Jeskyně, potažmo celý Lazurovy vrch se jmenuje podle namodralé barvy vápence (mramoru), který se tu tězil. Což také vysvětluje, že to není přirozená jeskyně, ale sloj, ve které se těžil mramor, jako ve spoustě menších, ale i mnohem hlubších dále ve svahu podél cesty. Těžba tu probíhala ve štolách hlubinným způsobem, což je pro tento materiál výjimečné minimálně ve středoevropském kontextu. Stříbro se začalo těžit až později a ještě k tomu v trojúhelníku Michalovy Hory - Dolní Kramolín - Výškov na vrchu Stříbrňák. Lazurka je geologicky značně odlišná a stříbro tu není. Dobýváni mramoru spadá ještě do mnohem pozdější doby. Je z něj třeba náhrobek Kašpara Šlika, popraveného v r. 1621 (je v kostele v Plane) či prý snad dokonce pomník Palackého v Praze. Když se vytěžilo to nejlepší, začal se zbytek drtit a pálit na vápno ( u Tabákového mlýna jste viděli zarostlé zbytky jam na pálení vápna, které by jsou pozůstatkem této činnosti). Zavedeni železnice do Plané a tím změněné konkurenční poměry umožňující distribuci levnějšího a kvalitnějšího vápna z Berouna ukončily tuto kapitolu.
Ještě před několika lety byla jeskyně místem setkávání trampů. Před jeskyní jste mohli obdivovat totem a šerifské křeslo a v jeskyni bylo několik primitivních lůžek. Dnes už její okolí není tolik opečovávané.
zdoj: Knihy "Staré pověsti z Plánska a Tachovska" od Richarda Švandrlíka, "Plánsko a Tachovsko" od Zdeňka Procházky a vyprávění pamětníka Pepy Bobra.
