Skip to Content

This cache has been archived.

TrainTour Reviewer: Zadna reakce autora ani po mesici -> Archivovano
Kdokoliv jiny tak muze zalozit kes novou, kdyz se autor nemel ani k adopci

TrainTour, reviewer pro CZ, SK a okoli

More
<

Stara Lisen

A cache by deathman Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 04/28/2008
Difficulty:
2 out of 5
Terrain:
2 out of 5

Size: Size: micro (micro)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:

Stara Lisen: "Pocínají naproti Podolí, kde kopec zcela prestává a na rovine jdou k verejné silnici brnenské a po ní dále až k hranici Podolské, podle níž sestupují k ceste..."

Jsem moc rád že mužu zrovna já založit cache s historií Líšne.Dríve Líšen nebývala taková jako dnes, jen pro kázku zde prikládám co hovorí kronika o Líšni....

Dvanáctým stoletím koncí osídlení na Starých zámcích u Líšne a život se presouvá do prostoru dnešního námestí a jeho okolí. Vznik názvu Líšen, v nejstarší podobe Leschzen, je odvozeno ze jmenného adjektiva mužského rodu líšcen, tj. lískový, starocesky lešceny. To znamená též háj, porost lísek, možná i tvrz ci hrad v lískoví apod. Puvodne se sklonovalo z Léšcna, k Léšcnu, za Léšcnem, jak je doloženo v letech 1306, 1407 a 1575. Nejstarší zpráva o Líšni se váže k roku 1261. Zrejme se však jedná o falzum z poloviny 14. století, ve kterém je užito nemeckého tvaru názvu Lesch, pozdeji Losch. Ve zpráve se hovorí o tom, že Smil ze Strílek založil v srpnu roku 1261 se svou manželkou Bohuslavou cisteriánský klášter ve Vizovicích a mimo jiné mu venoval i vsi Líšen a Obce. Smil byl bratrem Gerharda z Obran, majitele hradu v Obranech.
Ve zpráve jsou hranice Líšne vymezeny následujícím zpusobem: "Pocínají naproti Podolí, kde kopec zcela prestává a na rovine jdou k verejné silnici brnenské a po ní dále až k hranici Podolské, podle níž sestupují k ceste ze Slatiny do Šlapanic. Dve jitra vracejí se k oné silnici verejné a vystupují proti Skalici, takže Skalice v to jest pojata, sousední však kopec pojat není, nýbrž jen svah jeho, po nemž stéká voda deštová do níže ležícího údolí; odtud prímo smerují za údolím na vrchol kopce Lysé hory, z nehož jest videti Obrany, dále jsou meze na kopecek za Ricmanice a prostredkem Stvelíka na vrchol hory jež slove Vysoká a na temeni Vinprechtice, odtud prostredkem údolí, jež slove Obecní žleb a drží se práve uprostred mezi Obcemi a Ochozí až do údolí potoka." Ve zpráve je též jmenována zaniklá osada Viprachtice, lépe receno místo, kde se zrejme nacházela.
První zarucená zpráva o Líšni tedy pochází až z roku 1306, kdy je v Líšni zmínka o filiálním kostele spadajícím pod farní osadu Šlapanice. To svedcí o tom, že Líšen v té dobe již náležela mezi vetší a významnejší vsi, nebot na pocátku 14. století se kostely zakládaly jen v nekterých pocetnejších obcích. Již ze 14. století však máme o Líšni nekolik dalších zpráv. V roce 1347 museli líšenští sedláci dovážet na mestskou dlažbu do Brna furu kamene z každého lánu. Zajímavá je zpráva z roku 1355, kdy Jindrich z Líšne prodal meštanu Jindrichu Fuchsovi tri hrivny rocního úroku snad ze svobodného dvora, nebot jinak Líšen majetkove stále spadala pod Vizovický klášter. V roce 1375 vlastnil líšenský rychtár nejakou nemovitost v meste Brne. V roce 1397 zastavil Vizovický klášter Líšen brnenskému meštanu mincmistrovi Arnoldu Krumbacherovi na doživotí jeho a jeho manželky. Dne 25. ledna 1405 daroval Arnold rocní úrok pul hrivny z hospody v Líšni jím založené kapli a oltári Jedenácti panen v kostele sv. Jakuba. Zpráva je prvním dokladem o hospode v Líšni.
Roku 1407 se dovídáme z puhonných knih, že Arnold žaluje Václava Herinka z Kobylnic, který mu vpadl pravou mocí a porušil meze a potoky jež prísluší k Lestnu, k té vsi, jakož on ji koupil od kláštera z Vizovic do života a toho požívá již deset let. Dne 13. prosince roku 1409 žaluje Voka z Holštejna, že Lestno prepadl a jemu a jeho lidem pobral krávy, svine, ovce a jiný veškerý dobytek a nadbytek což on tu mel a k tomu jeho lidi zajímal, šacoval a mucil a na konec ves Lestno do základu vypálil. Škody zpusobil za 400 hriven. Arnold zemrel v roce 1417 a majetek se vrátil zpet Vizovickému klášteru. Ponevadž jmení kláštera bylo v té dobe znacne ztenceno, casto prodával ze vsi stálé rocní platy. Po husitských válkách byla obec zcela znicena a tak v roce 1448 mela odpuštené úroky i pokuty z práva soudního, avšak záhy mu nekterí zacali statky odnímat. Lestno mel v té dobe v držení Tobiáš z Boskovic, Obce Hynek z Valdštejna a Želovic. Král Vladislav pripojil obe osady k panství hradu brnenskému - Špilberku a celé je zastavil Tobiáši z Boskovic.
Roku 1453 získal syn brnenského meštana Hrzlína z Hustopecí Štepán, oltárník u sv. Petra v Líšni stálý duchod sedmdesát kop grošu a rocní plat sedm kop. Herburský klášter v Brne téhož roku jednu hrivnu rocne. O dvacet let pozdeji se dovídáme, že osada je zcela rozchvácena a že ji král Vladislav Jagelonský potvrdil Janu Tovacovskému z Cimburka. Roku 1480 král Vladislav pripojil opet Líšen a Obce k hradu Špilberku a zastavil je Tobiáši Cernohorskému z Boskovic. V kvetnu a prosinci roku 1481 vizovický opat Beneš marne žaloval Dobeše Cernohorského z Boskovic o tri sta hriven grošu na zemském soudu, že drží ves Líšen neoprávnene. Téhož roku pohnal pred soud i Hynka z Valdštejna a ze Židlochovic, že drží ves Obce. Nepochodil však. O Líšen se pak hlásili páni z Kunštátu, na které prešla po knížatech Minsterberských, ale také klášter Vizovický. Zánikem Vizovického kláštera se spor vyrešil, i když do roku 1493 si právo na ni delal opat Velehradský. Toho roku byl spor vyrešen ve prospech Kunu z Kunštátu, kterí tento církevní statek prodali za 2.561 dukátu Janu Puklicovi z Pozoric a bratrím Arklebovi a Filipovi z Vickova.
Rok 1520 je rokem definitivního odtržení Líšne od vizovického panství a rokem zrodu samostatného líšenského panství. Kunové z Kunštátu, kterí ves v té dobe opet vlastnili, dali jí právo, které jim prísluší po predcích jakožto zakladatelích Vizovického kláštera.
Roku 1522 sedel na Líšni Bohuš Rychvaldský z Katerinic a o dva roky pozdeji vdova po nem Barbora z Nevedomí. V roce 1526 vypukl spor o dedictví kláštera. Jan z Hrochova pohnal Zikmunda z Kunštátu o statky Líšen a Ochoz, které byly nakonec prodány paní Barbore z Nevedomí. Dne 14. zárí 1528 vzala Barbora na spolek svého druhého manžela Albrechta Vojkovského z Milhostic a tento majetek mu v roce 1531 potvrdil i Vilém Kuna z Kunštátu, kterému majetek pripadl od fundátoru. Je zmínka o dvoru a kostelní podaci. Roku 1562 Anna, Katerina a Alena, sestry Vojkovské z Milhostovic i se svými erby, vkládají do desek Janovi Leskovcovi z Leskovce, zboží dedicné, totiž tvrz (první zpráva o tvrzi v Líšni) a ves recenu Leštnu atd., s príslušenstvím k té tvrzi a to dvorem, pivovarem, sladovnou, pilou, mlejnem, vinohrady, štepnicemi, chmelnicemi, rolí oranou a neoranou, lukami, háji, pustotinami, zákopami a pastvinami, pastvišcami, doly, horami, krovinami, cižbami, lovy, hony, s mezemi, hranicemi, s lidmi platnými i neplatnými s podací kostelní v Leštné, s kury, s robotami, vajci, desátkami vinnými, s krcmami, s šenkem vína panského, s oužitky i se všemi poplatky, s rybníky, struhami, s vodami tekutými i netekutými.
Již v roce 1548 je zde však jmenována Ludmila Leskovcová. Leskovcové tedy Líšen již drželi dávno pred tím, než jim byla vložena do desek. Nejpresvedcivejším dukazem je zápis, kterým v roce 1558 povyšuje Ferdinand I. na žádost Jana Leskovce z Leskovic a na Cerekvici Líšen na mestecko a nadal je pecetí a to "štítem všechnym cerveným, v nemž pres vinný drevený s podloženými hrozny zelenými se vidí", a voskem zeleným, aby potreby své pocetiti mohli. Pri požáru v 18. století byla tato pecet znicena, zustala pouze pecet z roku 1686. Nápis na ní je "Sigilum mestis Lisne 1686".
Na konci 16. století se setkáváme s nekolika puhony Jana Leskovce z Leskova, které nám približují nejen dobu, ale též nekterá jména obyvatel Líšne. Roku 1575 pohání kneze Kašpara, opata zábrdovického kláštera, že ve ctvrtek po sv. Lukáši jeho poddaní s jeho vedomím a vulí Jan Horný a Vondrej Rychtár z Židenic, Matejovi, jinak Matesovi Knaplovýmu z mestecka Líšne ctyri vedra vína jeho vlastního pod vinohradem jeho v Štreyperku bez slušné príciny vzali. Šlo zde zjevne o placení desátku církvi, kterou si opat takto vybíral. Leskovec se z toho poucil a to mu v roce 1577 vyneslo puhon, kterým ho pohání opat zábrdovického kláštera, že Matejovi Knaplovýmu a Matlovi Prcavému aj. lidem poddaným svým z mestecka Leštná z vinohradu, které Jan Leskovec v gruntech našich v hore Štreyperk, podle vinohradu Jakuba Rezníka z Obran ležících má, odvízti rozkázal, nespravíc zemního ani desátku od starodávna ku klášteru našemu náležitého, práva k tomu nemaje a nám napraviti nechce. Spor se vyrešil tím, že Jan Leskovec zemrel, jak je v puhonu na strane zápisu poznamenáno. Se dvema puhony hned jdoucími za sebou se setkáváme v roce 1581. Oba mají stejný duvod a sice, že Bohuslav Borita z Budce a na Jiríkovicích poslal svoje lidi z Horákova, aby odnesli pokosené a shrabané seno Martinovi Glozarovi, pod rybníkem vedle mlejna a Matejovi Adamovému, líšenskému rychtári, na louce, kteráž slove v Telnici, podle potoku jež slove Rícka. Také zde je na strane poznamenáno, že Leskovec zemrel. Majetek zdedil Mikuláš Leskovský z Leskova, který ho v roce 1588 prodal za 17.500 zlatých Bohuslavu Boritovi z Budce a Jiríkovic "tvrz a mestecko Leštnu se svobodným varením piva" atd. Bohuslav Borita je tu zminován ješte v roce 1600, ale roku 1607 zde sedel Hynek Borita z Budce. Na jeho žádost dal král Matyáš Líšni roku 1617 tri jarmarky a dva týdenní trhy. V té dobe bylo v Líšni 69 usedlostí.
Za války tricetileté byla Líšen událostmi silne postižena a mnoho domu vyhorelo. V roce 1628 zapsal Líšen do zemských desek Jan Rudolf Borita Alžbete Pergrové z Pergu, rozené Kumrové, která ji odkázala své dceri Johance Fr. Prisce v roce 1649. Tato byla provdána za hrabete Zikmunda Saka z Bohunovic. Tehdy je zde zminována chmelnice, vinohrady, rybníky, cihelna a mlýn. V roce 1629 tu byla jezuitská misie. Na katolickou víru tehdy prestoupili všichni obcané vcetne kneze.
V roce 1649 vlastnil Líšen Sigismund Ferdinand Sak z Bohunovic, hejtman kraje Brnenského. Líšen v té dobe mela 58 usedlých, z toho 6 Nemcu. Ctyri z nich obývali domy po Ceších. Slatina a Obce mely dohromady 54 usedlých a všechny tri dohromady 13 pustých domu. V témže roce byly v Líšni zapocaty farní matriky. O deset let pozdeji je na Líšni jmenován Mikuláš Patzman z Patzmanu. Po jeho smrti ji zdedil jeho nevlastní bratr Michal Jan Urmeny z Urmenu. To se stalo v roce 1668 a po ctvrt roce ji prodal Františkovi Karlovi Libsteinskému z Kolovrat, který je tu zminován v roce 1697. Z roku 1673 máme zprávu, že Líšen již mela 65 usedlých, 27 meric polí a 47 meric vinic bylo ješte pustých. V roce 1714 koupil Líšen od Libsteinských pán Jan Krištof Freienfels, címž zacíná období vzniku významného líšenského panství.
Na hlavním schodišti líšenského zámku je možné ješte dnes spatrit erb freyenfelského rodu. Je rozdelen vodorovne do trí polí. V horním modrém poli je stríbrná hvezda, ve stredu v cerveném poli stríbrný kríž a spodní zelené pole je volné. Jejich predek Martin Pruskauer byl potomkem selského rodu. Pusobil v Olomouci, kde dosáhl funkce osobního sekretáre olomouckého biskupa a rakouského arcivévody Leopolda Viléma. Nepochybne jeho prízní se mu dostalo v roce 1663 nobilitace, tzv. volne zvoleného predikátu, která k jeho puvodnímu jménu pripojila prídomek z Freyenfelsu, jenž pak u jeho potomku, usilujících ocividne o co nejrychlejší splynutí s tradicní šlechtou, nahradil i staré rodové príjmení. Martin byl povýšen diplomem datovaným ve Vídni dne 23. ríjna roku 1663. Vlastnil svobodný dvur v Újezde a v roce 1687 koupil za 2.600 rýnských guldenu dvur v Križíkove. Jeho kariéru lze oznacit za závratnou. V roce 1669 se stal císarským radou a menším písarem. Roku 1683 byl místopísarem, roku 1686 místosudím, roku 1687 místokomorníkem a roku 1693 nejvyšším zemským písarem pri úrade zemských desek na Morave. Byl též prísedícím zemského práva u Moravského tribunálu a císarským radou. Tato funkce se mezi jeho potomky stala témer výlucnou záležitostí. Prízen Habsburku provázela i další generace tohoto rodu, který rychle stoupal na spolecenském žebrícku a záhy pronikl mezi prední moravské byrokratické hodnostáre, maje druhý operný bod v církevních kruzích kolem olomoucké kapituly a to ješte dlouho po tom, co jejich predek práve zde zacal budovat svoji osobní kariéru i predpoklady pro spolecenský vzestup svých potomku. Dne 26. zárí 1686 byl Martin Bedrich Pruskauer z Freyenfelsu, v té dobe moravský místosudí, povýšen ve Vídni mezi staré šlechtické rody s titulem rytír. Zemrel dne 26. srpna 1695. Jeho ženou byla Marie Barbara, dcera France Antona z Ehrnau, která roku 1697 koupila za 42.000 rýnských statek Borotín a Velkou Slatinu. Dne 8. ríjna 1717 za 60.000 rýnských je prenechala svému synovi Janovi Kryštofovi.
Spolu s tím, jak Freyenfelsové pronikali do významných úrednických funkcí a jak se dostávali i mezi moravské zemské úredníky, je možné sledovat i další linii jejich cesty vzhuru. Totiž budování vlastního feudálního dominia. Tato cesta je sice neprivádí mezi nejvetší šlechtické velkostatkáre, dovoluje jim však zcelením nekolika drobných statku zaokrouhlit ve svých rukou obstojný majetek, jehož centrem se stává Líšen. Freyenfelsové postupne nabyli nekolik drobných statku, zejména Križíkov roku 1687, Slatinu roku 1697, Tvarožnou roku 1713, stejne jako Velatice a Borotín, rozhodující však bylo nabytí Líšne s Obcemi a Ochozí v roce 1714. Martin mel se svojí ženou pet detí. Nejstarší František Antonín byl radou a prísedícím u moravského tribunálu a roku 1700 vrchní dvorní sudí na Morave. Zemrel roku 1719. Druhý Maxmilián byl apoštolským protonotárem a infulovaným opatem (s právem nosit pokrývku hlavy vyšších církevních hodnostáru) v uherském Vertes - Keresturu, kanovníkem kapituly sv. Petra v Brne, brnenským farárem a zemským dekanem. Zemrel v roce 1715. Tretí Gerhard Ferdinand sídlil na Križíkove, byl nižším písarem u zemských desek, roku 1713 c. k. radou a roku 1718 prísedícím u moravského tribunálu. Zemrel v roce 1722. Ctvrtý Gottfried sídlil na Borotíne. Byl radou olomouckého biskupa, prísedícím jeho lenního soudu a biskupským "Kammer - Direktorem". Dne 9. kvetna 1722 byl povýšen do hodnosti svobodného pána a zemrel v roce 1734. Ženatý byl s Magdalenou Polyxenou z Flibusternu, s vdovou po Ignáci Bartholodejském z Bartholodej na Hluchove. Jejich dcera Marie Barbara se provdala roku 1726 za Zikmunda Jana, svobodného pána Bukuvky z Bukova.
Tretím v poradí, ale nejvýznamnejším z jejich detí, byl Jan Kryštof. Práve on se totiž stal pokracovatelem ve vytvárení freyenfelského dominia. Rytír a od roku 1723 svobodný pán Freiherr Pruskauer z Freyenfelsu a na Križíkove, Borotíne a Velké Statine, c. k. rada, prísedící moravského tribunálu, od roku 1708 dvorní rada a tajný rada pri ceské dvorní kancelári koupil v roce 1713 dvur v Tvarožné ("in Bosenitz") od kláštera na Starém Brne spolu s Velaticemi za 28.000 rýnských. V roce 1714 koupil Jan Kryštof od Karla Norberta Liebsteinského z Kolovrat Líšen za 90.000 rýnských. Ve dvacátých letech vybudoval na míste staré tvrze zámek, k nemuž roku 1724 pristavel kapli Panny Marie, vyzdobenou rokokovými malbami. Projektantem barokní prístavby byl zrejme vídenský stavitel Oedtl, výzdobu provedl Schweigel. Jednalo se predevším o sochy v parkovém prucelí. Jan Kryštof zároven založil na svoji dobu obdivuhodnou knihovnu na zámku v Líšni. Mimo výše zmínených funkcí a hodností byl Jan Kryštof roku 1712 Karlem VI. prijat do uherského panského stavu, címž se stal uherským magnátem. Zemrel roku 1733. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Rosálií z Osterchau a podruhé s Marií Josefou, hrabenkou Hartgovou, která se po jeho smrti znovu provdala za Emanuela Františka, svobodného pána z Hotovec, z Hussenitz a Lowenhausu. V té dobe mela Líšen 13 sedláku, 57 ctvrtláníku, 43 domkaru, 10 obecních domku, 38 výmenku a 43 podruhu. Všem byly predány domy do vlastnictví s volbou volného zacházení, mimo delení gruntu a prodeje mimo panství. O 17 let pozdeji mela Líšen 150 usedlých, 12 lánu, 55 ctvrtlánu a 85 podsedku. V roce 1715 dal Jan Kryštof všechny poddanské pozemky ve Tvarožné znovu rozmerit a pripojil z nich vetší louky v tratích "Na soudnici" a na "Široké louce" k panskému dvoru, když dal predtím poddaným náhradu. Dvur v Tvarožné mel v roce 1750 601,5 meric polí, 3 merice zahrad, 29 vozu sena z luk a 10 vozu otavy. Zrušil zde vinice a zasel obilí. Úroky mu plynuly z hospody u silnice (100 zlatých), z masných krámu (14 zlatých) a 14 zlatých mel i domovního úroku. Desátek vrchnosti platila jen Tvarožná, Velatice nikoliv.
Jan Kryštof mel z obou manželství celkem 8 detí. U této další generace Freyenfelsu již odpadá puvodní príjmení Pruskauer, které jim príliš pripomínalo jejich selský puvod. Tak nejstarší syn a po nem i ostatní se píší jako svobodní páni z Freyenfelsu. Jan Václav, nejstarší syn Jana Kryštofa, byl opatem v madarském Sümegu u Vezsprému, infulovaným prelátem, arcijáhnem, vratislavským kanovníkem, generálním vikárem a olomouckým biskupem - sufragánem. Od roku 1712 byl biskupem v Makropolisu v Sýrii. Jako církevní hodnostár dosáhl z Freyenfelsu nejvyšší hodnost. Narodil se 18. ríjna 1705 a zemrel v Olomouci 17. ríjna 1776. Jeho obdivuhodná právnická knihovna prešla do rajhradského kláštera. Druhý syn Kajetán se dal taktéž na dráhu duchovní. Byl opatem ve Vale a dekanem v Schonbergu. Tretím synem Františkem se budeme zabývat pozdeji. Ctvrtý syn Jan Kryštof se psal na Líšni a Tvarožné, byl c. k. radou a prísedícím zemského tribunálu. Roku 1748 byl pridelen k moravskému tribunálu a guberniu. Jeho ženou byla Marie Josefa z Leydenu. Jejich syn Kajetán byl roku 1737 chovancem jezuitského konviktu v Olomouci. Pátá dcera Marie Antonie vlastnila statek Jimramov se dvorem v Pavlovicích. Byla provdaná za Františka Augustina, svobodného pána z Waldorfu. Zemrela v Brne 30. dubna 1754. V roce 1750 mel líšenský dvur 864 a 7/8 merice polí, 4 merice zahrad, 80 vozu sena, 40 vozu otavy. Pivovar v Líšni mel 960 sudu piva rocne, dále zde byly hospody, masné krámy, kovárna, mlýny - Líšenský, Konvalinkuv, Horní a Dolní Rícky. Roboty byly na seno, otavu, pšenici, žito, jecmen, chmel, stríhání ovcí, lov ryb a hon.
Z druhého manželství mel Jan Kryštof jako šesté díte Marii Annu Elisabeth, narozenou 11. dubna 1719. Zemrela 18. cervna 1789. Roku 1761 se provdala za Ignáce Zikmunda Liboria, svobodného pána Ubelli ze Siegburgu na Kolleschowitzích. Zemrel 6. prosince 1784. Sedmý Jan Hubert, c. k. plukovník a velitel 24. pešího regimentu, rytír rádu Marie Terezie, narodil se v Brne roku 1724, zemrel v Pávii 11. srpna 1763, bezdetný ve veku 39 let. Roku 1760 se oženil s Marií Wilhelmínou, dcerou Franze Valeria, hrabete Podstatského a Marie Terezie, hrabenky Lichtenstein a Castelcorn, narozenou 6. cervence 1731. Posledním byl osmý Johan Krtitel, který v dusledku dluhu prodal Líšen a Tvarožnou 1. kvetna 1764 za 250.000 rýnských svému bratru Františku Xaverovi a žil ješte roku 1769 v Brne v paláci Freyenfelsu na zámecnické ulici, který byl zboren na pocátku tohoto století.
Výše zmínený tretí syn František Xaver, svobodný pán z Freyenfelsu, na Líšni, Borotíne, Velké Slatine a Tvarožné, kapitán pešího regimentu Coloredo, zemský prísedící, narozen roku 1714, zemrel roku 1768. Oženil se roku 1742 s Otilií Wilhelmínou Sofií, dcerou Johana Conráda, svobodného ríšského pána von Imbsen na Pleternitzi a Kunštáte a Marie Otýlie Brigity Theodory z Haxhausenu, narozenou v kvetnu roku 1721. První z jejich detí, nejstarší František Joseph, prísedící u moravského tribunálu, od roku 1784 zemský soudní rada na Morave, prodal roku 1784 Tvarožnou a Velkou Slatinu za 100 tisíc zlatých Josefu, svobodnému pánu z Freydenthalu a zemrel 19. zárí 1819. Dedicem se stal jeho synovec Eduard Belcredi. Druhé z jejich detí, dcera Marie Theodora vlastnila panství Jimramovské se dvorem v Pavlovicích. Provdala se roku 1769 za Antonína, hrabete Belcrediho, zemrela v roce 1832. Poslední clenkou freyenfelského rodu byla Marie Antonie, která se narodila 9. cervence 1761 a zemrela v Brne 29. ríjna 1780. Bezdetným Františkem Josefem vymírá po meci rod Freyenfelsu a panství prechází na syna Marie Theodory a Antonína Belcrediho - Eduarda Belcrediho, v jehož rukách se poprvé spojuje vetší dominium, predtím casto roztrhané mezi jednotlivé cleny Freyenfelského rodu. Poprvé též dochází ke spojení panství líšenského a jimramovského. V roce 1790 mela Líšen 226 domu a 1.336 obyvatel.
Historie šlechtického rodu Belcredi sahá do pocátku 14. století. Jednalo se o padovskou patricijskou rodinu, puvodem z Lombardie a od Karla IV. se honosili markrabecím titulem. Celé jméno znelo Belcredi Montallo Pevese il Castello. Od roku 1549 zastávali celná místa v mestské rade Pavie a patrili k nejvýznamnejším v kraji. Jejich príchod na Moravu je spjat se jménem Antonia Belcredi, který jako voják bojoval v bitve u Kolína roku 1766. Po zranení se lécil na zámku v Líšni u rodiny Freyenfelsu, kam se dostal zrejme pres svého prítele Jana Huberta z Freyenfelsu, který sloužil u stejného regimentu. V Líšni Anton zustal až do roku 1769, kdy se oženil s Marií Theodorou z Freyenfelsu, tehdy sedmnáctiletou sestrou Jana Huberta. Anton dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1769 od Marie Terezie inkolátu pro ceské zeme. Snatkem získal panství Jimramov. Jeho zajímavá povaha zustala dlouho v pameti místních obyvatel a vstoupil i do deje knih Kaplického. Se svou ženou meli 12 detí. Ze synu pouze nejmladší Eduard však mel dedice.
Eduard (1786 - 1838) mel za manželku hrabenku Fünfkuirchen a stal se dedicem panství Líšne s Tvarožnou a Velaticemi. Stejne jako jeho otec sloužil u armády. V roce 1834 mela Líšen 277 domu a 2.267 obyvatel, z toho 13 židu. Toho roku byly vysušeny rybníky. Nejvíce se proslavili dva z jeho synu - Egbert a Richard. Egbert mel za manželku hrabenku Nosticovou - Rinek a Richard Annu, hrabenku Weldenovou, dceru význacného generála, který se též zabýval mnoha jinými obory a vstoupil i do literatury. Egbert se stal vudcem moravských státoprávních konzervativních politiku. V letech 1861 - 1894 byl moravským zemským poslancem a v letech 1879 - 1891 poslancem ríšské rady. Byl zakladatelem a clenem mnoha brnenských a moravských organizací a spolku, mimo jiných divadla, muzea, Matice moravské, Besedního domu a Moravské orlice. Byl také zakladatelem vídenského listu Vaterland a mnoha jiných. Psal clánky archeologické, geologické aj. Bratr Richard se venoval pouze dráze politické. Procházel funkcemi krajského komisare, hejtmana, správce politického úradu ve Slezsku, místopredsedou ceského místodržitelství v Praze s hodností tajného rady, clen ríšské rady za Slezsko, kde proslul jako vynikající recník, dále byl nácelníkem zemské správy ve Slezsku. Dne 27. cervna 1865 byl jmenován do funkce ministerského predsedy Rakouské monarchie. Po svém nástupu udelal radu úprav ve vláde. Byl dusledným zastáncem trialismu. Po válce s Pruskem podepisoval mír s Bismarkem v Mikulove. Po abdikaci roku 1867 zastával funkci predsedy nejvyššího soudního dvora ve Vídni. Tretí bratr Edmund se venoval dráze v armáde. Stal se dedicem majetku a jelikož sám deti nemel, odkázal vše Richardovu synu Ludvíkovi (1856 - 1914). V roce 1895 pridal Ferdinand I. Líšni ctvrtý jarmark a o rok pozdeji byly zrušeny na panství roboty - o dva roky dríve než jinde.
Také JUDr. Ludvík Belcredi se venoval politické dráze. Na rozdíl od svého otce a strýce nezastával zájmy Moravy a Cech tak vyhranene. Stal se poslancem a clenem ríšské rady, významu svých predku však nedosáhl. Líšen mela v roce 1869 522 domu, 3.590 obyvatel. V roce 1880 575 domu a 5.938 obyvatel, z toho 51 Nemcu, 24 židu, 3.861 Cechu a celkem 3.914 katolíku. Roku 1890 klesl pocet domu na 559 a obyvatel na 4.340. Z toho bylo 11 židu, 4 evangelíci, pouze 17 Nemcu, 5 jiné národnosti, ostatní Cechové a katolíci. Nejstarší Ludvíkuv syn Egbert se dal na duchovní dráhu a majetek odkázal svému bratru Richardovi, který sídlil v Jimramove. Správu Líšne vykonával za svého nezletilého syna Ludvíka, kterého jeho strýc Richard adoptoval, Richarduv bratr Karel. Karel zastával významné funkce ve svazu moravských velkostatkáru a na rade moravských a slezských velkostatku, pozdeji i v Cechách vykonával dohled nad hospodarením.
Za okupace byla na oba velkostatky uvalena nemecká vnucená správa a hospodárství znacne decimováno. Majetky byly v letech 1945 - 1946 znacnými náklady restaurovány. Mimo jiné byla budována v Líšni moderní cihelna. Vedení dobre se rozvíjejícího hospodárství v Líšni se ujal v roce 1948 Ludvík Belcredi. V srpnu roku 1949 však byl zatcen a dva roky strávil v tábore nucených prací. Všichni další clenové rodiny odešli do zahranicí.

Tato ulice byla za druhé svetové války vyborbardována a domy co zde stojí jsou všechny puvodní, pouze opravené ci dostavené. Jedná se o jednu z nejstarších ulic a mnoho Líšnacek co prodávali na "Zelném rynku" (puvodní název byl však Horní námestí), pocházelo práve odtud. Chodili pešky okolo stránské skály až do mesta, jednou za cas chodili prodávat i do Vídne. V dome c.p. 52 byla dríve truhlárna nyní obycejný radový dum.... Dnes již obyvatelé nejsou puvodní, vetšinou jsou pristehovalí až na pár vyjímek.

Additional Hints (Decrypt)

arav ceb gecnfyvxl

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)



 

Find...

623 Logged Visits

Found it 562     Didn't find it 15     Write note 16     Archive 1     Needs Archived 3     Temporarily Disable Listing 2     Enable Listing 1     Publish Listing 1     Needs Maintenance 21     Owner Maintenance 1     

View Logbook | View the Image Gallery of 11 images

**Warning! Spoilers may be included in the descriptions or links.

Current Time:
Last Updated:
Rendered From:Unknown
Coordinates are in the WGS84 datum

Return to the Top of the Page

Reviewer notes

Use this space to describe your geocache location, container, and how it's hidden to your reviewer. If you've made changes, tell the reviewer what changes you made. The more they know, the easier it is for them to publish your geocache. This note will not be visible to the public when your geocache is published.