U kaplicky je umístena informacní
tabulka, která ríká: „ Poutníce, stojíš pred kaplickou
v údolí Žlábeckého potoka, na poutním míste kam
každorocne v pondelí Svatodušní smerovala procesí z
blízkého i širokého okolí, z Unhošte, Malých
Kyšic, Bratronic …. Stojíš v místech, kde se v
dobe tricetileté války ukrývali obyvatelé mesta Unhošte. V
letech 1631, 1639 – 42, ale i samotném roce 1648 se sem
Unhoštští uchylovali a ukrývali se zde jak pred
oddíly švédského, tak císarského vojska. Zde tedy nalézali
docasný úkryt. Nejbližším sousedem jim byl
Kašpar Votava, mlynár z blízkého mlýna v Poteplí. K tomuto
místu se váže i nekolik povestí: Jedna z nich vzpomíná na
desetiletou Sabinu Penkavovou, dceru Unhoštského primase. Ta
se pri ukrývání ve výše vzpomínané pohnuté dobe práve zde
roznemohla a následkem nemoci prestala videt. Její matka jí oci
lécila jen prikládáním obkladu, které mácela v cisté vode
zdejšího pramene. A tehdy matka za vylécení dcery ucinila
slib, že nad místem, kde pramen ze stráne vyverá, k uctení
památky Panny Marie, nechá postavit kaplicku. Sabina se uzdravila a
s povolením správy Krivoklátské její rodice, Jirí a Anna Penkavovi,
matcin slib splnili a již roku 1649 zde nechali kaplicku
postavit. Panna Maria „Žlábecku“ prokazovala
dobrodiní i v dobách pozdejších. Jedním z tech, kdo jí byl
neobycejne oddán, byl známý pytlák z Krivoklátských lesu
Švejcar. Pred obrazem této svetice menil se v beránka a
kdykoliv pohlédl do jejích nevinných ocí, bylo mu, jako by se mel
káti ze všech svých hríchu, i smekal na dálku klobouk, nebo
cepici, aby se pokud možno, navždycky udržel u svaté
Panny Marie v milosti. Podle povesti i jeho Panna Maria ochránila
pred tremi myslivci, tím, že se mohl ukrýt ve výklenku
zdejší kaplicky a oni ho slepe minuli. V léte roku 1946
Žlábecké údolí navštívil Cyril Bouda, pozdejší
národní umelec, tehdy již významný ceský malír a grafik,
kterého tento tichý a klidný kout nadchnul tak, že si zde
porídil nekolik skic, které následne použil v další
umelecké cinnosti. Ješte po létech Cyril Bouda rád vzpomínal
na toulky údolím Žlábek: „Tenkrát svítilo slunce a po
stráních poletovali motýli. Byla tu studánka s cistou vodou, která
dobre chutnala. Mám rád studánky.“. Poutníce, postuj, vzpomen
zde na težké doby minulé a nenic památku, kterou nám predali
naši predkové, památku, která zde v malebném údolí pretrvala
veky!“