O tomto básníkovi jsem věděla jako malá holka jen proto, že jsme k jeho pomníku chodili s babičkou z mé rodné Odolena Vody na procházku. Pak jsem ve škole tak trochu pořád čekala, kdy se o něm jako budeme učit, ale dočkala jsem se až na gymplu, kde jsme ho probírali spolu s Janem Nerudou, přičemž Neruda je v dnešní době mnohem víc ceněn. Za jejich života tomu ale bylo jinak...
Vítězslav Hálek se narodil 5. dubna 1835 právě zde v Dolínku v rodině hostinského. Jak to bylo s jeho dětstvím a mládím asi není tak úplně jasné, různé zdroje uvádí různé informace, ale společné mají to, že vystudoval Akademické gymnázium a jeho další kariéra měla směřovat k dráze kněze, kterým se ale nestal. Místo toho studoval Filozofickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil, prý ho zlákala možnost živit se psaním a veřejným působením.
Ještě při studiích si začal přivydělávat jako soukromý učitel v rodině pražského advokáta Horáčka a zamiloval se do jeho dcery Dorotky, kterou si po 10 letech, kdy již dosáhl určitého postavení, mohl vzít. Tím se zbavil i existenčních starostí a stal se co do tvorby plodným novinářem, literárním a divadelnmí kritikem, fejetonistou, básníkem, povídkářem a dramatikem. Řídil rovněž časopis Lumír, Zlatá Praha a Květy. Za svého života byl velmi ceněn, ohlas na jeho tvorbu zastínil i Jana Nerudu. Jeho básně opěvovaly šťastnou lásku, jeho próza se věnovala životu na venkově a poměrům na něm.
Bohužel smrt si pro něj přišla poměrně brzy - zemřel v pouhých 39 letech dne 8. října 1874 na zánět pohrudnice (někde se uvádí na zápal plic). Pochován je na Vyšehradě. Krátce po jeho smrti se na jeho tvorbu snesla nemilosrdná kritika, byla mu vytýkána právě přílišná lyričnost díla, působící možná až naivně, a volba tématu jeho tvorby v době, kdy u nás vrcholil boj o národnostní sebeurčení, se jevila málo vlastenecká. Zde došlo k vyzdvižení burcující a rozervané tvorby jeho přítele Nerudy a i v dnešních dnech určitě Nerudu známe lépe než Hálka. Je ale také pravda, že za Hálkova života Neruda ještě tolik nepublikoval. Nicméně ve 20. a 30. letech 20. století se přeci jen pan Hálek dočkal určité rehabilitace, protože jeho vesnická próza je procítěná a v mnoha směrech dokázal problémy tehdejšího venkova a různé venkovské postavičky vykreslit lépe a reálněji než třeba Karolína Světlá.
Tvorba
Nechci unavovat sáhodlouhým výčtem jeho díla, listing keše nesupluje čtenářský deník, kdo chce, najde a přečte si sám, ale alespoň nejvýznamější kousky jsou:
Večerní písně - básnická sbírka milostných písní opěvujících šťastnou lásku (psal je pro Dorotku)
Muzikantská Liduška - román z vesnice o nešťastné lásce, kdo se dívá na černobílé filmy první republiky, tak ví, že byl i zfilmován
Poldík rumař - psychologický obraz prostého člověka, který se stará o dítě svého soupeře v lásce
a další
Trochu k historii obce
Čerpám zde přímo ze stránek města Odolena Voda, ke kterému Dolínek patří.
První písemná zmínka o Dolínku (jinak také Dolynu, Dolinu, Doleynku,...) pochází z roku 1300, ale osídlení zde existovalo rozhodně již mnohem dříve. Spolu s Panenskými Břežany patřil Dolínek (jeho velká část) klášteru Sv. Jiří na Pražském Hradě, a to bezmála až do roku 1782, kdy připadl náboženskému fondu. Zbylá část patřila majetkově ke Chvatěrubům (Chvatěruby leží u Kralup nad Vltavou). Roku 1828 přešel Dolínek spolu s Panenskými Břežany a Odolena Vodou na Matyáše Friedricha z Riese. Po zavedení obecního zřízení v polovině 19. století se z Dolínku stala osada náležející k tehdejší obci Vodolka, roku 1923 se Dolínek osamostatnil, ale od roku 1960 je opět součástí nynějšího města Odolena Voda, spolu se sousední malou osadou Čenkov. V dnešních dnech má obec mezi 400 - 500 obyvateli.
Keš
Abyste mohli lovit v klidu, je keš prakticky drive-in trochu stranou od veřejného dění a Hálkův rodný dům a pomník, který v obci má, jsou ve waypointech, není to ale daleko, tak věřím, že se tam půjdete podívat. V rodném domě sídlí městská knihovna, měl by být veřejně přístupný jen v sobotu od 13:00 do 16:00, v létě i v neděli a jinak příležitostně (více info třeba zde).
Pozor, u silnice asi 5 metrů od keše je jakási šachta, tak ať někam nezahučíte. Ke keši se dá dojít zcela pohodlně po pěšince (která se asi stejně brzy zvýrazní). Dobře maskujte.