Od premiéry nejslavnější české filmové pohádky Pyšná princezna, natočené na motivy původní pohádky Boženy Němcové „Potrestaná pýcha“, uplynulo letos 60 let. Možná že toto výročí je vhodné k zamyšlení nad současnou českou filmovou pohádkou a její srovnání právě s Pyšnou princeznou. Abychom pochopili samu podstatu pohádkových příběhů, je třeba se v historii vrátit o 200 let zpět, tedy do období konce 18. století. Zejména v této době se formuje moderní český pohádkový příběh, utvářený a šířený ústní lidovou tvořivostí a později zpracovaný právě Němcovou nebo Erbenem. Jaký byl základní smysl vzniku těchto příběhů, prvoplánově určených především dětským posluchačům? Nepochybně to bylo morální poselství, beletrizace určitého hodnotového kodexu, který se odcházející generace snažila populární příběhovou formou předat generaci příští. Proto také pohádky téměř vždy končily určitým ponaučením, závěrem, ze kterého si potomci měli vzíti patřičný vzor pro svůj život. Samotný příběh pak byl pouze kostrou, prostředkem pro ono poselství – naději, že život příštích generací bude šťastnější. Diváci Pyšné princezny – a je to patrno i ze zveřejněných komentářů – se vždy dělili do dvou vcelku vyrovnaných skupin. Jedna viděla film jako pouhou socialistickou agitku, určenou k propagaci tehdejších stranických dogmat, podobně jako i další soudobé snímky Císařův pekař a Dovolená s Andělem. Druhá skupina se pak nenechala odradit scénami, které někdy možná příliš akcentovaly určitá klišé, poplatná tehdejším dobovým zvyklostem. Ve filmu nacházela právě onu morální hloubku, převzatou z původních příběhů Němcové, totiž lásku k člověku a bezmeznou víru v dobro, v onu naději, že tak, jako se králi Miroslavovi podařilo napravit pýchu princezny Krasomily, se jednou podaří napravit pýchu a zlo i u ostatních lidí. Bohužel srovnání současné tvorby pro děti s těmito příběhy nevychází dobře. Je smutně komické či komicky smutné jak se ze současných pokusů (uveďme Nejkrásnější hádanku, Čert ví proč, Peklo s princeznou a další) šmahem vytratil veškerý obsah, o kterém zde píši a zbyl pouhý obal, tedy nablýskané kostýmy, atraktivní prostředí hradů a zámků, emotivní souboje, trikové scény a efekty. Je to vlastně přesná definice kýče, pokud ho chápeme jako dokonalou formu bez obsahu a vnitřního poselství. Svůj komentář – zamyšlení – bych zakončil zopakováním známé skutečnosti, že umění je vždy odrazem doby. Jaké tedy můžeme chtít současné umění, jestliže doba, ve které žijeme je tak nepřízniva veškerým skutečným hodnotám? Jak bychom mohli po režizérech typu Zdeňka Trošky chtít pohádku s morálním poselstvím, když od producentů dostane stejně dobře zaplaceno (ba dokonce možná lépe) za příběh, který naopak diváka tímto nebude příliš obtěžovat? Čtenář – bude-li nějaký – si jistě na tyto otázky odpoví sám.
