Upozorňuji, že následující text pojednává o skutečné události. Není vhodné, aby listing četla malá káčátka.
„Milá Dobruško! V neděli 17. V. 1936 nepřišla do večera Jiřinka Šťastných domů. U Šťastných je to jako po vyhoření a každý tam naříká. Teprve dnes byla nalezena její bílá zástěrka a v ni byly zabalené oba její uříznuté prsy, uši a pravá ruka uříznutá v zápěstí. Neví se. kde a kým byla zabita a tak hrozné zohavena. Její mrtvola nebyla vůbec nalezena."
Nepsal ten dopis jako alibi. Chtěl, aby si ho přečetla ona. Aby viděl v jejích očích údiv z řádků, které o ni budou mluvit jako o mrtvé. Aby si pohrál s jejím strachem - ve chvíli, kdy se na něho podívá a pochopí, že nejde o žert.
„V celé Roudnici se o ničem jiném nemluví než o příšerné vraždě, které padla za oběť Jiřinka Šťastných. Jiřinka chudinka si objednala u Bati dámské kolo, aby mohla dojížděti do kanceláře na pilu. Nyní, když se na něj těšila, nějaký ničema ji takovým hrozným způsobem zprovodil ze světa. Dovedeš si představiti, jak to tu asi vypadá. S Vláďou jsme ji na kolech hledali po celé Roudnici i okolí již v neděli odpoledne, ale nikde nebyla k nalezení. Četníci se tu jen hemží, ale ani ti nic nevědí."
Jen čtyřiadvacet hodin poté, co došlo k napsání předchozích řádek a v dalších dnech znovu a znovu, začaly všem čtenářům novin defilovat před očima palcové titulky:
TAJNOSTI ČERNÉ DUŠE. BĚS UTRÁCENÍ ŽEN - ZATÍM PĚT OBĚTÍ! VRAH ŠÍLENEC. ČI LIDSKÁ BESTIE?
Celá republika hltala v květnu 1936 zprávy o vraždách, které se odehrály v Roudnici nad Labem. Vždyť takový případ neměl dosud v CSR obdoby - počtem obětí, sadistickým počínáním pachatele i zvráceností jeho psychiky, libující si navíc v písemném popisu imaginárních či chystaných krutostí. Jestliže jsem Vranskou přirovnal k filmu pro pamětníky, mám tentokrát pro čtenáře jinou výzvu, podobající se křiku pouťového vyvolávače: RAČTE! NEVÁHEJTE VSTOUPIT!! DŮM HRŮZY VÁS OČEKÁVÁ!!! Město vřelo panikou.
Rok 1936 začal pro obyvatele Roudnice nad Labem vskutku tragicky - neznámý pachatel se totiž pokusil zavraždit dvě ženy.
Růžena Jebavá, třináctiletá školačka s nápadné vyvinutým poprsím, šla 14. ledna kolem 13. hodiny se svou přítelkyní ze školy. Poblíž silniční křižovatky se zastavily u příkopu, aby si Růžena mohla upravit špatně dovřenou aktovku. V jinak liduprázdné krajině si všimly mladíka na bicyklu, který se blížil Jejich směrem. Právě když dívky znovu vykročily, Jebavá o několik metrů vpředu, cyklista je dohonil. Zmírnil rychlost jízdy a aniž by co promluvil, vytáhl z kapsy pistoli, nasadil ji Jebavé na levou lopatku a vystřelil.
Pak ujel zhruba deset metrů, otočil kolo, vrátil se k Jebavé a řekl jí: „Tady to máš!"
Postřelená školačka přežila jen zázrakem, když flobertkový projektil těsně minul srdeční sval.
23. ledna se vracela z nemocnice, z návštěvy ochořelého manžela, 26letá Zdeňka Drobná, matka dvou dětí. Na okresní silnici míjela cyklistu, který opravoval svůj stroj. Krátce na to ji muž dojel a strčil do ní tak hrubě, až Drobná spadla do příkopu. Muž zůstal nad ní rozkročmo stát, nadával jí do sviní a ceckatých děvek. Napadená rychle vstala a snažila se odejít. Násilník nasedl na kolo po chvíli ji dohonil a vytáhl z kapsy kabátu střelnou zbraň, kterou ženě nasadil přímo na srdce. Drobná mu duchapřítomně srazila ruku, takže výstřel ji zasáhl do břicha. O pomoc křičící žena utekla do polí. Spílající surovec ji zprvu pronásledoval - „Ty daleko neutečeš!" - pak se ale vrátil na silnici ke svému kolu.
Jak referují noviny, Zdeňku Drobnou hospitalizovali vedle pokoje, kde ležel její manžel, soucitní lidé se prý postarali o opuštěná dítka.
Četnická pátračka konstatovala, že pachatel musel místa svých útoků dobře znát. Pokaždé zvolil nejlepší směr úniku, vybral si i správnou dobu s malou frekvencí silničního provozu. Proto začali četníci nejprve s pátráním v okolí obou činů, ve čtvrti zvané Na Židech.
Okruh šetření postupně rostl, bylo vyslechnuto 612 svědků a provedeno 83 konfrontací. Prověrka se týkala také domu v Havlíčkově ulici č. p. 206, kde žila vdova Štěpánková se svým 25letým synem. Rodina patřila k místním lepším, zesnulý manžel a otec byl inženýrem chemie a působil jako kontrolor v nedalekém cukrovaru.
Julie Štěpánková pracovala coby učitelka, tuto profesi s ní sdíleli i její starší syn a dcera, služebně umístění na Slovensku.
Nejmladší Štěpánek, Svatoslav, neměl dobrou pověst. Už jako malý hoch jevil ve své povaze úchylné sklony, když například házel dětem do vlasů hořící sirky nebo své vrstevníky bezdůvodně tloukl kladívkem přes prsty. Vědělo se také, že sadisticky týrá ke smrti zvířata, na která nastražil v zahradě oka. Chycenou žábu zas rozřezal nožem. Snažil se vloudit na dívčí záchody. Spolužačky štípal do ramen nebo do nohou a když plakaly, měl z toho radost. Narodil se jako nedonesený, byl vždy slabší konstituce. Prodělal zápal mozkových blan. Ve škole příliš neprospíval, těžce chápal učivo, podařilo se mu však absolvovat celou obecnou i měšťanskou školu. Vyučil se zahradníkem, ale většinu roku byl nezaměstnaný.
Otec ho trestal za každou maličkost, ale máti Štěpánková, snad proto, že se narodil ze svých sourozenců nejmladší a tak chuďoučký, chránila svého Sváťu před celým světem.
Když mu v roce 1930 hrozilo stíhání pro krádež, odvezla ho do Prahy ke známému psychiatrovi. Ten sice vystavil dobrozdání o polehčujících okolnostech, ústně však doporučil taky ústavní léčbu. O té ovšem nechtěla Štěpánková ani slyšet.
Popis střílejícího násilníka odpovídal Svatoslavovi jen částečné. Měl sice tvář poznamenanou neštovicemi, křivil levý ústní koutek směrem dolů, Jebavá a Drobná však hovořily o blonďákovi - kdežto mladý Štěpánek byl černovlasý.
Nesouhlasila ani podoba bicyklu. Navíc mu matka poskytovala alibi - v době obou vražedných pokusů prý ležel syn nemocný s chřipkou. Což potvrdili i někteří sousedé.
Suma sumárum: vyšetřující četníci šli o dům dál.
V pátek 3. dubna 1936 odjela Julie Štěpánková za dcerou Dobroslavou na Slovensko. Dodejme, že se v Modré u Bratislavy zdržela mnohem déle, než předpokládala. Onemocněla, dokonce se musela podrobit operaci a teprve 16. května byla propuštěna k dceři do domácího ošetřování.
Syn Svatoslav tak zůstal několik týdnů doma sám. Měl od matky malou finanční hotovost, ostatně víc nepotřeboval. Bylo o něm známo, že do hostinců nechodí, nekouří ani nepije. Celý jeho samotářský svět představoval zahradnický altán s dílničkou, kde měl své nářadí srovnáno v pedantickém pořádku.
Od neděle 5. dubna pulzovala Roudnice další chmurnou senzaci, neboť při roznášce mléka záhadně zmizela tělnatá mlékařka Třísková. Četníci sledovali její trasu, dům od domu... až skončili u Štěpánků.
Zde, mezi šestou až sedmou hodinou ranní, byl zjištěn poslední ženin výskyt na obvyklé cestě za zákazníky. Mladý Štěpánek klidně potvrdil, že taky jemu donesla Třísková mléko - on však ještě spal a vůbec ji neviděl. Samozřejmě, že četníci by se s touto výpovědí jen tak nespokojili. Zakrátko ovšem hovořili s manželem Třískové, který je upozornil, že pohřešovaná mlékařka mluvila údajné se sousedkou ještě kolem deváté hodiny ranní na roudnickém náměstí. Pozornost pátracích orgánů se tedy přenesla jinam, aniž by to ovšem vedlo k vypátrání dalšího osudu 41leté Františky Třískové nebo k objevení jejího těla.
Po čase se v Roudnici začalo hovořit, že mlékařka nejspíš spáchala sebevraždu utopením v blízkém Labi, jehož proud byl na jaře silný a mohl zanést mrtvolu bůhvíkam.
S mlékem začala docházet za zákazníky dcera Třískové, mimo jiné i do bytu Štěpánkových. Později vzpomínala, že se jí Štěpánek vyptával: „Už víte něco o matce? Nu však se s ní brzo setkáte.", dodal prý s tenkým úsměvem.
Ještě před svým odjezdem zařídila Štěpánková u své sestry, choti roudnického knihaře Šťastného, aby posílali Svatoslavovi každý den oběd. Ve všední den proto chodili s kastrůlky do Havlíčkovy ulice knihařští pomocníci, v neděli Štěpánkova sestřenice, 20letá Jiřina. Její máti to neviděla ráda: „Vím, že sestra mi říkala, že musela kvůli synovu obtěžování propustit služebnou. Že prý jí mladý nadbíhal jako pravý sukničkář." vypověděla později četníkům.
„Proto jsem dceru nabádala, ať mu jídlo postaví ve dveřích, ať nechodí dál a nezdržuje se tam." Když se v neděli 17. května 1936 nevracela Jiřina dlouho od Štěpánka domů, poslala za ní znepokojená Šťastná syna. Na jeho dotaz reagoval Štěpánek údivem: „Ale ona tu není! Ta už šla přece dávno domů!" Po synově návratu počkala Šťastná ještě půl hodiny a pak zašla za synovcem sama.
Štěpánek právě obědval. Znovu tvrdil, že Jiřina je už dávno pryč. V tom si Šťastná všimla pohozené tašky, ve které Jiřina donesla oběd. Prudce odstrčila cosi blekotajícího synovce a vydala se na ráznou prohlídku třípokojového bytu.
Nedošla daleko. Z kuchyně se dalo projít do prádelny, kde stála vana, překrytá prkny a plechem. Vedle vany ležel ostrý kuchyňský nůž se stopami utírané krve. Když Šťastná odsunula plech, uviděla ve vaně, v tratolišti krve, ležet nahé tělo své dcery, přikryté až po prsa pytlem. Nebohá dívka měla vyražené pravé oko, bodnou ránu v krajině srdeční a ostříhané vlasy! Zoufalá matka hodila po vrahovi plechem.
Štěpánek utekl z domu na zahradu, z akátového keře strhl tenký provaz, který přehodil přes plot - to však byl už v jeho patách roudnický poštmistr, který mu zabránil oběsit se na plotě. Stejně šlo jen o demonstrační pokus sebevraždy.
Při prvním výslechu Štěpánek doznal, že osudného dne byl ráno v evangelickém kostele, dopoledne pak pracoval na zahradě a v dílně. Krátce před obědem dostal nápad, aby napsal své sestře Dobroslavě dopis o zavraždění Jiřiny Šťastných. Než začal s dopisem, připravil si nejprve obálku, kterou označil K předání Jiřince Šťastných. Když měl hotov druhý odstavec, donesla mu sestřenice jídlo. Nechal ji dojít ke stolu a položit na něj kastrol a hrnek s obědem. Zatímco byla dívka k němu otočena zády, vzal z police nabitou flobertovou pistoli. Sotva se Jiřina otočila, střelil ji do obličeje.
Oběť se skácela k zemi. Výstřel bylo prý slyšet jen málo, protože Štěpánek předtím schválně pustil co nejhlasitěji radiopřijímač. Střela do hlavy byla smrtelná, vrah ještě dokonal dílo rovněž smrtelným bodnutím nožem do srdce oběti. Pak odnesl tělo do vany, naplněné vodou, a ostříhal mrtvé dívce vlasy.
Na otázku, co chtěl udělat s tělem, odpověděl po krátkém zaváhání: „Rozřezal bych je a zakopal na zahradě."
Taková slova byla logicky signálem k prokopání celé zahrady domu č. p. 206, od sousední parcely oddělené neprůhledným plotem z prken.
Už 18. května bylo na podezřelém místě, plném sypké hlíny, promísené s ještě zelenou trávou, vykopáno rozřezané tělo Františky Třískové, včetně přihozené odměrky na mléko.
V tu chvíli měl už Štěpánek za sebou doznání k pokusu vraždy na Růženě Jebavé a Zdeňce Drobné.
Po činu vždy pozměnil podobu bicyklu a pod záminkou nemoci nechodil ven. Flobertku měl půjčenou od strýce, kterému namluvil, že bude střílet po toulavých kočkách, pobíhajících po zahradě.
Kromě pistole měl u sebe ještě sekeru, to pro případ, že by střelná zbraň selhala.
Později mu strýc pistoli vzal. Štěpánek si však promptně koupil jinou - a právě tou střelil Třískovou do hlavy! Stalo se tak v neděli 5. dubna asi v půl sedmé ráno. Když mlékařka nalévala mléko do nádoby, připravené na stole, sáhl Štěpánek na polici a střelil ženu z pravé strany do hlavy.
„Ani nehlesla a padla na zem jako podťatá.", vypověděl vrah s klidem. „Ještě ale chroptěla. Aby nepřišla k vědomí, vzal jsem sekeru, co byla u kamen, a několikrát Třískovou uhodil do hlavy." Odtáhl tělo do prádelny, kde je rozřezal na jedenáct dílů. Zvláštní péči věnoval odkrojení prsů v kompaktní podobě a vyříznutí pupku, oběti stáhl dále kůži z hlavy a vytvořeným otvorem ji natáhl na pravou ruku mrtvoly. Nakonec vše uložil do pytle. Pak opláchl podlahu a vytřel ji šaty zavražděné. Očistil nůž, pilku a sekeru, umyl se, nasnídal a odešel do kostela na ranní bohoslužbu.
Po návratu pracoval na zahradě, kam večer nanosil zbytky těla a uložil do přichystané jámy pro jabloň. Černici se dále zajímali, zda Štěpánek nemá na svědomí i zmizení pětilelého Bedřicha Brožovského, který spolu s rodiči bydlel v podnájmu u Štěpánkových, u který byl od srpna 1928 nezvěstný.
V době chlapcova zmizení nebyli jeho rodiče doma. Soudilo se, že spadl buď do Labe, nebo byl unesen potulnými cikány do Polska. „Nevím, proč bych zabíjel chlapce. Neudělal jsem to.", odsekl Štěpánek na přímou otázku četníků.
Ti ovsem během vytrvalého překopávání zahrady našli prázdný hrobeček, jáma podobné velikosti byla i v hliněné podlaze Štěpánkovy zahradnické dílny.
31. května 1936 se případ znovu dostal na první stranu novin: TŘETÍ VRAŽDA ROUDNICKÉHO NETVORA! Den předtím se totiž kosterní pozůstatky zavražděného dítěte, včetně střevíců, které otec Brožovský při exhumaci „nad vši pochybnost" poznal, našly v hromadě kompostu.
Štěpánek nakonec doznal, že v neděli 19. srpna 1928, tehdy jen šestnáctiletý, utloukl ze zlosti malého Brožovského kladivem. Mrtvolku pak skrýval postupně na třech místech. Není nezajímavé, že ke všem třem vraždám došlo pokaždé v neděli.
O deviantově psychice hodně vypovídala stěna nad pracovním stolem v dílně, kde viselo množství obrázků žen s výrazným nebo obnaženým poprsím. K některým přičinil vlastní rukou poznámky „Ty jsi ona" nebo „Tebe já zachráním".
Lékaři, kteří zkoumali vrahův duševní stav, označili Štěpánka jako člověka mdlého rozumu, sadisticky a fetišisticky založeného. Jeho slabostí byla ženská ňadra. Nejenže vystřihoval obrázky z časopisů či objednávaných publikací o pěstění dámských ňader. Zaobíral se jimi ve svých představách takřka neustále, vždy se sadistickým podtextem.
„Třísková měla velké prsy, také bradavky měla dosti velké, byl jsem zvědavý, jak prsy vypadají uvnitř. Také Jiřině Šťastných jsem je chtěl uřezati, abych se dozvěděl, jak vypadají prsy mladé ženy."
V srpnu 1935 bodl dokonce Štěpánek sám sebe do prsní bradavky. Zakrvácený obvaz pověsil společně s obšírným dopisem doplněným obrázky, adresovaným P. T. ČETNICTVU V ROUDNICI N/L. na strom u silnice do města. Dopis obsahoval fingované doznání mladé dívky, která byla surově znásilněna:
„Jsem dívka necelých šestnáct a půl let stará a již jsem tolik zkusila. Já, která jsem se nechtěla koupati ve společnosti jiných dětí, tak jsem se styděla, a najednou jsem v bezvědomí zbita, zkrvácena a úplně nahá u cesty." Mladá žena, aspoň ve Štěpánkové fantazii, porodila na hřbitově nechtěné dítě (,,slehla jsem roztomilou děvenku"), nebyla však schopna je kojit. „Dítě proto chřadlo a ačkoliv jsem pro něho zkusila strašné bolesti, musela jsem mu zachrániti muka a též i sobě zachrániti dobrou pověst a čest.
„Položila jsem je na zádíčka, nasadila velký ostrý nůž na srdce a vrazila ho do tělíčka z mé vlastní krve. Pak jsem mrtvolku zabalila a hodila do Labe."
V závěru dopisu se Štěpánek opět dostává k tématu nejmilovanějšímu: „Nyní jsem si z obou prsů za to, že v nich nebylo dosti mléka pro to robátko, odřízla bradavice. Chci znovu zkoušeti za svůj čin nové bolesti. Znovu budu dávati jód na rány, abych se napravila."
Když měl Štěpánek vysvětlit, proč dopis podepsal písmeny M. K., vysvětlil, že to znamená jméno Marie Kyselkové, na kterou si často myslil a měl ji rád.
Vyšetřující orgány, podporované psychiatry, vyslovily pochybnost, zda osmileté údobí mezi vraždou Brožovského a smrtí Třískové znamenalo skutečnou pachatelovu odmlku.
Štěpánek byl v podezření, že v srpnu 1932 zavraždil během letního pobytu na Slovensku 15letou Marii Riganovou. Společné s ní měl navštívit zámek Červený Kámen, kde se podle kastelána vzrušeně zajímal o všemožné podrobnosti v místní mučírně.
Navečer se pohyboval zámkem sám, prý zabloudil a chtěl otevřít bránu. Když se ho kastelán zeptal na dívku, Štěpánek odpověděl: „Ta šla už dávno napřed!" Své rozčilení kastelánovi vysvětloval dlouhým blouděním.
Fakt je, že od 16. X. 1932 zůstala Riganová nezvěstná a její tělo nebylo nikdy nalezeno. Neúspěšně skončila i konfrontace Štěpánka se svědky vraždy ženy na vinici v pražské Tróji v létě 1932, jakož snaha prokázat roudnickému sadistovi smrt Otilie Vranské.
V inkriminované době ovšem Štěpánek skutečně pobýval v Praze jako zaměstnanec jednoho renomovaného zahradnictví!
Ve smyslu trestněprávním uznali lékaři vraha jako příčetného a za své jednání plně zodpovědného. Rozsudkem Krajského soudu v Litoměřicích - coby soudu porotního - byl Svatoslav Štěpánek odsouzen k trestu smrti provazem a 8. listopadu 1938, krátce před svými sedmadvacátými narozeninami, popraven.
V Roudnici se i dnes doptáte na čtvrť Na Židech a pokud narazíte na pamětníka, ochotně vás doprovodí k domu čísla popisného 206, s vysokou a strmou zahradou, s dosud stojícím altánem. Prý se od Štěpánkových časů příliš nezměnil. „Jako děti jsme říkaly tomuhle baráku Dum hrůzy. Dlouho se sem nechtěl nikdo nastěhovat, nebo ho koupit."
Zastavil jsem se – je to holt už taková moje podivínská tradice a klasika – také na hřbitově v nedalekých Krabčicích, kde 19. května 1936 pohřbili Jiřinku Šťastnou. Podle soudobého tisku vyšel kondukt, doprovázejÍcí bílou rakev pokrytou bílými šeříky, z evangelického kostelu v Roudnici krátce po půl třetí odpoledne. Na hřbitově samotném a v okolí se prý tísnilo pět tisíc lidi.
Čísla na náhrobní desce jsou výmluvná. Devět let po Jiřině umřel teprve 31letý bratr Vladimír, nejdéle z rodiny – až do října 1971 – žila nešťastná matka Anna. Vpravdě poslední Štěpánková oběť.
ZDROJ
Šulc, V. (2000): Panoptikum sexuálních zločinů. – CAMIS, Praha.
JAK ZÍSKAT SOUŘADNICE?
Pro vyluštění finálky je potřeba získat čtyři čísla. Tři z nich lze vyčíst z textu, poslední lze zjistit pouze v terénu – přímo v místě, kde se vše odehrávalo.
A = Kolik let bylo nejmladší Štěpánkově oběti?
B = Kolik let bylo Štěpánkovi, když svou nejmladší oběť zavraždil?
C = Který den Štěpánek nejčastěji vraždil? (pondělí = 1, úterý = 2...)
D = Jaké číslo je vyraženo na spodní části modré plechové cedulky, která se nachází napravo od vstupních dveří do Štěpánkova domu? Hledaná cedulka je překryta novější z modrého plastu s nápisem TV 49, zjišťované číslo je ve formátu D,00.
N 50° 25.XXX
E 14° 14.YYY
XXX = A * B * C + A * C * D - B - C
YYY = B * C * D + A * B * D - C * D - A + B - D
Cestou k finálce si projdete čtvrť Židy, kde se tyto podivné události odehrávaly. Keš se nachází necelých 300 m (vzdušnou čárou) od Štěpánkova domu.
Update: V létě roku 2021 došlo na zahradě Štěpánkova domu k odstranění onoho pověstného altánku, z něhož se v původní verzi kešky počítala indicie D. Z toho důvodu došlo ke změně vzorce pro výpočet, umístění finálky však zůstává nezměněno.