Co mi řeka povídala
Jednoho slunečného dne jsem si zašel na návštěvu k řece Úslavě a když už jsem byl tak blízko, že šumění vody přehlušilo ruch města, sedl jsem si na břeh do stínu osamělé břízy a přivřel oči.
Najednou jsem slyšel tichý hlas: "Ještě se na mě zlobíš? Víš, já jsem se musela trochu rozběhnout, trochu si zadivočit, ale teď už jsem zase hodná…" Udiveně jsem se rozhlédl, ale pak se mi v paměti vynořila vzpomínka na to, jak jsem letos začátkem června s úzkostí sledoval vzestup hladiny řeky, která se vylila z koryta a hrozila zaplavením blízkého dvora. Náhle mi bylo jasné, že to sama voda si se mnou vyjednává příměří. "Ne, nezlobím se, vždyť jsi nám nakonec neublížila, a těch pár nocí, které jsem tě hlídal, už jsem dávno dospal", řekl jsem jen tak do větru a čekal, jestli se moje nová známá ještě ozve. "To je dobře, věř mi, že vám lidem nerada ubližuji, ale čas od času si musím tu svoji cestu trochu pročistit, učesat trávu na břehu, obejmout stromy, a když přitom navštívím i vás, tak vůbec nemáte radost." Proběhly mi hlavou obrázky zatopených domů, zničených zahrádek, nešťastných lidí. "Nediv se", říkám, "pro tebe je to dobrodružství, ale pro lidi jenom starost. Tak je to už odedávna." "Tak víš co, nebudeme už na to myslet, a já ti budu chvilku vyprávět tady o tom místě, kde právě sedíš, ano?" Zahnal jsem tedy z mysli poslední obrázky rozvodněné Úslavy a naslouchal jsem.
"Když přijdou velké deště a moje hladina se zvedne, tak se na tomto místě vždycky ráda rozmáchnu. Ten pozvolný oblouk mi dává takovou volnost, mám pocit, jako bych rozhodila vlasy a uvolněně pokračuji dál." Uvědomil jsem si, že mi místní říkali, že když nahoře na toku dojde k rychlému vypuštění, tak povodňová vlna vždycky v tomto místě spláchne přilehlý areál a pak se zas vrátí do koryta. Rychle jsem tu myšlenku zahnal, protože řeka vyprávěla dál.
"Mám tohle místo ráda, víš, že tu kdysi stával Papírenský mlýn?" S údivem jsem zavrtěl hlavou. "Stával na místě, kde je dnes pilíř silničního mostu, už v polovině 17. století tu klapalo vodní kolo, které pohánělo řezačku a stoupu na zpracování starých hadrů a také těžké kladivo, kterým se usušený papír vyhlazoval. Ráda jsem se koukala na místní, kteří se koupali u jezu, co býval těsně za dnešním silničním mostem. S kvalitou papíru tu byl ale vždycky problém a tak se tu také vyráběl střelný prach, mlelo obilí a majitelé se snažili udržet mlýn v chodu jak se dalo. Nakonec mlýn odkoupilo město a pronajímalo ho. Koncem 19. století už tu byla dokonce tři mlýnská kola a mlela se tu pšenice, žito a ječmen. Jenže pak mlýn roku 1895 zakoupili Ludvig Piette a Emil Fürth, nechali zde osadit Girardovu turbínu a začali vyrábět elektřinu. Od nich v roce 1904 koupil Papírenský mlýn Měšťanský pivovar, za pár let elektrárnu zmodernizoval a využil k elektrifikaci Letné a Doubravky. Bohužel při náletu 17.dubna 1945 dostal Papírenský pivovar přímý zásah a nikdy už ho neobnovili. Časem místní zasypali i náhon, jez se pomalu rozpadal a změnil v kamenitou peřej, kterou jsem ráda vesele skotačila. Jenže v 90. letech minulého století mi koryto zúžili a zregulovali a zbytky jezu odstranili. Zbyla jenom vzpomínka…"
Seděl jsem na břehu, myslel na místo, kde kdysi stával Papírenský mlýn a představoval jsem si, jak tu lidé žili, pracovali, bavili se, a řeku, která jim k tomu hrála tu skočnou, tu zas jemnou melodii k usínání. Napadlo mě, jakou musí mít tyhle břehy paměť, co všechno tu ta nekonečná voda zažila, viděla a slyšela. Jak tu s lidmi musela žít v míru, dávala jim obživu a oni jí zas na oplátku odpouštěli, když se občas moc rozjařila a vyběhla na chvíli z břehů.
Najednou na železničním mostě vysoko nad řekou zarachotil projíždějící vlak. "Tenhle most je tu už od roku 1862", vyprávěla dál moje přítelkyně, "a byl čtvrtým největším České západní dráhy. Kolik lidí tu nade mnou přejelo, cestovali za svými známými, za rodinou, za prací, děti mi mávaly a já jim posílala trochu odrazů slunce do oken, abych je potěšila. Pak ale začátkem prusko-rakouské války byla železná konstrukce snesena, protože byl most strategickým vojenským bodem a Prusové ho obnovili až po několika letech. Roku 1877 museli vyměnit původní nekvalitní mostovku a během montáže došlo k nehodě, kdy dva dělníci zemřeli a několik dalších bylo zraněno. Bylo mi jich líto, sledovala jsem to jejich urputné úsilí vybudovat novou dráhu pro ty spousty generací, co přijdou po nich, a obdivovala jsem je, jak dřou od východu slunce až do tmy. Ta trať byla od počátku jednokolejná, druhá kolej se přistavovala až kolem roku 1926, což znamenalo i rozšíření mostu a úpravu pilířů. Ty krajní tím ztratily svá typická mohutná cimbuří, ke středovému oválnému přistavěli nový obdélníkový a byla opět nahrazena mostovka novou s odlišným systémem konstrukce. Poslední velká oprava, kterou si pamatuji, proběhla v 80. letech minulého století. Tenhle most je můj kamarád, protože ho postavili tak dobře, že si kolem něj můžu vesele dovádět, a on se na mě jen shovívavě usmívá ze své výšky. Říkají o mně, že tu čas od času vystupuji až několik metrů nad normální hladinu a jeho se to ani nedotkne. Chová se ke mně jako urozený elegán ke ztřeštěné holce. Mám ho ráda…"
Vysoko nade mnou na větvi najednou hlasitě zazpíval skřivan. Otevřel jsem oči a chvíli jsem mžoural do slunce, než jsem přivykl tomu jasu, který se odrážel v drobných vlnkách, které se líně převalovaly dole v korytě řeky. Její hlas najednou ztichnul a jenom šumění vody mi připomínalo, že je tu stále se mnou. Zvedl jsem se k odchodu. Tak na shledanou, má přítelkyně, a děkuji za ten výlet do minulosti. Brzy Tě zase přijdu navštívit…
Moje poděkování patří panu Janu Hajšmanovi, z jehož Průvodce naučnou stezkou údolím Úslavy jsem čerpal informace pro svůj příběh.
Dodatek (29.10.2016):
Starý železniční most, o kterém řeka v mém příběhu vypráví, již definitivně dosloužil a musel ustoupit modernizaci železniční tratě. Přesto na něj budeme s obdivem vzpomínat.
Několik fotografií z průběhu rekonstrukce naleznete zde: Most - galerie
O keši:
Při hledání není třeba sestupovat k hladině řeky!
Berte, prosím, ohled na aktuální počasí, při mlze, mokru, námraze či sněhu dbejte zvýšené opatrnosti, zejména za tmy.
Pokud je řeka vylita z koryta (viz povodňové obrázky), odložte odlov na dobu, kdy hladina poklesne na běžnou úroveň.
Schránka je koncipována tak, aby odolala povodňovému stavu, ukládejte ji proto stejně, jak jste ji našli.
Keš obsahuje logbook a tužku, nevkládejte do ní, prosím, žádné jiné předměty.
Během teplých a slunečných dnů doporučuji posedět chvíli u řeky, možná Vám bude také něco vyprávět…
Přeji Vám příjemný lov.
Jiří Seifert