Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu vznikla 29. prosince 1960 z rozhodnutí severovietnamské komunistické strany z kádrů Národní fronty osvobození Vietnamu (Việt Minh), a postupně zahájila protivládní vojenské operace s cílem spojení Vietnamu pod nadvládou komunistické Hanoje. Její ozbrojené síly se členily na lokální jednotky (tzv. vesnické odbojové buňky) a jednotky určené čelit pravidelné armádě (dělené dále na Teritoriální ozbrojené oddíly, operující v menších skupinách a praktikující metody partyzánské války, a Hlavní ozbrojené síly, členěné dle klasické armádní struktury do pluků a divizí), jejichž počet se s postupem doby zvětšoval. Zatímco lokální jednotky (jak vesnické odbojové buňky, tak Teritoriální ozbrojené síly), byly cvičeny na území Jižního Vietnamu, Hlavní ozbrojené síly, ačkoliv z větší části tvořené občany jižního Vietnamu, byly cvičeny na území severního Vietnamu.

Podzemní chodby veitkongu v Jižním Vietnamu

Postupem války ve Vietnamu ale klesala vojenská role Vietkongu, zejména po jeho oslabení v průběhu ofenzivy Tết a Operace Phoenix americké Ústřední zpravodajské služby a naopak sílil podíl pravidelné severovietnamské armády na válečných operacích proti armádám Vietnamské republiky a USA, zatímco Vietkong se stával spíše organizací politickou. 8. června 1969 ustavil tzv. prozatímní revoluční vládu Vietnamské republiky, která byla brzy uznána státy socialistického bloku. Již předtím udržovala Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu diplomatické styky se socialistickými státy a od února 1965 i s Francií.

Po takzvaném Velikonočním vpádu jednotek Vietnamské lidové armády na území Vietnamské republiky ustoupily ozbrojené síly Vietkongu na poli vojenských operací zcela do pozadí. V roce 1975, po pádu Saigonu tato vláda formálně přejímá správu země a stává se aktérem sjednocení Vietnamu pod nadvládou komunistického severu, ve skutečnosti byla pouze zástěrkou vlády severního Vietnamu na území Vietnamské republiky.

Vietnamská válka


Třicetiletá válka v Indočíně (1945-1975)

Od roku 1946 až roku 1954 probíhala indočínská válka mezi Francii, která se snažila udržet koloniální nadvládu nad oblasti, a osvobozeneckým hnutím. Po porážce Japonska se Francie snažila území své bývalé kolonie znovu získat, sever však už ovládal osvobozenecký Viet Minh vedený Ho Či Minem. V listopadu zaútočilo francouzské námořnictvo na Haiphong a v listopadu vyhnali Ho Či Mina z Hanoje. Viet Minh se stáhl do hor a při útocích francouzských jednotek v následujícím roce utrpěl ztráty.

V roce 1947 Francie ustavila Vietnamský stát s hlavním městem Saigonem. V jeho čele stál císař Bảo Đại. V roce 1949 Francie uznala nezávislost Vietnamského státu stejně jako nezávislost Laosu, který taky vnikl na území bývalé Francouzské Indočíny. Útvary, které byly součástí Francouzské unie, však nemohly vést vlastní zahraniční politiku.

První indočínská válka


V roce 1949 přerostl konflikt v regulérní válku. Francii podporovaly Spojené státy, které jí dodávaly zbraně, Viet Minh pak lidová Čína, což umožnilo partyzánské jednotky proměnit v regulérní a generál Vo Nguyen Giap mohl zahájit ofenzívu od čínských hranic. Dobyl Lai Khe u Tonkinského zálivu. Při další ofenzívě zahájené v září dobyl postupně Dong Khe, Cao Bang a Lang Son. Francie přišla o 4800 svých mužů.

Vietnamští rolníci vyzbrojení puškami

Viet Ming pokračoval v ofenzívě i od začátku roku 1951 s cílem dobýt Haiphong, ale ani opakované útoky mu nepřinesly velké úspěchy, celkem ztratil přes 10 000 vojáků.

Tvrdé boje pokračovaly i v roce 1952. Viet Minh dokázal přerušit francouzské zásobovací linie a postupně ovládl většinu severu Tonkinského zálivu. Francie proto zahájila operaci Lorraine, kde 30 000 vojáků mělo Viet Minh vytlačit. Dobyla Phu Yen, Phu Thop a Phu Doan. Vietnamci se ale stáhli a velkému střetu se vyhnuli.

Porážka Francie


V roce 1953 Giap změnil taktiku a místo přímých útoků na Francouze, které selhávaly, zahájil invazi do Laosu. Francie, která věděla, že v dlouhodobém konfliktu nemá šanci uspět, chtěla porazit Viet Minh v rozhodující bitvě na konci roku 1953. Ta skončila u Dien Bien Phu krutou porážkou Francie. Byly vyhlášeny nezávislé státy Laos a Kambodža a samotný Vietnam byl rozdělen na 17. rovnoběžce na severní komunistický a jižní prozápadní.

Severní Vietnam / Jižní Vietnam

Přesný počet obětí konfliktu není znám. Podle některých odhadů jich byl milión. Francie měla 75 581 padlých, Vietnamský stát přes 400 000 padlých, zraněných nebo zajatých. Viet Minh měl odhadem 300 000 mrtvých. Konflikt si také vyžádal asi 150 000 civilních obětí.

V roce 1956, kdy se ze severu stáhli Číňané a z jihu odešli poslední Francouzi, se měly podle ženevských dohod konat volby, které měly rozhodnout o sjednocení Vietnamu. USA a Jižní Vietnam, který se v roce 1955 stal republikou, ovšem odmítl smlouvu podepsat.

V roce 1956 jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem zahájil kampaň proti komunistům, kdy byly zabity tisíce oponentů a dalších asi 40 000 jich skončilo ve věznění. Vzrostla proto podpora partyzánů z Vietkongu. Mnoha obyvatelům jižního Vietnamu vadilo, že president Ngo Dinh Diem je katolík, protože většina obyvatel jsou buddhisté.

Situace se eskalovala v roce 1959, kdy Ho-či-min změnil taktiku a rozhodl se podporovat ozbrojený boj na jihu země. Vietkong proto začal s většími operacemi. Tento rok se považuje za zahájení druhé indočínské války. V roce 1960 byla na jihu ustavena Národní fronta osvobození.

Američané proto začali na jih posílat své vojáky, v roce 1963 jich tam bylo již 16 500.

Jihovietnamská armáda nebyla schopna čelit partyzánům, Diem se hlavně staral o prosazování katolické víry a soustředil se boj s buddhisty. Chaosu využívali partyzáni. Američané proto souhlasili se svržením neoblíbeného Diema. Junta, která se chopila moci, ho bez souhlasu USA nechala 2. listopadu 1963 popravit. USA se podobně jako před nimi Francouzi soustředili na vojenské řešení a jeho problémy a opomíjeli politické aspekty konfliktu, zejména důvod, proč mají partyzáni podporu obyvatel.

Zahájení vietnamské války


Americký torpédoborec USS Maddox (DD-731)

Ve válku přerostl mezi USA a Vietnamskou demokratickou republikou konflikt v roce 1964 po incidentech v Tonkinském zálivu. 2. srpna 1964 se americký torpédoborec USS Maddox (DD-731) zapletl do přestřelky se třemi hlídkujícími severovietnamskými torpédovými čluny, přičemž jeden byl potopen a jeden těžce poškozen. Do střetnutí zasáhly i čtyři letouny F-8 Crusader amerického námořnictva, přičemž jeden z nich byl lehce poškozen. Při incidentu zemřeli 4 severovietnamští námořníci a 6 jich bylo zraněno. Na americké straně nebyly žádné ztráty.

Druhý střet se měl odehrát o dva dny později 4. srpna, kdy měly údajně severovietnamské lodi bez příčiny zaútočit na americká plavidla v mezinárodních vodách Tonkinského zálivu. Až v roce 2005, kdy došlo k odtajnění materiálů Národního bezpečnostního úřadu, vyšlo najevo, že druhý střet se velmi pravděpodobně vůbec neodehrál a severovietnamské námořnictvo 4. srpna na americké lodě nezaútočilo. Ve zprávě je doslova uvedeno: Není to tak, že by se tu noc odehrál jiný příběh; v tu noc neproběhl žádný útok. … Po pravdě, hanojské námořnictvo tu noc nepodniklo nic, ale zabývalo se záchranou dvou člunů poškozených 2. srpna.

Zatímco první incident americký prezident Lyndon B. Johnson odsoudil a varoval Severní Vietnam před nevyvolanými útoky, druhý falešný střet měl za následek schválení Rezoluce o Tonkinském zálivu, která se stala právním podkladem pro zapojení USA do nevyhlášené války proti Severnímu Vietnamu (Vietnamské demokratické republice) a zároveň dala americkému prezidentovi plnou moc asistovat kdekoliv v Jihovýchodní Asii v boji proti „komunistické agresi“.

Letecké bombardování


Bitevníky A7 Corasair II startují k náletu na Vietnam z lodě Bon Homme Richard v roce 1965

Američané ale bojovali na dvou frontách, bombardovali sever a současně vedli protipartyzánskou válku na jihu, kde bylo v roce 1965 na 150 000 partyzánů. Konflikt proto eskaloval a rozrůstal se. Byla zahájena třífázová letecká ofenzíva proti Severnímu Vietnamu. Cílem operací Flaming Dart, Rolling Thunder a Arc Light bylo zabránit tomu, aby Sever mohl podporovat partyzány na jihu.

Bombardován byl i jih a také zejména Ho-či-minova stezka, po které proudily zásoby ze severu. Ta částečně vedla i přes Laos a Kambodžu. Náčelník štábu letectva generál Curtis Le May, který nařídil za druhé světové války nálety na Tokio, uvedl: "Vybombarduji komunisty zpátky do doby kamenné".

Pozemní válka


Vojáci odpočívají ve vietnamské džungli během války v roce 1965

Po několika útocích na americké základny na jihu bylo v březnu 1965 rozhodnuto vyslat na jih 3 500 příslušníků námořní pěchoty, aby je chránila, protože jihovietnamská armáda to nezvládala. Tento krok se považuje za počátek pozemní války ve Vietnamu. Na konci roku už bylo na jihu Vietnamu 200 000 amerických vojáků. Jihovietnamská armáda nebyla schopná čelit nejen partyzánským útokům, ale ani běžným taktikám boje, což se ukázalo u Binh Gia a u Dong Xoai. Jižní Vietnam byl politicky zcela rozložený, k převratům docházelo každý rok, což partyzány posilovalo.

Americký generál William Westmoreland označil na konci roku 1965 situaci za kritickou. Američtí vojáci už nadále neměli plnit jen obranné úkoly a ponechat boj proti partyzánům na Jihovietnamcích, ale aktivně postupovat proti partyzánům, zatlačit Národní frontu osvobození jižního Vietnamu a pak ji rozprášit.

USA se podobně jako v Koreji pokusili získat podporu spojenců z paktu SEATO. Souhlasila Austrálie, Nový Zéland, Korejská republika, Thajsko a Filipíny, ale Velká Británie a Kanada odmítly.

Strategie však selhala, v roce 1968 zahájily osvobozenecké síly překvapivou ofenzívu Tet, kdy bylo napadeno přes sto měst včetně velitelství Westmorelanda a velvyslanectví USA v Saigonu.

Odpor proti válce po masakru v My-Lai


Americký vrtulník rozprašuje Agent Orange v deltě Mekongu

Až při protiútoku se podařilo dobýt Hue, které ale bylo z 80 procent srovnáno se zemí. I když vojensky byla ofenzíva pro osvobozenecké síly pohromou, změnila veřejné mínění a Američané začali proti válce masově protestovat. Kobercové bombardování si vyžádalo značné civilní oběti války a velké množství vážně zraněných lidí, popálených napalmem nebo otrávených defolianty zbavujícími stromy v džungli listí, aby se partyzáni neměli kde ukrývat.

Odpor proti válce zesílil po masakru v My-lai z března 1968, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, umučili a vyvraždili mezi čtyřmi a pěti sty obyvateli stejnojmenné vesnice.

Odpor rostl i proto, že mladí Američané nechtěli rukovat do války. Odváděno jich však bylo stále více. Na konci dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků.

Vietnamizace a nálety na Laos a Kambodžu


Američtí vojáci nasazení v roce 1971 do operace Dewey Canyon II v Jižním Vietnamu

Američtí politici proto přišli v roce 1972 s ideou vietnamizace války, kdy by proti sobě stáli jen severovietnamští a jihovietnamští vojáci. Jih však nikdy nebyl dost silný. To vedlo ke snížení americké účasti na 265 000 vojáků. Nový prezident Richard Nixon také začal klást důraz na jednání. Nedosáhl však toho, aby Čína a SSSR přestaly podporovat Severní Vietnam a partyzány.

Protože dodávky zásob procházely po Ho-či-minově stezce přes Kambodžu a Laos, zahájily Spojené státy na počátku 70. let letecké útoky na obě země. V Kambodži byl svržen princ Norodom Sihanuk a byla ustavena vojenská vláda Lon Nola.

Idea vietnamizace však selhala, jakmile jihovietnamští vojáci narazili na odpor, utíkali, opouštěli svá vozidla a žádali o evakuaci za pomoci vrtulníků. To se ukázalo i při jihovietnamské velikonoční ofenzívě z roku 1972. Opět byli na hlavu poraženi a situaci zachránila až další letecká ofenzíva Linebacker. I tak ale pokračovalo americké stahování, už v roce 1971 poklesl počet amerických vojáků ve válce pod 200 000 a do jara jich bylo staženo dalších 45 000. Odešli i Australané a Novozélanďané.

Konec války a sjednocení Vietnamu


Pád Saigonu po vstupu severovietnamských vojsk

Washington se začal přiklánět k jednání. Ovšem sever se cítil na koni a teprve další bombardovací ofenzíva jej dovedla k mírovému stolu. V roce 1973 byla podepsána mírová dohoda mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem.

Severní Vietnam se ale svých plánů na sjednocení země nevzdal, v roce 1975 zahájil ofenzívu a v dubnu téhož roku padl Saigon, 2. července 1976 byla vyhlášená sjednocená Vietnamská socialistická republika.

Nakonec zemřelo ve Vietnamu na 60 000 amerických vojáků, válka si celkem vyžádala do svého konce roku 1973 přes dva milióny lidských životů.

Použité zdroje: Dějepis.com, Profimedia, Wikipedie.

Na výchozích souřadnicích keš nehledejte. Doporučuji zaparkovat přibližně 200 metrů před značkou označující konec obce, kde najdete příhodné místo pro váš geovůz. Docela daleko lze dojet traktorem, obávám se však, že autem se zde snadno neotočíte. Volba patnáctiminutové procházky vám nahradí případné trable se zapadlým vozem.

Cestou ke keši potkáte zajíce, srnky a když budete mít štěstí, také volavky. Když nepůjdete přímo za šipkou a necháte se vést, tak dojdete až do míst, kde budete mít vodu přímo u nohou. Keš najdete v místech, kde stojí za to se na chvíli zastavit a zaposlouchat do tónů vodního živlu. Budou vám před očima vyskakovat jelci, nebo jen tak proplouvat kačeny.

Až sejdete z cesty, tak si dávejte pozor, ať nespadnete do nějaké vietkongské chodby. Upozorňuji, že atributy nevhodné lovit v noci a pokud je souvislá sněhová pokrývka, jsem zvolil především proto, že za špatné viditelnosti nevíte, kam šlapete! Atribut sezonnosti upozorňuje na skutečnost, že na jaře nebo na podzim se cestou ke keši budete brodit a také na horší prostupnost až se okolí zazelená. A to potom počítejte také s tím, že po následujících několik měsíců bude pobřeží Vietkongu zahlceno protivnými hmyzími predátory.

Vnější schránka je velikosti Large. Konečně jsem našel tu správnou velikost pro propisku, která neslouží pro výměnu! Schránka obsahuje Lock & Lock krabičku s logbookem a tolik oblíbenými dřevěnými kolečky, která jsem namixoval tak, abyste měli co měnit. Dále schránka obsahuje dózu na odpad. Nějaký odpad je již přítomen a můžete si z něj vybrat, co uznáte za vhodné. Protože jsou to opravdu nepotřebné cetky, měnit kus za kus není nutno, ale když uznáte za vhodné, přispějete nějakým CWG do plastové krabičky.

Dovolil bych si na tomto místě poděkovat za betatest Looper(ovi)CZ. Nesmím ovšem zapomenout ani na Tobiase Reviewera. Zkušenosti těchto dvou pánů jsou tak velké, že jejich spojením se stávají pro ownera neocenitelnými! Připomínky a doporučení, jež mi byly navrženy, jsem plně realizoval. Děkuji pánové!


Rád bych požádal kačery, aby ve svých lozích nespoilovali. Případně aby neumisťovali nevhodné fotografie nebo fotografie přímo se schránkou a geoobjektem. Procházkou ke keši lze nafotit spousty jiných zajímavých míst. Děkuji moc a přeji příjemnou zábavu.

Gratuluji prvním třem úspěšným týmům ke zdárnému splnění mise! Děkuji za pěkné logy, kterých si velice cením!