Kurýrní spojení
Kurýrní službu v armádě pro hlavní a vyšší velení vykonávaly tři kategorie „spojařů“: pobočníci, ordonanční důstojníci, příležitostné spojky. Náplň činnosti pobočníků jednotlivých vyšších velitelů a Napoleonových ordonančních důstojníků byla upravena předpisy, ovšem stávalo se běžně, že v ohni bitev s rozkazem vyrazil, kdo byl právě po ruce... Napoleon jako císař vystřídal (podle mých podkladů) asi 80 pobočníků a ordonančních důstojníků, u maršálů a velících generálů (od r. 1800 měl divizní generál nárok na tři a brigádní generál na dva pobočníky) se za císařství vystřídalo celkem cca 2300 pobočníků.
Pobočníci (aide-de-camp)
Funkce existovala odedávna a i za Napoleona zůstalo předávání rozkazů a sbírání informací ve válce i v míru prvotní a nejdůležitější funkcí pobočníků. Byli tedy „očima a ušima“ svých velitelů, již praví předchůdci vojenských spojařů, i když jejich povinnosti tím zdaleka nekončily: jako „holky pro všechno“ např. kontrolovali stráže, byli vysíláni pro informace o stavu vojsk, podíleli se na rekognoskaci terénu, popř. na průzkumu, zajišťovali svým velitelům ubikace a starali se o jejich pohodlí atd. V zásadě mohli být pověřeni jakýmkoli úkolem odpovídajícím příslušné hodnosti, navíc v míru při společenských událostech (plesy apod.) museli bezvadným vzhledem i chováním důstojně reprezentovat - byli vizitkou svého velitele. Museli tedy být vojáci na slovo vzatí, vynikající a vytrvalí jezdci, neohrožení, iniciativní, společensky na úrovni, bystří, úslužní i autoritativní, Napoleonovi pobočníci navíc všestranně schopní i jako polní velitelé a sloužit ve dne v noci „do roztrhání těla“. Největší penzum práce samozřejmě odváděli pobočníci všech velitelů na taženích a v bitvách, jim byly svěřovány nejdůležitější a nejnaléhavější rozkazy, od nich se očekávaly spolehlivé a použitelné informace, závisel na nich tudíž do značné míry průběh tažení či bitvy a tisíce životů (jako na každém „spojaři“ v dějinách válek…), přičemž se vystavovali nebezpečí často víc než řadový voják - kmitali pod palbou po celém bojišti nebo přes nepřátelské území. Bylo spočítáno, že v letech 1805-1815 jich padlo 185…
Ordonanční důstojníci (officiers d´ordonnance)
Pobočníky a ordonanční důstojníky nelze zaměňovat. Zatímco Napoleonovi nebo maršálští pobočníci byli generálové nebo plukovníci schopní velet a plnit i samostatné bojové úkoly a sami měli své pobočníky, jeho ordonanční důstojníci byli hodnostně nižší - kapitáni, poručíci, a jejich úkolem bylo výhradně doručování rozkazů a informací, popř. jiné příležitostné služby na nižší úrovni než pobočnické. Při odesílání důležitějšího rozkazu s ním Napoleon vysílal několik ordonancí naráz, aby bylo zaručeno předání (je známa jeho výtka Soultovi u Waterloo...). Ještě drobnost, pokud jde o přenášení korespondence: pobočníci ani ordonance si neukládali převážené písemnosti do sedlové brašny (sabretache) nošené často frajersky až nad kotníky, ač se pro to zdá jako stvořená, nýbrž mnohem spolehlivěji do opasku nebo za košili. (všimněte si, že ordonance na prvním i na třetím obrázku sabretache nemá a v čl. XVII nařízení se o ní nemluví).
Spojky (estafette)
Dvanáct pobočníků a dvanáct ordonancí bylo na velení armádě samozřejmě absurdně málo, proto nejnižším stupněm kurýrního spojení v armádě/v bitvě na taktické úrovni, od císaře po brigádního generála, byly spojky a příležitostní poslové (messager): již žádný organizovaný útvar, nýbrž v zásadě a podle potřeby mohl/musel jako spojka/posel nastoupit kterýkoli nejbližší voják od důstojníka po prostého vojína, výhradně jezdci - Napoleonovi je přímo v akci na rozkaz vybírali jejich velitelé. Byli pověřováni předáváním okamžitých rozkazů/zpráv improvizovaně a jednorázově, jak vyžadovala situace na bojišti, připraveni a schopni prokličkovat mezi koulemi a kartáči a nepřátelskými útoky. Ovšem ne každému se to podařilo, ztráty byly těžké... Všichni si však toto nebezpečné poslání považovali za čest a vyznamenání.
Akustické spojení
Zde již bude řeč o spojení na taktické úrovni - v rámci pluku. Plukovníci ovšem neměli žádné pobočníky ani vyčleněné ordonance, proto veleli pluku jinými prostředky.
Hlas
Ústní předávání rozkazů a povelů bylo možné, jelikož velící důstojníci pluku zpravidla nebyli za žádné situace od svých podřízených vzdáleni v zásadě víc než 10 metrů. Dostatečně silný hlas tuto vzdálenost hravě překonal, ale dál se povel musel předávat po těch 10-15 metrech štafetově až k poslednímu vojákovi. To ovšem bylo možné pouze mimo bitvu nebo na jejím okraji, dokud se jednotka nedostala do přímého střetu - pak už byl takový rámus, že komplexní ústní velení v bitvě bylo vyloučeno.
Bubny
V bitvě postupovaly bubny v plukovní sestavě ve dvou řadách, 15 kroků za prvním batalionem. Samozřejmě tento „živý štít“ nebránil ztrátám v řadách tamborů, čímž bylo předávání povelů znesnadněno až ohroženo. Role v boji vyžadovala od tamborů značnou odvahu a chladnokrevnost i když došlo k boji zblízka: byli ozbrojeni pouze šavličkou briquet a rány tak mohli prakticky jen schytávat, nikoli rozdávat. Zdroj: Michal Šťovíček.
K samotné keši
Právě se nacházíte u informační tabule na místě bývalého štěrkového lomu Horka, kde měl Napoleon v předvečer bitvy, 1. prosince 1805 hlavní stan a přenocoval zde ve svém kočáře. Vaším úkolem bude zde najít vzdálenost a azimut další stage. Celá cesta k finální krabičce ukazuje kudy mohl jet kurýr 2.prosince 1805 kdy Napoleon vydal v půl deváté ráno rozkaz k rozhodujícímu útoku na Pratecké výšiny. Finální krabička je připomínkou jednoho z nejdůležitějších pomocníků tehdejších spojek. Pro vyzkoušení autentického pocitu kurýrní spojky doporučujeme finální keš dosáhnout tryskem na koni.
N 49° 08.ABC E 016° 45.DEF
Také prosíme o striktní dodržování všech pravidel poctivého keškaře! CWG měnit jen za CWG!