Skip to content

<

Květen 1945: Bitva o Olomouc (5)

A cache by bandita007 Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 04/02/2017
Difficulty:
3.5 out of 5
Terrain:
2 out of 5

Size: Size: small (small)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:


„Historii je třeba si připomínat.“

Vítejte u série keší věnovaných událostem z let 1939 až 1945. Série bude mít celkem 100 keší primárně rozmístěných v okolí Olomouce. Všechny informace jsou čerpány z historických knih a přibližují válečnou situaci na Moravě.


Tankový protiútok Němců, smrt několika rodin zasypaných v krytu při velkém výbuchu u hlavního nádraží či děly rozstřílený most na dnešní Masarykově třídě. I to s sebou před 70 lety přineslo dramatické osvobození Olomouce na samotném konci druhé světové války. Tvrdě se bojovalo přímo v ulicích.

O Olomouc totiž Němci do poslední chvíle nechtěli přijít. Jejich jednotky ještě na jaře 1945 operovaly na východní Moravě a právě přes Olomouc a okolí vedla jejich strategická ústupová cesta před blížícími se Sověty. Nacisté tak Olomouc prohlásili za pevnost.

Díky vynucené práci tisíců lidí se zde proto objevila rozsáhlá síť zákopů, barikády či kulometná hnízda. Děla a minomety vojáci rozmístili i v soukromých zahradách či do ulic. Dramatické boje s Rudou armádou se tu pak odehrály především 7. a 8. května 1945.

„Budovali hlavně mohutný protitankový příkop kolem města, zvláště na východním předpolí – byl až šest metrů široký a tři metry hluboký,“ popisuje historik Josef Bartoš v knize Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku. Wehrmacht také ve městě podminoval mosty přes Moravu, Andrův stadion se proměnil v ohromný sklad munice.

Opevňovací práce se však již nepodařilo dokončit, označení Olomouce za pevnost tak bylo nakonec 1. května 1945 zrušeno. Stále však pro německý ústup zůstávala doslova životně důležitým opěrným bodem, o který se urputně bojovalo. Německé velitelství sem kvůli tomu dokonce poslalo posily, dorazily mimo jiné i motorizované divize SS.

V sobotu 5. května 1945 napětí ve městě vrcholilo. Sověti se blížili, v předcházejících dnech kolem Olomouce velice často hořelo. Olomoucí táhlo stále více ustupujících Němců.

„Byly na nich vidět stopy strádání. Na nádraží jsme viděli mnoho německých raněných, ovázaných jen nedostatečně, se stopami bláta, prachu a krve na uniformách. S očima planoucíma děsem, hladových a lhostejných ke všemu. Město bylo také plné německých zběhů, kteří prodávali vše možné a opatřovali si civilní obleky, aby mohli včas zmizet,“ líčí Jan Cekl, jeden ze svědků olomouckého konce války v knize Kraj, jímž táhla válka.

V nejbližším okolí města zněla dělostřelecká palba. Sovětské letectvo bombardovalo ustupující wehrmacht, další letadla pak zkoumala jeho bojové pozice ve městě.

Přímo k Olomouci se tak Rudá armáda začala ze dvou směrů probíjet v neděli 6. května 1945 kolem desáté hodiny dopoledne. Vojáci se po těžkých bojích dostali na nynější předměstí Černovír, Holice a také do Chválkovic.

„Když výzvědné části Rudé armády pronikly až ke chválkovickému kostelu, nasadili Němci k protiútoku tanky a protiletadlová děla,“ líčí Cekl. Sověti se tak během boje museli načas zase stáhnout. „Chválkovice přitom nesmírně utrpěly a ulice byly plny trámů, cihel a kamení z rozbitých stavení,“ dodává. Civilisté tu umírali v provizorních krytech.


Požár baziliky na Svatém Kopečku pomohl uhasit déšť

Do bojů v neděli 6. května před 70 lety zasáhl také déšť, letadla kvůli němu nemohla příliš létat. Němci se bránili, stříleli z děl rozmístěných mimo jiné na Letné, na Andrově stadionu či na Envelopě. Zasáhli i pravou věž baziliky na Svatém Kopečku. Šlo totiž o výbornou pozorovatelnu, z níž bylo vidět rozmístění nacistů v celé Olomouci. Chrám začal hořet, tady však déšť naopak pomohl, hasiči měli díky němu snazší práci.

Večer se počasí ještě zhoršilo, palba dělostřelectva ustala a ve městě byl relativně klid. Německá vojska ustupovala celou noc.

Hlavní boj o Olomouc se naplno rozhořel v pondělí 7. května 1945. „Časně zrána začala bubnová palba sovětského dělostřelectva znovu, stále se stupňovala. Těžké i lehké granáty a šrapnely dopadaly hustě na předměstí na severním okraji města, ale zasahovaly také vnitřní město,“ vybavil si Cekl.

Město bylo na řadě míst kvůli velkému množství požárů zahaleno v kouři. Německé dělostřelectvo opětovalo palbu.

Sověti postupovali i od hlavního nádraží směrem k centru. Němci začali vyhazovat do vzduchu mosty a lávky přes řeky. U obloukového mostu na dnešní Masarykově třídě známého z historických pohlednic jim však selhaly nálože, rozstříleli ho proto děly. Zachránit se podařil jen důležitý most v Komenského ulici.

„Ale o jeho přechod byl sváděn velmi prudký boj, takže v ulici leželo mnoho mrtvých Němců,“ zaznamenal Cekl.

Podle historika Bartoše wehrmacht v Komenského ulici seskupil síly k poslední zoufalé obraně, němečtí vojáci dokonce vyrazili do protiútoku s několika tanky. Rudá armáda je odrazila, její postup do srdce města se ale ten den kvůli pokročilé hodině už zastavil.


Rodiny zasypal kryt, těla vyhrabali až po roce od osvobození

Umírali však také obyčejní Olomoučané. Tragédie se stala při prudkých bojích v Hodolanech. Střely ve sladovně u vlakového nádraží zasáhly několik vagonů s trhavinou ekrazit. Nastal strašlivý výbuch.

„Rozmetal nejen sladovnu, ale i domy v okolí a objekty na nádraží. Mnoho domů bylo úplně zničeno a poškozen byl i farní kostel, byl zbaven celého krovu. Pod sladovnou byl velký kryt, v němž bylo ukryto několik rodin. Byl zasypán a lidé usmrceni. Jejich mrtvoly byly vyhrabány teprve za rok po osvobození města, když byly alespoň zčásti trosky sladovny odstraněny,“ zapsal Cekl.

Do samotného středu města se pak rudoarmějci dostali v úterý 8 .května 1945, během dne ho postupně celé obsadili.

„Sebevražedný odpor kladli někteří příslušníci Hitlerjugend a jednotek SS v kulometných hnízdech na Nových Sadech, Novém Světě a Povlu ještě v nočních hodinách. K posledním bojům došlo u letiště v Neředíně, u Topolan a Křelova, kde německá armáda hájila houževnatě poslední únikovou cestu na Litovel. Ještě k ránu se bojovalo o bunkry v Michalském výpadu,“ doplňují historici Josef Bartoš a Miloš Trapl ve velkých akademických Dějinách Olomouce.

Vedle Rudé armády se pak na osvobozování Olomouce podíleli také odbojáři ze skupin Oldřich a Žižkovy zbraně. Porážka nacistů se tu definitivně uzavřela ve středu 9. května 1945, kdy Sověti zlikvidovali jejich poslední vojáky.


Proč byla Olomouc důležitá

Olomouc získala na konci války velký strategický význam jak pro ustupující wehrmacht, tak i pro Rudou armádu. Ta se už na severu i na jihu od českých zemí dostala hluboko na západ, de facto až k Berlínu. Ovšem na území protektorátu Němci ještě operovali i na východní Moravě. Odtud se právě přes Olomouc a okolí pokoušeli uniknout před Sověty do Čech směrem na Německo či do zajetí k americké armádě. Z toho důvodu se Olomouc snažili udržet do poslední chvíle.

Sověti naopak plánovali, že právě na střední Moravě u Olomouce ustupující Němce zastaví a sevřou do kleští. Postarat se o to měly z jedné strany armády 2. ukrajinského frontu, které postupovaly od Brna, a z druhé strany 4. ukrajinský front, jenž osvobozoval Ostravsko.

Proti němu stála především německá 1. tanková armáda, měla zde k dispozici zhruba 200 tisíc mužů v 16 divizích. Objevily se tady i jednotky SS. Nakonec Olomoucko osvobodil pouze 4. ukrajinský front pod velením Andreje Ivanoviče Jeremenka. Druhý ukrajinský front se sice ke střední Moravě dostal, Němcům se ho však podařilo zdržet. Nakonec bylo rozhodnuto, že její armády pojedou na pomoc Praze.


Ztráty a škody

Podle dostupných informací padlo v Olomouci minimálně 90 rudoarmějců, umírali také civilisté a odbojáři. Patřil k nim i jeden z velitelů Moravské brigády, Jaroslav Pavelčák. Počty padlých Němců nejsou přesně vyčísleny.

Při bojích bylo v Olomouci úplně zničeno 75 domů, těžce poškozeno jich bylo 450. Dalších 1 400 budov bylo poškozeno lehce. Konkrétně šlo například o betonovou tribunu Androva stadionu, kterou Němci – stejně jako celou řadu mostů – vyhodili do povětří. Poničeno bylo také hlavní nádraží či bazilika na Svatém Kopečku a radnice s orlojem.


Následuje pár úryvků z května 1945 z našeho města. Očitá svědectví z nelehké doby, bez příkras a komentářů, převážně fakta.

Dnes už se zdá snadné nebo samozřejmé říci, že jsme všichni byli přesvědčeni o porážce nacismu, že jsme doufali ve vítězství spravedlivé věci, že jsme věděli, jak to dopadne. Dnes už víme, že jen měsíce nebo týdny nás dělily ode dne vítězství, ale krutá vláda nacistů se nevzdávala a byla zpupná tím více, čím více cítila svůj konec. Všechny fronty směřovaly k nám, východní, západní, jižní i severní, celý svět již oslavoval vítězství, ale v Olomouci tvrdě vládli nacisté.

V poslední chvíli stačili ještě vyvěšovat plakáty s portrétem přiblblého, holohlavého člověka s odstávajícíma ušima s nápisem: „Tvoji bratři!“ Současně šířili zprávy o tom, jak se naši budoucí osvoboditelé chovají v obsazených územích, jak kradou hodinky, jízdní kola, rádia, jak znásilňují ženy a tak dále. A ubohý protektorátní příslušník si v duchu říkal: „I kdyby to bylo pravda, raději to, než dále takto trpět“.

Z Olomouce udělali pevnost, na všech mostech byly zřízeny těžké barikády ze dřeva, betonu a kamene, vyhlásili povinnost evakuace civilního obyvatelstva. Málokdo uposlechl výzvy k evakuaci, neboť již bylo málo míst, kde by se mohl člověk bezpečně odebrat. Nastěhovali jsme se do sklepů. Elektřina již nebyla dodávána do sítě, plyn jenom občas. Zprávy si vzájemně odporovaly. Jedny mluvily o tom, že již je po válce, druhé říkaly, že nacisté zahajují ofenzívu, že Hitler je mrtev, že Berlín padl, že v Praze je povstání, že Přerov je již osvobozen. Mohli jsme věřit jen tomu, co jsme si sami mohli ověřit.

Ve sklepě dominikánského kláštera byli ukryti obyvatelé z blízkého okolí. Se dvěma studenty jsme vylezli na věž kostela, abychom se porozhlédli po okolí. Nejprve se šlo po schodech, pak po žebříku a nakonec do špice věže sahal jen sloupek, který byl opatřen kolíky do dvou stran, po nichž se stoupalo nahoru. Všichni tři jsme vylezli postupně až nahoru a vměstnali jsme se do okénka. Viděli jsme narušené věže kostela na Svatém Kopečku a dlouhý pruh kouře a ohně směrem ke Křelovu. Slyšeli jsme dunění děl, vzdálený hukot letadel.

A náhle se přímo nad námi objevila letadla, z jejichž středu pálila děla směrem k nám. V několika vteřinách jsme byli všichni tři ve sklepě. Jak jsme to dokázali, když bylo nutno po nejvyšším žebříku slézat jednotlivě, to nedovedu ještě ani dnes vysvětlit jinak, než smrtelným strachem. V takovém případě pak pracuje jen instinkt a člověk se stává neobyčejně obratným. V úterý 8. května večer se donesla zpráva, že ve městě jsou již Rusi.

Brzo ráno jsme všichni ve sklepě byli probuzeni ohromnou detonací, která strhla závěs u vchodu do sklepa a zhasla jedinou svíčku, která nahrazovala noční nouzové osvětlení. A pak již bylo slyšet střelbu bez přerušení, střelbu z pušek, kulometů, děl, hukot letadel, několik dalších detonací. To trvalo několik hodin.

Kolem jedenácté hodiny jsem se vydal na zvědy do města, neboť situace se uklidnila. Jak jsem později zjistil, ranní detonace byly způsobeny německými vojáky, když tito při opouštění města vyhodili do povětří mosty uvnitř města a skladišť zbraní, zvláště skladiště na Andrově stadiónu a v hodolanské sladovně. Most přes Moravu na nádražní třídě byl demolován a nebylo možno po něm přecházet. Most u restaurace Bristolu zůstal zachován a tam tedy byl veden hlavní tah jak ustupující armády, tak armády osvoboditelské.

Ulice byly k nepoznání zpustošeny, bylo jasné, že se jimi přehnala bitva. V souběhu ulic Pekařské, Anglické a Ztracené byla hromada sutin, elektrického vedení, hromady okenního skla, omítky a cihel, všude byla spousta prachu a hluku. Na náměstí republiky, u tehdejší hlavní pošty projížděly v nepředstavitelném chvatu ruské vojenské vozíky, tažené koňmi, jeden přejížděl bezohledně druhého jakoby o závod. Když se dva vozíky střetly, pokračoval v cestě ten, který zůstal celý. Kdo ztratil kolo, byl ztracen celý. Pospíchal jsem hlavní ulicí směrem k hotelu Palác a zahnul do Komenského ulice.

Tam jsem se bezprostředně setkal s prvním ruským vojákem. Bylo to na mostě na rohu ulice Komenského a Dobrovského. Zastavili jsme se a objali jsme se. První slovo bylo „sigarky“. Zprvu jsem myslel, že chce cigarety, ale ukázalo se, že chce hodinky. Měl jsem u sebe jedny kapesní a jedny náramkové, abych si dokázal, že nevěřím těm pomluvám. Dal jsem mu kapesní hodinky, měl z nich ohromnou radost, znovu jsme se objímali a šli každý po svých.

V Komenského ulici jsem viděl na dlažbě ležet několik mrtvol německých vojáků. Neleželi s rozhozenýma rukama a na zádech, jak by odpovídalo představám z filmů, ale byli všichni skrčeni do klubíčka, v tváři, pokud do ní bylo vidět, úplně černí jako od kouře a všichni mi připadali i v té plné polní neobyčejně malí a ubozí. Tak jsem je dosud neznal.

Na dalším mostě u restaurace Bristol jsem prošel barikádou, která kupodivu zůstala neporušená, neboť tanky ji lehce přejely jako každou jinou překážku, a tam jsem se setkal s dalšími ruskými vojáky. Byl to důstojník a dva vojáci. Ptali se mě na nemocnici a vyzvali mne, abych je tam zavedl. Železná vrata byla otevřena dokořán a v nich ležel dodělávající kůň. Ležel na boku tak, že nebylo možno projít jinak, než na něj stoupnout. Vojákům to nedělalo žádné potíže. Mně však ano: dodnes vidím to ohromné oko, nesmírně smutný, vyčítavý, bolestný a prosebný pohled. Nemohl jsem mu pomoci. Důstojník jej přešel, ohlédl se, jako by uvažoval, nemá-li mu zkrátit utrpení ranou z milosti, ale pak jsme pokračovali.

V přízemí jsme vstoupili do první místnosti, snad to byla hovorna nebo něco podobného: stolek, čalouněná křesla v rohu u okna rádio. Důstojník ukázal na to rádio, voják je vzal do náruče, a jak s ním odcházel, tak se postupně vytrhovávaly ze zdi šňůry od antény, uzemnění, elektrického přívodu. Zůstal jsem stát a vojáci postupovali do poschodí. Svůj úkol jsem splnil a pln nejistoty jsem se vracel. Opět jsem musel vkročit na ležící tělo skonávajícího grošáka.

Bylo poledne, vzduch byl vyhřátý sluncem i zvířeným prachem a pachem války. Spěchal jsem domů. V Denisově ulici náhle dopadlo několik granátů. Nastal vzruch, všichni vojáci se ihned schovávali do domů. Ustupující německé jednotky se zachytly někde u Křelova a zahájily palbu na město, které před nedávnem musily opustit. Sešel jsem dolů, do Dobrovského ulice a pospíchal jsem domů, do sklepa. Je to konec války?

Postupně jsme se dovídali další zprávy. O ukončení války jsme se dozvěděli vlastně až dodatečně, neboť v Olomouci se stále ještě bojovalo; i když šlo vlastně jen o umlčování ojedinělých německých úkrytů.


Deník, květen 1945

V posledních dnech války jsem si psal deník. Zde je:

1. 5. 45 — Ráno: Na výlohách a po zdech, na oknech jsou vylepeny české plakáty „Smrt německým okupantům“ nebo „Smrt fašistům a německým okupantům“ a další provolání s nepochopitelnými chybami, jako „ceskimi delniky“ a podobně. Vše je cyklostylováno a cyklostylový papír výborně drží, takže ještě odpoledne jsem to mohl „snadno“ číst. Po obědě se dovídám na ulici, že je už po válce. Prohlížím si rozbitá okna po náletu. Patrně to bylo jen z palubních zbraní. V zemi dolíky velikosti talíře. Odtud pak létaly střepiny, které rozbily okna v prvních třech patrech. V přízemí všechna, čím výš, tím míň.

Dovídám se o dalších podrobnostech, z nichž vznikla panika, že už je po válce. Z Přerova přijel menší vlak, ověnčený, s nápisem, že je po válce, že Přerov je už svobodný. Zmocnili se tam rozhlasu. Gestapáci železničáře odvlekli z vlaku, padly výstřely.

Na divadle v Hodolanech je vyvěšena čs. vlajka. Lidé prý získali od vojáků kulomety; střílí se.

2. 5. 45 — Kolem čtvrté hodiny obsazují němečtí vojáci všechny důležité objekty, poštu, barikády, rohy ulic a je vyhlášen vojenský výjimečný stav. Plakáty o tomto vojenském výjimečném stavu zakazují vycházet v době od 20:30 do 5 hodin. Dostali jsme mimořádný příděl cukru 35 kg na osobu (15 a 10).

3. 5. 45 — Noční nálet. V noci je vidět požár u nádraží.

4. 5. 45 — Odpoledne je vyhlášena evakuace německého civilního obyvatelstva do večera. Mezi třetí a pátou hodinou odpoledne provedli hloubkoví letci nálet na autokolonu ve Fürstenbergrově ulici — Stěhování z krytu.

5. 5. 45 — Odpoledne první pozdravy z ruských děl.

6. 5. 45 — Šrapnely a granáty oběma směry. Severním a severozápadním směrem od Olomouce jsme viděli z věže požár. Odpoledne 3 — 4 nálety, hory dýmu ze skladiště v Černovíře za sladovnou. Pak příšerná detonace v krytu, záclony mávají, svíčky blikají, uši zaléhají. Usuzuje se na skladiště na Asu. Je slyšet pušky, kulomety, dělostřelba, letadla. Voda teče jen chvílemi. Před polednem přestává elektrický proud. A jsme bez zpráv o Praze. Poslední zpráva hlásila, že vojska Vlasova jsou již v Praze. Američané jsou v Berouně (25 km). Kanonáda se protahuje do noci. Zdá se, jako by Olomouc chtěli mít Rusové ještě týž den. K desáté umlkají poslední střely pušek.

7. 5. 45 — Pondělí. V pět hodin budíček příšernou detonací. A kanonáda začíná. Zde se ozývá jediná baterie, která je zde blízko nás, snad v hradbách u divadelního skladiště. Kasárny naproti nám hoří. V noci hořelo ve městě směrem k nádraží. Ráno vidíme spoušť po budově. Ocelové střepiny ocelově šedé, rezavé, rozbitá okna, vyražené rýmy, omítka, jinak bohudík nic. Viděli jsme, že chybí věž kostela na Svatém Kopečku. Národní dům má zásah. Přicházejí do krytu postižení z ulice Prince Eugena. Přišli o vše.

Obsazení krytu: Převor (spal nahoře), Dalmác, Emilián, Augustin, Efrém, Habán (poslední dva spali nahoře), Josef Rozár, Leopold, Isnard, Petr, Česlav (Jakub nechodí do krytu ani v noci), Borovička, Kašička, Novotný, Staněk, Coufal (spí nahoře), pan inženýr (přišel dopoledne a zůstal na noc), rodina z Běličské: Rodiče, dva synové, babička. Jeden mladík od Habáně.

Dnes se v krytu nebude topit, je nebezpečí, abychom se neudusili. Včera jsme topili celý den, i vařili. Kolem desáté hodiny přinesli z města zprávu, že Rusové jsou již na radnici. Za chvíli přicházejí noví ohlašovatelé svobody. Trikolory vyrukují, prapory. Kolem jedenácté hodiny jdu do Fürstenbergrovy ulice. Hodinky, cigarety, mrtvoly v Komenského ulici, koně. Sekáči v Ostružnické ulici, sanitní důstojník v odbočce lazaretu. Olfredo.

Na zpáteční cestě německá dělostřelba. Jeden zásah sto kroků za mnou (ani ne tolik). Prohlídka města, Michalský kostel, radnice, divadlo, nádražní třída, mosty, nepodařená demolice nového mostu, nepodařené zatarasení barikády. Vyhlášky české (s hanebnými chybami) a ruské: ihned do práce, do tří dnů odevzdat národnímu výboru rádia, zákaz vycházení od devíti hodin večer do sedmi ráno. Ruští vojáci, líh, opakovačky, auta neslavná, hodně vozatajstva. Tanky jsem neviděl, prý jsou 14 metrů dlouhé.

9. 5. 45 — Středa: Mluvím s dvěma ruskými důstojníky, poručíkem a podporučíkem. Jsou pěšáci, jdou pěšky z Moskvy do Ostravy. Studující kinooperátor, 21 let, 4 roky na vojně. Vzdělání 10 let, 4 roky, 1 rok kinooperativa (první z pěti). Mají mizerné hodinky, boty teprve mizerné: svršky kožené, zbytek guma nebo gumou impregnovaná látka. Reprezentují svůj režim — kolchozy výborné, radia nejméně šestilampová. Mají společné tlampače. Na otázku, zda si u nich může každý koupit rádia, odpovídají, že ano, když chce.

Znají dobře Beneše, je to dobrý chlap. Poláci jsou nespolehliví, stejně Italové, Turci, Španělé. Nevěří, že Hitler je mrtev, uvěří, až uvidí mrtvolu. Zve mne do Moskvy, ale neví, zda po válce budou otevřené hranice. Místo děl se u nich budou vyrábět traktory a auta. Už zbývá jen krátká válka proti Japonsku a pak už nikdy nebude na světě válka. Oni sami nebudou válčit, dají jen Američanům a Angličanům opěrné body.

První zprávy o zvěrstvech: drancování a znásilňování zvláště starých žen. V botách do postele, zvracení, chce vodku. Kovařík: babička, matka i dcera znásilněny, čtrnáctiletá zůstala ležet mrtvá. Mezi důstojníky a hrubým mužstvem je šílený rozdíl. Vyplňuje se, co říkali o Rusech Němci, i to, co říkali Rusové sami. Ale Němci nám je sem přivedli! Dr. Dvořák přišel o zlaté hodinky, dva budíky, prsteny, kolo. Celý dům přeházený. Přišel na druhou noc k nám. Čekáme záchranu od českého vojska, které má přijít zítra. Kéž! Bude náš lid vyléčen z bolševismu? Proč jich sem posílají takové spousty? Tři dny projíždějí trapem skrz město, několika ulicemi a vždy v několika proudech (čtyř až pěti).

Ukrajinci jsou celkem dobří, zvláště mladí kluci. Staří a Mongolové jsou hovada.

Rozmluva se šestnáctiletým jezdcem. Je už tři roky na vojně. Matce nepíše, naše cukroví odmítá, ani jídlo nechce, jen vodku. Všichni chtějí jen vodku, hodinky, plnicí pera, prsteny a podobně. Bože, smiluj se nad našimi dívkami a ženami!

Policie je stíhá, trestá i střílí, ale vždy až po zločinu. A ani na to nestačí. Večer je slyšet ještě kanonádu.

10. 5. 45 — Čtvrtek: Zprávy o drancování jsou častější. Nejsou zprávy z ostatního světa. Večer ohlášen výbor lidu na 18 hodin. Ubohost sama: „Za vedení strany komunistické“ do omrzení. Nejvíc se volá: „Sláva Benešovi, ať žije Beneš!“ Jediný, kdo slušně promluvil, byl dr. Řehulka. Mluvilo se z balkonu radnice, i o drancování a znásilňování („Znásilněná dívka i přesto jistě bude volat — Ať žije rudá armáda!“) Účast nevelká, asi 1500 — 2000 lidí. Na Povlu se ještě střílí.

11. 5. 45 — Pátek: Vše pokračuje. O činnosti národního výboru není známek, mimo lidi ověšené rudými páskami, zbraněmi a pobíhajícími bez cíle, ale důležitě po městě. Co člověk neudělá z vlastní iniciativy a sám, to se nestane. Drancování vzrůstá. Po celé dny takřka nepřetržitě proudí do města a dál hordy rudé armády. Vozíky s vytrvalými koňmi a několika muži (5–10). Zákaz vycházení trvá. (Středoevropský čas 9:00–7:00). Dopoledne drancování v kostele. Skupinu vede nadporučík! Přivádím policii, která je zneškodňuje. Dojem z rudé armády je hrozný. Je to horda nevzdělaná. Mají fotoaparáty (z drancování), neumějí s nimi zacházet, žádají filmy. Za film dá aparát!

12. 5. 45 — Sobota: Nemáme žádné zprávy. Poslední zprávy jsme slyšeli, jak Praha neustále volala na pomoc Angličany a Rusy. Devátého jsem získal ruské noviny, které teprve hlásí dobytí Štěpánova a Chvalkovic ze dne 7. 5. 45. Elektrický proud jde zatím jen do několika domů. Plyn nejde. Velké štěstí, že funguje vodovod. V těchto vedrech bez vody by to bylo velmi zlé. Němci a Němky pracují na odklízení barikád.

13. 5. 45 — Neděle: Drancování ustává. Armáda stále proudí městem, ale již v menším a menším množství. Dopoledne děkovné bohoslužby na Dómě, odpoledne v ostatních kostelech. Účast poměrně slabá. Lidé se asi ještě nevrátili a mají hodně práce. Rusové loví ryby ručními granáty. Jezdí na kolech, motorkách a autech sem tam. Největší radost mají z kol.

14. 5. 45 — Pondělí: Úklid světnice. Co bude? Budu zde, či půjdu dostudovat? Chtěl bych jet domů a do Prahy. Již existuje vlakové spojení do Přerova a do Červenky. Nádraží rozbité. Sklad výbušnin v Hodolanech vyhozen do vzduchu.

15. 6. 45 — Odjezd do Prahy z Olomouce 17:50 (18:32), příjezd do Prahy jednu hodinu po půlnoci. Celá hala, každý kout, každý výstupek, zábradlí, okno, lavice, přepážky, vše obsazeno nejroztodivnější směsicí lidí, jakou jsem kdy viděl. Většinou leží na zemi, na kufrech, na balících, na dekách. Ten chrápe, ten mluví ze sna, ten se obrací na bok. Jeden Mongolec leží na znak na zemi a hlasitě chrápe, nohy roztaženy, ruce na prsou, oči — i když zavřené, jsou šikmé. Jsou to rudí vojáci, zajatci, Rakušáci, je slyšet francouzštinu. V čekárně ruský voják předvádí kouzla, jsou tu naši, kteří jsou právě mobilizováni, ženy, děti, kočárky …


Bylo po válce. Bylo mi osmadvacet let. Byl jsem dosud svobodný. Byl jsem v zaměstnání, které jsem považoval zprvu za provizorní, a i když potom jsem si je oblíbil a chtěl jsem při něm zůstat, ukázalo se, že nově nastolené poměry to nepřipustí. Všechna tisková podnikání byla od samého počátku ostře sledována a tisknout se mohlo jen na povolení. Nakladatelská činnost dominikánů byla velmi omezena. Neměl jsem dokončené studium. Ztraceného času bylo až až, bylo nutno jednat rychle.

Ve čtvrtek dvacátého čtvrtého května 1945, tedy asi 14 dní po skončení války, jsem se vydal na cestu domů. Vlak jel z Olomouce do Moravičan. Čekala mě dlouhá cesta. Byl jsem rád, že jsme konečně vyjeli z hlavního nádraží. Dojeli jsme však jen nějakých 2700 metrů daleko a vlak se zastavil. Zřejmě nějaká porucha na trati. Měli jsme nějakých deset minut času, než se situace vyřeší. Ve vlaku panovala ponurá atmosféra. V jedné ruce jsem držel svoji šperkovnici, jediná osobní věc, která mi z války zbyla. V druhé ruce jsem měl čutoru s vodou. V kapsy doklady a pár mincí. Nemohl jsem se dočkat domova. Necítil jsem se tu ve své kůži, opět jsem měl strach. Nikoli o svůj život, ale o mé věci. Byla blbost si s sebou brát tu truhlu. Rozhodl jsem se vystoupit z vlaku a svou šperkovnici někde schovat a až se situace uklidní, někdy se pro ni vrátím. Věděl jsem, kde se nacházím. Poblíž bylo vojenské pohřebiště. Vydal jsem se k němu. Času ale nebylo nazbyt. Bylo zřejmé, že oprava trati už je téměř u konce. Došel jsem od vlaku jen nějakých 50 metrů. Truhlu jsem schoval u pole u třetího stromu, vedle prašné cesty u kolejí, pár metrů od zrezivělé závory. Našel jsem pro ni místo mezi dřevěnými pražci. Rychle jsem naběhl zpět do vagónu. Vojáci se náramně bavili. Vlak se rychle rozjel.

V Moravičanech byl zbořený most, bylo nutno vystoupit, přejít pěšky na druhou stranu Moravy a počkat na další soupravu. Odtud jsme jeli soupravou skládající se z několika osobních vozů a několika nákladních vagónů do České Třebové! Odtamtud do Pardubic, pak do Hradce Králové a konečně po pětadvaceti hodinách cestování jsem dorazil domů, do Městce Králové.

Byla to odvaha dát se na takovou cestu, ale byla to záležitost velmi poučná. Nádraží v Moravičanech a v České Třebové byla plná vystěhovalců německé národnosti. Většinou to byly ženy, děti a starší lidé. Všude byli ruští vojáci. V Třebové na nástupišti vidím hlouček žen s dětmi, kolem několik ranců zavazadel, ustrašené pohledy, kam ti lidé cestují? Přijde k nim voják a dojde ke střetu, odvrátím pohled, abych neviděl násilnost a když se za okamžik vrátím, vidím tu ženu v černém oblečení hlavou dolů ze schodů a za ní se sype její zavazadlo. Žena se bojácně zvedá a první sbírá rozsypané rodinné fotografie. Je po válce, je to ještě potřeba?

Vlak jede pomalu, všichni cestující pospíchají, s výjimkou vojáků. Ti se hlučně baví. Náhle vznikne velký rozruch v sousedním kupé. Ženské výkřiky, volání o pomoc. Chci vstoupit, ale nelze, jen pohledem: ženy stojí na sedadlech, ruce zdviženy na obranu hodinek a prstenů, které na nich jsou. A mezi nimi dva vojáci, domáhající se, aby jim ženy daly to, co mají na rukou. Jdu vyhledat pomoc. V sousedním voze byli důstojníci, požádal jsem je, aby zasáhli. Bez řeči odchází jeden vysoký důstojník, otevře kupé, na které jsem ukázal a pěstí srazí loupeživého vojína k zemi. Druhý voják zatím uteče. Beze slova důstojník odchází a voják se sebere ze země a odšourá se pryč. Už aby bylo konec cesty! Už abych byl doma! Co mě tam čeká?


K odlovu není nutné vstupovat do kolejiště!

Své souřadnice si můžete ověřit přes GeoCheck, čímž dostanete přesné souřadnice:

GeoCheck.org


Zdroje:

Akademické Dějiny Olomouce, 2 .díl

http://www.svobodny-svet.cz/2422/kveten-1945-olomouc.html

Vzpomínky svého otce publikuje paní Zdenka Wagnerová

http://olomouc.idnes.cz/dramaticke-osvobozovani-olomouce-rudou-armadou-v-kvetnu-1945-pqh-/olomouc-zpravy.aspx?c=A150509_063637_olomouc-zpravy_mip

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/osvobozeni-olomouce-bomby-v-centru-zniceny-orloj-i-tabory-pro-nemce-20150507.html

https://youtu.be/BznxfQi6gPg - kratký snímek Květen 1945: Bitva o Olomouc - Doporučuji pro nabuzení správné atmosféry! 

Additional Hints (Decrypt)

[CZ] Uvag i yvfgvath. Arifghchwgr qb xbyrwvfgr! Crpyvir znfxhwgr!
[EN] Orgjrra fyrrcref

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)



Reviewer notes

Use this space to describe your geocache location, container, and how it's hidden to your reviewer. If you've made changes, tell the reviewer what changes you made. The more they know, the easier it is for them to publish your geocache. This note will not be visible to the public when your geocache is published.