Motto: "Hranice? Nikdy jsem je neviděl. Ale vím, že existují v myslích mnoha lidí."
Thor Heyerdahl
Ve světové historii zanechalo svůj otisk mnoho vynikajících mužů a žen s českými kořeny. Jedni jsou známí více, jiní méně a mnoho z nich je neprávem takřka zapomenuto.
Pojďme si některé z nich připomenout..
Odorico z Pordenone
„Opustiv zemi Mobarskou a ubíraje se směrem poledním, plavil jsem se padesát dní po oceánu a dospěl k zemi, která se zove Lamori a zde počal jsem hvězdu Severku z dohledu ztráceti, protože Země mi ji zakryla...“ Těmito slovy popsal mnich Odorico okamžik, kdy překročil rovník a dostal se, jako první cestovatel českého původu, na jižní polokouli.
V letech 1270-76 byl pánem Pordenone, nevelkého města v nyní italském Furlánsku, český král Přemysl Otakar II. Mezi jeho vojáky byl i jistý Matúš, který se zde usadil a do Čech se již nevrátil.
Jeho syn Odorik (Odorico) vstoupil v mladém věku do františkánského řádu. Někdy v prvním desetiletí 14.století pak snad doprovázel irského mnicha Jakuba po cestě do Turkestánu a Mongolska, kde se pravděpodobně naučil několika asijským jazykům. O této cestě se Odorik sám nezmiňuje, ale o jeho účasti píše vikář Konrád de Pigano. Díky těmto svým schopnostem a zkušenostem byl Oldřich v roce 1314 nebo 1318 jako znalec Mongolů vybrán pro misijní cestu do Persie a Číny, které tehdy byly pod mongolskou nadvládou. Před cestou byl vysvěcen na kněze.
Z Evropy se Odorik vydal směrem k Černému moři, aby
„navštívil země nevěřících, chtěje sklidili nějakou žeň duší.“ Přeplavil se do Trabzonu (v dnešním Turecku) a dále pokračoval po starých karavanních cestách přes maloasijská pohoří do Erzerumu a pak do perského Tabrízu. Přes suché íránské vnitrozemí přešel do Jazdu a chtěl pokračovat dále do Indie, ale v tom mu zabránily boje mezi mongolskými panovníky, tehdy ovládajícími větší část Asie. Odorik se proto musel vrátit do Mezopotámie, když
„na cestě tam minul věž Babylónskou.“ Přes Bagdád se dostal do Basry na pobřeží Perského zálivu, odkud plul do rušného přístavu Hormuz. Tam se nalodil na další koráb, který směřoval do Indie, do města Thánen (Tany, poblíž Bombaje). Zde roku 1321 byli umučeni čtyři františkánští misionáři, jejichž kosti - podle vlastního vyprávění - Odorik přenesl do kláštera v Zaytonu (snad Ťien-čou v Číně). Podél Malabárského pobřeží plul k jihu, zřejmě na Cejlon (nazývá jej Mobar) a nejspíše přes Andamany se dostal do země Lamori, jednoho z království na ostrově Sumatra. Další cesta přivedla Odorika na Jávu, kde na něho mocně zapůsobil tamní královský palác,
„bohatší a krásnější než kterýkoliv jiný na světě.“
Ve 14. století ztroskotaly naděje z křížových výprav, a proto se církev rozhodla šířit křesťanství jiným způsobem – pomocí misionářů. Vzala si vzor z minulosti, z antického Říma, státu s obrovskou rozlohou a výbornou organizací, kde se dobře fungující dopravou rychle šířily zprávy, a kde se tudíž dobře šířilo i evangelium; za římskými vojáky přicházeli křesťanští misionáři. Vzpomeňme si třeba jenom na to, že do Anglie proniklo křesťanství o tisíc let dříve než do Čech, a že je to přitom z Říma do Prahy podstatně blíž než do Londýna. Londýn totiž, narozdíl od budoucích Čech, byl napojen na příhodnou silniční síť na pevnině a po mořích dopravu zajísťovalo početné loďstvo. Tohoto faktu se rozhodla využít i církev 14. století a pokusila se christianizovat rozlehlou mongolskou říši, jejíž propojenost dokazuje bezvadně fungující rychlou poštou, která uměla překlenout tisíce mil. K tomuto účelu se nejlépe hodili misionáři z řádu menších bratří, kteří žili z almužen a kromě řeholního oděvu, hole a misky nesměli nic vlastnit = neměli zavazadla, a cestování tedy pro ně bylo snazší. Navíc je gesto natažené ruky s prázdnou miskou snadno srozumitelné po celém světě.
Následující průběh putování je ze stručného cestopisu poněkud nejistý, Odorik snad pokračoval přes Bomeo a Vietnam do Číny, kterou po celou dobu nazývá Horní Indií. V Číně Odorik navštívil nejpr ve přístav Kuang-čou, odtud pokračoval do kláštera v Zaytonu (snad Ťien-čou) a Fu-čou do Chang-čou na východním pobřeží, které nazývá největším městem na světě. Dále pak mířil na sever do Chi-lenchu (asi Nanking), k obrovské řece Jang-c’-ťiang a po průplavech dále na sever k Chang-čou a konečně, do cíle své cesty - Pekingu, kam dospěl asi roku 1325. V císařském městě Odorik strávil tři roky a ve svém cestopise zanechal řadu cenných zpráv o dvoře Velkého chána (mongolský chán, ovládající i Čínu, zde v té době již téměř století sídlil).
Kolem roku 1328 Odorik nastoupil zpáteční cestu. Navštívil „zemi krále Jana“ ve střední Číně, o které napsal, že
„ani setina není pravda z toho, co se o ni zajisté tvrdí.“ Přes S’-čchuan přišel jako první Evropan do tibetského království, které patřilo pod svrchovanost Velkého chána. Navštívil i Lhasu (nazývá ji Bota), sídlo velkého lamy, „papeže modloslužebníků.“ Dále je jeho cesta neznámá, lze předpokládat, že prošel přes Hindúkuš a Persii zpět do Evropy.
Putování Odorika po Asii v letech 1814-1830; zpáteční cesta z Lhasy do Evropy není známa
Na jaře 1330 se objevil v Pordenone nemocný stařec, který jen obtížně zdejší obyvatele přesvědčoval, že je bratr ze zdejšího kláštera františkánů Odorik, který před mnoha lety odešel do vzdálených zemí. Dlouho se v rodném městě nezdržel, chtěl pokračovat do papežského Avignonu, ale nemoc ho přinutila znovu se zastavit v klášteře v Padově. Jeho tamnímu pobytu vděčíme za naše dnešní vědomosti o Odorikově pouti, neboť zde nemocný františkán nadiktoval své zážitky bratru Guillemovi de Solagna. Po nějaké době pokračoval Odorik, aniž svůj cestopis dokončil, do Pisy, ale zde se nemoc znovu ozvala, a tak se nechal převézt do kláštera v Udine v rodném Furlánsku. Tam vyčerpaný cestovatel zemřel 14. 1. 1331, ve věku přibližně 50 let.
Při Odorikově pohřbu došlo k zázračnému uzdravení jisté šlechtičny a věřící roznesli oděv, vousy i rakev mrtvého, takže musel být pohřbíván několikrát. Nakonec byl uložen ve skvostném sarkofágu v klášterním chrámu (v květnu 1332, nyní se náhrobek nachází v udinském kostele del Carmine e San Pietro). Dne 2.7.1755 byl Odorik oficiálně blahořečen.
Odorikův cestopis byl záhy mnohokrát opisován, až se dostal do ruky jistého lutyšského lékárníka, který jej značně využil pro vlastní dílo - a tak vznikl spis popisující více jak třicetileté putování rytíře Johna Mandevilla, obsahující velké množství smyšlenek a který více odpovídal vkusu tehdejších čtenářů. Vymyšlený rytíř, který se setkal s mnoha fantastickými příšerami, na několik století zastínil františkánského mnicha, jenž se v cestopise podepsal jako
„bratr Oldřich, Čech z Furlanska.“
Pokud si chcete zalogovat i bonusovou kešku této série, nezapomeňte si z logbooku opsat bonusové číslo.
Zdroj: wikipedia.org, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, nakladatelství Libri