Zuby - pohroma huby

                Jára Cimrman působil značnou část svého života jako kočovný dentista. Znechucen a unaven svým zubařským trmácením po mlýnech a vechtrovnách, napsal Cimrman příručku s poněkud pesimistickým titulem "Zuby - pohroma huby".

                V úvodu se až rouhačsky obořil rovnou na Pána Boha. Přiznal mu, že lidské tělo je dokonale fungujícím agregátem, až na jedinou součástku, a tou je právě chrup. Nechápal, proč nástroj sloužící k pouhému mechanickému drcení potravy, obdařil Stvořitel něčím tak nepotřebným a zákeřným jako sou nervy. „Proč by zuby", ptá se Cimrman, „nemohly být nějakým druhem necitlivé rohoviny, jakou je třeba kopyto či kravský roh? Kousáním by se takové zuby obrušovali, ale stejně jako například nehty by neustále dorůstali." Cimrman píše: „I starý člověk by s takovými ústními paznehty dobře vypadal, správně artikuloval a bez potíží žvýkal. A co je nejpodstatnější: Tato mnou navrhovaná zubní kopyta by nikdy nebolela."

                Podobně jako Sigmund Freud uvádí Cimrman řadu příkladů ze své bohaté praxe.

„Jestli pak ses, Pane Bože, díval?" ptá se Cimrman chybujícího Stvořitele, „když jsem v prosinci loňského roku přijel k hlídači strážního domku v Poříčanech Josefu Málkovi? V boční cihlové stěně vechtrovny zela díra, jak nešťastný železničář celou noc tloukl hlavou do zdi. S jeho osmičkou vpravo dole v oteklé dásni jsem kleštěmi nepohnul. Uvázal jsem tehdy nešťastníka za inkriminovaný zub k závoře a díky dobrému spřevodování zvedl jsem ho zaň nahoru. Zub však nepovolil. Teprve když sebou visící Málek trhl, jak zasalutoval pojíždějící kolínské sedmičce, osmička povolila."

                Fenomén bolesti nebyl jediným zlem, který Cimrmana trápil. Potýkal se i s případy kdy se k silné bolesti přidalo něco ještě silnějšího" strach ze zubaře. Velice názorně to ilustruje případ vechtra Pekárka z Kunčic u Vrchlabí.

                Cituji: „Pekárek několikrát zoufale telegrafoval, že ho nesnesitelně bolí zub. Bylo mi jasné, že se jedná o trojku vpravo nahoře, neboť jiných zubů už Pekárek neměl. Neprodleně jsem se za ním vypravil, abych jej bolestivého zubu zbavil. Když jsem však dorazil na místo, našel jsem vechtrovnu prázdnou. Věděl jsem jak příšerně se mě Pekárek bojí a tak jsem volal:

                - Pekárku, vylez,vím, že si tady.

                A abych jej vylákal z úkrytu, uchýlil sem se i k malé lži:

                - Pekárku, mám nový vynález! Bezbolestné kleště!

                - Nevěřím vám! - ozvalo se pod podlahou.

                Zvedl jsem poklop v rohu vechtrovny a Pekárka jsem za límec vytáhl ven. Vtlačil sem ho násilím do židle, sedl si mu na klín a stiskem čelistního kloubu sem mu otevřel chřtán. Tu se však ukázalo jakou sílu dokáže v člověku probudit strach. Pekárek se vzepjal, smýkl se mnou do kouta a vyrazil ven. Pronásledoval jsem ho podél železničního pešongu dobrý kilometr a když jsem ho už už držel za šosy, vytrhl se mi a naskočil do kolem jedoucího osobního vlaku. Naskočil jsem též a došlo k riskantní honičce po střechách vagónů, která skončila až na tendru za lokomotivou. Povalil sem Pekárka do uhlí a zaklekl mu paže. Ale teprve s pomocí strojvedoucího, topiče a jeho lopaty s lokálním anestetickým účinkem se mi podařilo Pekárkův špičák extrahovat.

                A já se Tě Pane Bože ptám: Takhle sis to přál?"

                Činorodý Cimrman se však ve své práci nespokojil jen stížnostmi na omyly, kterých se dopustil nejvyšší konstruktér. Jeho snem byla dokonalá zubní náhrada. Problémem byl materiál. První pokusy dělal Cimrman s ocelí. Ocelový chrup kousal dobře. Byl však těžký, železo vylučovalo do úst chuťově odporné látky a vlídně nepůsobil ani ocelový úsměv. Lepších výsledků dosáhl s hliníkem, jehož měkkost, kompenzoval Cimrman na kousacích plochách alpakou. Tato protéza byla vzhlednější, lehčí, dobře zpracovávala potravu, ale mezi hliníkem a alpakou vznikal elektrický článek. V ústech to vyvolávalo nepříjemné brnění a v noci tyto zuby dokonce svítily. To bylo na jednu stranu praktické, neboť uživateli této náhrady stačilo otevřít ústa a mohl bez problémů číst. Ale na druhou stranu se rodinní příslušníci, zejména děti, těchto čtenářů báli.

Volali: „Babi! Už nečti! Dědo! Zhasni!„ a podobně. Ostatně jeden kolega z našeho souboru..

„Kolego, jdete jako na zavolanou!"

To je kolega Škrdlán z našeho souboru a sám takovou náhradu používá. Takže kdybychom ztlumili světlo, mohli bychom ji dobře vidět.

Děkuji.

Když si je vyčistí jsou bílé.

 Šifra:

Tu si mozete skontrolovat vase riesenie:

Prosim, zaobchadzajte s keskou opatrne. Nepouzivajte hrubu silu, vsetko ide lahko. Dajte ju do povodneho stavu. Nech nam dlho vydrzi.

Prosim, nezverejnujte fotografie kesky. Nech maju aj druhi hladaci radost z jej nalezu. Dakujem.

POZOR, ODLOV KESKY JE NA VLASTNE NEBEZPECENSTVO!!!