1, Chata (N 50° 47.477 E 015° 10.870)
Chata vznikla nekdy po roce 1843 jako obycejná chalupa. Již po roce 1900 chata nabízela jednoduché obcerstvení. V následujících letech jiste dobre prosperovala, protože na jedné fotografii z roku 1909 má už další širokou roubenou prístavbu pod pultovou strechou. Možná, že v té dobe vznikl i kolmý patrový rizalit ke vchodu do síne smerem k ceste – tradicní prvek jizerskohorské lidové architektury, který v patre míval svetnici pro letní hosty. Hospoda zde vydržela až do druhé světové války. Pozdeji chata sloužila sdružení umeleckých družstev Výtvarná remesla Praha. Po roce 1976 se pod chatou zacal ozývat rev motorových pil a následne bagru. Zacala se stavet Josefodolská prehrada. Po její dostavbe v roce 1982 se Jablonecká chata, stojící v prímém povodí nádrže, dostala do 2. pásma hygienické ochrany, ve kterém existují pro provoz staveb prísné podmínky, a zdálo se, že její osud je zpeceten. Nedorešená kanalizace a zmena ekonomických podmínek zpusobily, že sice nebyla zbourána, ale její cas se v prubehu 90. let pomalu naplnoval. Teprve po roce 2000 nový soukromý majitel zchátralé cásti uboural a stavebne nejkvalitnejší upravil a dostavel. Dnes zde zárí jasná žlut dreveného obkladu a obcasné príchozí ani nenapadne, že tomu mohlo být nekdy jinak.
2, Stumpeho pomník (N 50° 47.436 E 015° 10.939)
Abychom si vysvětlili, co se zde stalo, musíme se nejprve vrátit zpět k chatě. Roku 1938 zde již byla velmi známá hospoda. První ríjnovou nedeli se sem vydali dva Nemci - Brunner a Stumpe. V hospode, tehdy zvané "U Becky", již sedeli ceskoslovenští vojáci z Kristiánova, kterí tam po mobilizaci bydleli. Nálada vojáku nebyla nikterak dobrá, nebot po podepsání Mnichovské dohody 30. zárí museli bez boje postupne opustit pohranicí. Oba Nemci na sobe meli bílé podkolenky, které tehdy byly symbolem nemectví a nacismu. Po krátké slovní potycce jim vojáci nakázali si tyto podkolenky sundat. Brunner je zacal sundávat, byl zbit a následne se mu podarilo utéct. Alfred Stumpe byl další den nalezen mrtev asi 150 metru od chaty. Mel nekolik bodných ran a dalších zranení. Po odjezdu vojáku bylo jeho telo prevezeno do Janova a uloženo do rodinného hrobu. Pomních byl po válce několikrát narovnán a znovu povalen. Na starších fotografiích například můžeme vidět, že v roce 1985 spodní část kamene stála, v roce 1995 ležel "na zádech", v roce 2001 "na břiše" a od roku 2004 na několika dalších kamenech. Ve fotogalerii listingu zase můžeme vidět, že v době založení této kešky ležel pomník pouze na jednom menším kameni. Teprve po zvednutí v roce 2016 jej již nikdo nepovalil, a tak byl po pár měsících doplněn do původní výše a v roce 2018 obnoven včetně textu.
3, Pomníček zaniklým osadám (N 50° 47.527 E 015° 10.832)
Občas se najde někdo, kdo si myslí, že pomníček je věnován zatopeným chalupám v místě dnešní Josefodolské přehrady. Ale kdepak. Možná by vám mohla trochu napovědět blízká studánka (N 50° 47.533 E 015° 10.825). Pořád nevíte? Pokud byste hledali v severních Čechách místo spojené s počátky trampingu, našli byste jej právě tady. Na začátku všeho byl František Otruba, který měl trampské začátky coby člen Unie trampských osad dávno za sebou. Ztráta zaměstnání jej však vyhnala z chajdy Ryves na Zlaté řece na drsný sever, domů do Liberce. Tramping rozhodně nechtěl pověsit na hřebík, tak dal dohromady partu s myšlenkou postavit chatu v Jizerkách. Do této party patřili Jarda Kos, Karel Chour a Ferda (již zmíněný František Otruba). Od myšlenky nebylo k činu daleko. Starý trempíř Paulus z Bedřichova této partě poradil, že ne všechny lesy jsou státní, a tak se chlapci sešli jedné srpnové středy roku 1934 se starým usedlíkem Reckzieglem a po delším smlouvání, za pomoci čtvrtého člena party Jozéfka Unčovského, získali pozemek na stavbu chaty za 250 Kčs ročního nájmu. Samozřejmě že stavba chaty neproběhla bez problémů. Nejdříve hoši zjistili, že plánované dva tisíce na stavbu nestačí. Rozhodli se tedy zvýšit počet podílníků na šest. Pátým členem party se stal Míla Václavík, který si nejprve promluvil s maminkou, načež se objevil s pětistovkou a vrhl se do práce. Kolem šestého podílu nebylo dlouho jasno, nakonec zůstal obsazen figurkou loudícího černouška, který dokázal v restauraci „U Votočků“ vyžebrat za večer osmadvacet korun a dva knoflíky. Na staveništi chaty došlo jednou k rušné debatě o tom, jak partu pojmenovat. Návrhy byly různé, nakonec se všichni shodli, že si dají název Severní Ryves, podle domorodé Ferdovy osady na Zlaté řece. Stavba chaty šla rychle od ruky. Uvážíme-li že hoši stavěli podle vlastních plánů, že vyměřovali základy polínkem a že ani jeden z nich nebyl stavitel, jsou ty dva měsíce za které chatu postavili, fantastickým výkonem. Nesnižuje ho ani to, že zděný komín postavil Jozéfkův tatínek. Další potíže kolem chaty začaly, když se na staveniště přišli podívat „nějací velcí páni“, jak píše Ferda v kronice osady. Byli z lesního úřadu a prohlásili, že se chata bude muset zbourat, protože se jich jako sousedů nikdo nezeptal, zdali se stavbou souhlasí. Pak přišly přípisy z různých úředních míst, psaly se petice, protesty a odvolání, chodilo se (marně) po všelijakých institucích. Navzdory všem překážkám byla chata 11.listopadu 1934 otevřena, přesně v plánovaném termínu, za účasti třiceti hostů. V Jizerských horách poprvé zavlála vlajka Severního Ryvesu. Spolek bez peněz není žádný spolek - to si uvědomil pokladník Jozéfko, když zjistil, že Severní Ryves má prázdnou kasu, rozhodli se osadníci, že si peníze vydělají. První výdělečnou akcí se stal „Trampský taneční večer“. Stejně jako dnes sportovní organizace, sháněli Ryvesáci inzeráty, které by jim zaplatily výdaje za tisk plakátů a letáků. Vylepovali je sami na ploty a telegrafní tyče, za což byli později voláni na policejní ředitelství. Čistý zisk za tento večer činil sedm stovek. Úspěch tohoto tanečního večera nedal osadě spát. Nejdříve zkusili uspořádat Mikulášskou zábavu ve Vlčetíně, následně pořádali pravidelné taneční čaje v restauraci „U Votočků“. Nebyly to však pouze takovéto akce, kterými se Severní Ryves dostal do podvědomí ostatních. Jedno pořádné dobrodružství zažili chlapci již při stavbě své chaty. Zrovna se vraceli ze stavby do staré pily, kde měl jejich kamarád Paulus pronajatou místnůstku. Přitom potkali hajného, který je upozornil na zoufalé volání o pomoc. „Slyšel jsem to poprvé už před hodnou chvílí od Blatného rybníka“, řekl „a chtěl jsem vás požádat, jestli byste se tam nešli podívat". Sám tam jít nechtěl ze strachu, že by to mohla být nějaká léčka. Hoši si došli na pilu pro baterku a vyrazili rovnou tam, odkud stále slyšeli úpěnlivé volání „Hilfe“. Prodírali se mlázím, brodili přes potok a zapadali do bažin, až našli pod velikým košatým smrkem, v hebkém mechu, mladíka se zakrvácenou hlavou a košilí na levé straně prsou. Kdo mu to udělal – byla jejich první otázka. Odpověď byla otřesná. Mladý brusič skla z Jablonce, Wilhelm Neuhaüser, se na tomto překrásném místě v samém klíně přírody pokusil o sebevraždu. Trampové ho posadili na silnou větev, a zatím co hajný pospíchal na Královku zatelefonovat pro pomoc, snažili se těžce raněného dopravit na pilu. Cesta kterou ušli za patnáct minut, jim teď trvala hodinu. Chvílemi je mladík prosil aby ho tam nechali, pak zase sténal, měl žízeň a hoši ho napájeli namočeným šátkem. Na pile ho provizorně ošetřili a chvíli po návratu hajného přijel automobil s lékařem. Podle slov Ferdy Otruby zacházel doktor se zraněným jako „s ožralým“ a hlavně ho zajímalo, jestli je u nemocenské pokladny. Zpět odvezl hajného, ale raněného vzít do vozu odmítl. Trampové osaměli s naříkajícím sebevrahem. Museli ho přidržovat na posteli – nemohl ležet a v sedě mu klesala hlava slabostí. Chvílemi prosil o vodu, třásl se v horečce a jen příjezd sanitky zachránil chlapce před obavou, že jim zemře pod rukama. Osada Ryves nepořádala jen taneční zábavy. Do její činnosti patřily i závody v lukostřelbě, volejbalové turnaje, soutěže ve stolním tenisu i přebory v běhu na lyžích. Osadní pokladna přišla zvlášť ke cti, když se stalo něco zlého, jako požár chaty spřátelené osady Tabu - 30. května 1935. Ferda přišel s návrhem, aby se uspořádal taneční večer ve prospěch poškozených. Konal se 22. června a vynesl 350 korun. A právě tehdy, snad pod dojmem z tohoto důkazu trampské solidarity, padl návrh vytvořit v Horním Růžodole spojené osady. Zakládající party – Ryves, Kamarádi, Tabu a Dobromil – vytvořily počátečními slabikami svých jmen název nového sdružení. A tak tehdy vzniklo slavné Rykatado, Spojené osady Hornorůžodolské v Liberci. Tabu si postavili novou chatu hned vedle té Ryvesácké. Vynecháme-li vykradení obou chat v lednu 1937, žilo se zde celkem v klidu. Až 4.února 1938 byli osadníci vyrozuměni, že musí do dvou měsíců zbourat obě chaty. Praporčík Kučera z četnické stanice v Janově, za nímž se hoši rozjeli, slíbil, že se za ně přimluví. „Jsem rád, že tam nahoře mezi samými Němci je alespoň nějaký Čech a nevypadá to tam jako v Německu“ řekl. Pak však přišlo září a mobilizace. Zbyla jen osiřelá chata s nápisem „Zabráno pro Hitlerjugend“. V lednu 1939 zaplápolal oheň na osadě Severní Ryves naposledy. To hořela bouda podpálená rukou neznámého žháře. Chatka osady Tabu byla později přestěhována někam do Hrabětic, kde snad prý stála ještě před pár lety.