V oblasti Valašska a Beskyd bylo zbojnictví velmi rozšířeno od 17. až do konce 19. století. Mezi nejznámější moravské zbojníky patřil Ondráš také zvaný „Pán Lysé hory“ a kamarád Juraje Jánošíka. Ve Velkých Karlovicích byl pověstný zbojník Paseka, který měl chalupu na kraji Jezerného. V karlovských pověstech se také hovoří o zbojnících - sedmi bratrech Mateřánkových.
Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.
Zbojníci to však na moravské východní hranici neměli jednoduché, protože byla hlídaná sbory horských četníků (portášů) znalých poměrů a krajiny, o jejichž skutcích se na Valašsku vypráví dodnes. Tyto sbory založil císař Ferdinand III, kterého znepokojovali Turci v Uhrách a chtěl udělat přítrž násilí, které vypuklo při povstání vsetínských Valachů. Pověstnými se stali hlavně portáši Stavinoha z Velkých Karlovic a Malina z Hošťálkové. Ozbrojeni bývali „pluhákem“ nebo těšínkou, což byla lehká jednohlavňová lovecká puška malé ráže, obuškem, pistolí, později i šavlí a provazem na chytání a svazování zbojníků. Pojmenování portášů je odvozeno od latinského slova porta - brána. Portáši měli za úkol střežit průsmyky, které byly branami do země.
Makovský průsmyk a jeho nejbližší okolí byl častokrát svědkem honiček portášů se zbojníky. Aby nebyli lapeni se svou uloupenou kořistí, zbojníci ukrývali své poklady poblíž cesty, často se stávalo, že už zbojníci své úkryty znovu nenašli a vy tak máte možnost si je dohledat dnes.
O místních zbojnících se tradují legendy, byli opěvováni v písních a jsou i častým objektem malířů či sochařů. Snad nejznámější jsou krásné dřevoryty od grafika Jana Kobzáně v knize O zbojnících a pokladech. S laskavým svolením jeho dcery Jany Dočkalové - Kobzáňové je mohu uveřejnit i v listingu jednotlivých keší.
„Nekeré poklady móžu byt v zemi několik rokúch a nic sa s ním unestane. Móžu sa až po rokoch objaviť. Nekdy sa to místo pozná o púlnoci po plaménku. Dycky je u teho něco, co musí ten, co pro poklad ide, zachovať… a tož včíl už kolikráť stačí mět tú GPS navigacu a vyhledat si a internetě, gde zglýňat. A aj sa najde, ale nesmí si ten, co poklad nabude, vzít všecko pro sebja a ani sebrat celú tú škatulku v keréj je poklad schovaný, však by zhúžvjala potém banovál. Však víte, stávajú sa všelijaké, aj divné věci. Hdo o nich chce věděť, nesmí sa unáhliť. Musí počkať a potom sa aj možná nečeho dočká…”
EN: In the 17th - 19th centuries, banditry was very widespread in the region of Wallachia and in the Beskydy Mountains. The most famous Moravian outlaw was Ondráš, also known as the "Lord of Lysá Mountain" In Velké Karlovice, there was the famous outlaw Paseka, in Velké Karlovice folk-tales there is also mention of the seven Mateřánek brothers. However, life was not easy for bandits on the Eastern Moravian border as it was guarded by troops of mountain gendarmes (border guards). It was the job of border guards to guard the mountain passes that were the gates into the country. The Makov Pass and its close vicinity often saw chases of border guards and bandits. Not to be caught with stolen loot, rebels often hid their treasures close to the path. It often transpired that rebels did not find their caches again, and so you can go and look for them even today...
O zbojníkoch Mateřánkoch
pověst z knížky O čem si vyprávjajú Karovjané od Heleny Mičkalové
Už je temu věc jak dvěstapadesát rokúch, co byli v Karlovicách zbojníci Mateřánci. Utekli před vrchnosťú do hor. Tenkrát museli chudobní ludé stínať jedle, sbírat jahody, maliny, léskové ořechy, hafery a hřiby pro bohaté, a zadarmo. Též měli za povinnosť nosiť hnůj na zádoch na panské role. Robky celú zimu přadly cizí vylnu aj len. Hdo nestíhal, radši ušél do huboče. Tak to bylo aj s Mateřánky. Bylo jích sedum bratrúch. Postavili si v Babskéj malé chalúpča na takém místě, aby ho nihdo nenašél. Bylo to daleko od ludích. Mateřánci chodili na zboj. Bohatým brali a chudobným dávali. To, co nazbíjali, rozdělili na tři díly. Jeden dali chudobným, druhý býl společný a třetí si nechal každý pro sebja. Z teho druhého díla sa většinú staly poklady, ale máloco ludé našli. Raz do roka si vybrali Mateřánci pěknú cérku, aby sa o ně starala. Po roku ju dovedli se zavázanými očámi domů, zaplatili jí a odešli. Raz si dlúho vybírali, než přišli na tú pravú. Menovala sa Mariana. Byla pěkná a chytrá. Najmladší Mateřánka na ní mohl oči nechať. Jí sa též pozdával. Jak sa zešél rok s rokem, zavazoval oči Marianě právě najmladší Mateřánka. Edem tak, aby dobře viděla, hde ju vedú. Bylo to domluvené. Dovédli ju domů, zaplatili a odešli. Ale milá Mariana hupky dupky zpátky do Babskej. Chvílu jí to trvalo, než to našla, ale byla tam! Zbojníci sa vrátili do Babskej a překvapeno ostali stáť ve dveřách. Mariana jím ohřívala večeru, jak hdyby ani neodešla. Tož ju tam nechali. Do roka sa jí narodila cérka jak obrázek. Dali jí méno po mamce. Najmladší Mateřánka pravíl, že kúpí majetek nehde na dolách a nechá zboje. Těšili sa, že budú konečně žiť jak ludé. Starší bratři nechceli ani slyšeť o tem, že by s Marianú odešli. Dlúho přemlúvali najmladšího, aby ostali ešče rok, až přemluvili. Raz sa Mateřánci dozvěděli, že gazda Petřek prodal stádo ovéc. Dostál peníze, a ve zlatě! Býl bohatý, tož šli k němu na zboj. Blížili sa k chalupě. Byli zakuklení měli přes hlavu šatky. Gazda, kerý jích uviděl, nepoznal, hdo to je. Honem všecky z gruntu zahnal do chalupy, dobře uzavírali a čekali, co bude. Gazda peníze schoval a pravíl si, že nedá nic. Mateřánci sa přikradli k chalupě a jak uviděli všecko pozadělávané, vyškrábali sa na střechu. Odtrhnúli páru šindelúch a vlézli na húru. Z téj lehko byli v jizbě. Petřek sa bráníl, ale nepomohlo to. Mateřánci ho chytili a povázali aj se všeckými, co v jizbě byli, kromě malého ogarca v kolébce. Prohledali všecko všady a nenašli ani groš. Tak vzali gazdu, aby pověděl, jináč že budú vrtať do kolena. Nebozízem. Šak ho měli s sebú. Petřek, že nepoví. Radši ať vŕtajú. Dlúho to nevydržal. Prozradil, hde má peníze. Měl jích malý ogarec v kolébce v peřině strčené. Mateřánci jích schmatili a odešli. Starý Petřek věděl, co ho čeká. Po každém navrtání kolena noha ostala rovná, neohýbala sa. Starší synové přísahali, že sa pomsťá. Podle teho, kolej zbojníkúch bylo, poznali, že to byli Mateřánci. Dosť dlúho sa jím nedařilo přijíť na ně. Až raz. Mateřánci čekali na formanský vůz pod Lemešnú. Jeden Petřek hlídal, druhý utekál pro portáše. Tí tam byli brze. Milé Mateřánky všecky pochytali. Ale né pod Lemešnú. Šli za nimi až do Babskej a tam jích povázali. Mariana prosila jedného portáša, aby mohla cérku nechať u tetky. Slúbila mu za to prozradiť místo, hde sú peníze. Domluvili sa. Tetce též cosi řekla pošepty, ale musela už jíť. Mateřánky odvedli aj s Marianu do Olomúca. Marianu dali do kláštera a Mateřánky odsúdili k oběšeňu. Páni nechali postaviť lešení. Zešlo sa ludu jak na jarmak. Přivédli Mateřánky. Mohli řécť poslední přání. Najmladší volal mezi ludích: „Je-li tu nehdo z Karlovic?" Ticho. V Karlovicách ani nevěděli, co sa děje. Volal ešče znovu. Ozval sa jeden Olomúčák. Pravíl si, že hdyž sám nepromluví, tož nepoznajú, že néni z Karlovic. Došél na lešení a Mateřánka řekl: „Běž do Karlovic, najdi místo, hde sa stékajú tři potoky. Na pravéj straně na vršku sú jedle. Silné, pěkné. Brze ráno, jak bude vychodiť slunko, kopaj na místě, hde padne stín první jedle. Co najdeš, je na půl tvoje, druhá půlka musí ostať v Karlovicách." Dořeknúl a pověsili ho. Nihdo věcéj nevěděl, co prozradil. Olomúčák sa vydál hledať Karlovice aj poklad. Šél dlúho, zdálo sa mu, že ani nedojde. Celý utrmázganý Karlovice našél. Sotva kúsek přešél, uviděl, že sa tři potoky stékajú a nad nimi jedlová hora. Pod horú salaš. To sa mu líbilo. Pravíl si, že si aspoň odpočine. Rozhodnúl sa, že poklad si nechá celý, hdyž pro něho musel taký lán světa jíť. Došél k salašu a bača sa divíl, co v Karlovicách chce. Ale Olomúčák, že nic, edem sa podívať. Bača býl chytrý. Navaříl bylin a Olomúčák řekl aj to, že si poklad nechá pro sebja. Tož to né! Bača ešče uvaříl a Olomúčák spál jak zabitý. Brze ráno bača stál, poznačil si místo, hde padnul první stín z jedle a jedlu sťál. Peň dobře schovál pod mech a čekál, až sa Olomúčák zbudí. Dokonca mu šél pomocť, protože ten naříkál, že to néni zem, ale samé skálí. Kopali, kopali, nenašli nic. Bača pravíl, že to móže byť aj nehde jinde. Tři potoky sa stékajú na hodně místách v Karlovicách. Olomúčák potem dlúho kopal sám, ale též nic. Tož šél domů. Sotva odešél z Karlovic, bača kopal a poklad našél. Polovičku si nechál, za zbytek vyplatíl chudobných karlovských ogarúch z vojny.