i knihovna rakouského generála Arnošta Gideona Laudona (1719—1790), která sem byla převezena a je vzácnou sbírkou militarií, map a plánů z období prusko-rakouské sedmileté války. Na nově upraveném hradě se po vymření rodu Daunů rychle vystřídali Haugvicové, Zamoyští a Radzivillové. R. 1912 koupil Bítov spolumajitel známé porcelánky ve Slavkově u Karlových Varů, baron Haas z Haasenfeldu, jehož syn Jiří byl také posledním soukromým majitelem hradu. R. 1945 přešel hrad do majetku československého státu a je velmi navštěvovanou kulturní památkou.

Zdroj: http://www.rotrekl.cz/v_historie1.htm