Toto je pribeh ceskeho velikana Jary Cimrmana a jeho
pokladu.
Bylo to jednoho cervencoveho dne, kdy se po dlouhem cestovani
vratil zpet a zastavil se na svuj oblibený mok a neco malo k
jidlu. Ale jak to tak chodi, sousede a kamaradi ho nechteli pustit
a nutili ho vypravet o zazitcich z velkeho sveta. Uz mu to bylo
jasne, ze domu jen tak nedojde. S prislibem brzkeho navratu odesel
z hospudky ven. Ubehla kratká chvile a byl zpet. Jedine co
drzel, byly housle. Pozadal hostinskeho, necht je povesi hned nad
jeho oblibeny stul. Jeho vystrelkum se nikdo nedivil, ostatne jej
všichni dobre znali, ale tentokrat to hostinskemu
nedalo:
„Proc prave housle? A proc prave zde?“
„Tusim neco zleho a tak jsem nedaleko zanechal poklad z
dalekych zemi, ke kteremu se zrejme nebudu moci dlouho vratit. A
kdybych nahodou zapomnel kam jsem ho uschoval, me housle mi
poradi.“
Posadil se zpet na své místo mezi Helgu, takovou
studenou Nemku, a sveho pritele Josefa, chronicky trpiciho
vodnatosti plic. Dal se do vypraveni tak poutaveho, ze ho nenechali
jit driv, nez vsechno prevypravel. To nejlepsi i vicekrat!
Znaveneho a usinajiciho ho na povozu domu odvezl jeho verný
pritel a soused Padevet.
Druhy den vypukla velka valka. Cela Evropa se na dlouhou dobu
zmitala v krvavem konfliktu valcicich zemi. Jara se ve sve hospudce
jiz neukazal, ani nikdo jiny z pratel ho jiz nikdy nevidel.
Lidé pomalu zapomínali a ze zmínky o pokladu a
houslich se pomalu stávala povest.
...
Povest o Jarove pokladu nedavala spat mnoha dobrodruhum, ale pres
veskerou snahu nikdo neuspel.
Az jednoho dne se v Jarove oblibene hospode nahodou sesli tri
hledaci pokladu. Nejdriv se jen tak nenapadne okukovali a
predstirali, ze jsou tu jen tak nahodou. Prvna se osmelil lovec
Drzoun. Uchopil housle a ze všech mozných úhlu
je zkoumal a snazil se odhalit jejich tajemstvi. Kdyz mu dosla
trpelivost zvolal:
„No to je mi pekna hloupost! Nic na nich neni. Na, vezmete
si je nekdo, nez se rozcilim...“
Rychle se jich chopil lovec Stoural, chvili je
prohlížel a pak zacal z kapes pomalu vytahovat nuz a
ruzne dalsi nastroje.
„Ja se vam podivam na zoubek. To by bylo abych neco
nenasel...“
„Pockejte panove!“ zvolal pan Dumal,
„takhle se s nastrojem nezachazi. Vzdyt to jsou Jarovy
kouzelne housle!“
Lehce uchopil housle za trup, potezkal a pomalu a jemne je pohladil
po kobylce a krku.
V tom rozezvucela se první struna:
„Ty jediny si vazís odkazu predku, proto ti sdelime
své tajemství.“
„Opravdu?“ zvolal prekvapene. „Tak tedy
víte, kde Jára ukryl svuj poklad?“
A rozezvucela se druhá struna:
„Pro nalezeni kde, musis znat nejdriv kdy. Jen cas ti
pomuze poklad najit.“
„Cas? To je zvlastni... A kdy je tedy ten spravny cas?
Napovezte mi prosim.“
I rozeznela se treti struna:
„My pravy cas ale neumime. Vsak s tvoji moudrosti ti nase
napoveda k pokladu pomuze.“
V ten okamžik se hodinové rucicky roztocily.
Velká jak magnetem zblaznena strelka kompasu a mala rucicka
ji rozvazne, krokem nasledovala. Obesla cele kolo a spolecne s
velkou pak ukazaly cas tri ctvrte na tri.
Dumal na cifernik chvili koukal a premyslel, kdyz najednou na jeho
tvári doslova rozkvetl usmev.
„Vzdyt je to tak snadne! Dekuji vam, kouzelne houslicky,
hned budu zpátky.“
Jeste nez za nim dvere zapadly, zaznela ctvrta struna:
„Jsi moudry a proto jiste vis, ze pokud z pokladu uberes,
musís také neco pridat. Aby jak po Jarovi, tak i po
tobe zde neco zustalo pro
následovníky.“