Nedaleko keše se nachází areál továrny a vila původních majitelů - obojí patří k místní historii. Rodina Vantochova zde úspěšně vyráběla nejen griotku...
Za mou první cestu do Nymburka vděčím mé známé, která sem jela obhlídnout továrnu, jíž kdysi vlastnila její rodina. Teta Evža se provdala za jednoho z rodu Vantochů (tedy původně Wantochů - postupně se přešlo z německého W na české V) a její tatínek měl ještě nějaké ty akcie podniku. Bohužel díky znárodnění továrny a tomu, že akciové společnosti pod restituční zákon nespadají, se moje známá může už jen na továrnu a vilu koukat zvenčí.
A teď něco málo k rodu Wantochů - tento rod pochází z Hroubovic u Chrudimi. Začíná u dvou bratrů - Jakoba a Joachima. Jakob měl deset a Joachim devět dětí. A právě u nich se objevily první známky obchodního talentu v rodině. Prvorozený syn Joachima Solomon začal podnikat v textilním průmyslu. Syn Leopold se v roce 1887 (stejně jako nejmladší Adolf) odstěhoval do pražského Karlína. V roce 1919 začíná svou živnost na Novém Městě, ale jen do roku 1928. Jeho dvojče Elias (později si změnil úředně jméno na Eduard Wantoch) začal obchodovat v Uhřiněvsi. V roce 1913 se věnoval už jen výrobě lihovin za studena - mezi nejlepší patřila Griotka a likéry St. Afra, Rusalka nebo Sanité. V roce 1919 předává svůj podnik synům Ottovi a Juliovi, kteří pokračují pod firemním názvem Bratří Wantochové. V roce 1925 Julius přenechává svůj podnik Ottovi, po jeho smrti v roce 1938 přebírá podnik jeho žena Elsa. Ta je odvedena v roce 1942 do koncetračního tábora v Terezíně, odkud se již nevrátila. Po válce se k obnovení firmy přihlásili bratranci Jiří a Karel Wantochovi, to se jim podařilo, ale v roce 1948 byl podnik nakonec znárodněn. A tak končí výroba a život rodiny Wantochovy v Uhříněvsi.
A teď k místu, o které jde - k továrně, která je nedaleko keše. Šestý syn Joachima a Leonory - Ludvík (původně německy Ludwig), ten o kterém bude hlavně řeč - narozen 8. 3. 1856 - se ve 13 letech s rodiči přestěhoval do Nymburka. V roce 1878 si zde zakládá firmu na výrobu lihovin. Podnikat pak začíná i se svým o dva roky mladším bratrem Gustavem. Ludvík měl se ženou Josefínou dva syny, Evžena (*1880) a Viktora (*1883). Brzy po narození druhého syna ovdověl a rozhodl se svou spolupráci s bratrem Gustavem ukončit. Gustav se se svou ženou Klárou odstěhoval do Lysé nad Labem, kde začal s výrobou likérů a také octa. Ludvík Vantoch se podruhé oženil a se ženou Kamilou měl tři děti - Elisabeth (Elsu) - někdy také uváděnou jako Eliška či Alžběta (1885), syna Lea (1886) a Ervína (1889). Synové Ludvíka z prvního manželství pokračují také v započaté výrobě likérů - Evžen ve Vídni a později v Praze, Viktor převzal po otci podnik v Německu. V roce 1919 se spojil s nevlastním bratrem Leem, který pracoval s otcem v Nymburce, a založili spolu společnou firmu v Drážďanech. Viktor v roce 1938 převedl svůj majetek na manželku Olgu Friedu. Na jaře 1939 se mu podařilo z Německa utéct do Jugoslavie, kde se skrýval. Ale v roce 1941 byl zatčen a nakonec poslán do Osvětimi, kde v roce 1943 zemřel.
A jak to bylo s továrnou tady v Nymburce? V roce 1911 Ludvík Vantoch dokončil stavbu nové továrny u nedalekého nádraží. Zde postavil také vilu, kam se celá rodina přestěhovala. V roce 1913 dostal povolení založit akciovou společnost, kde zakladatelé byli bratři Ludvík a Solomon, a také Ludvíkův syn Leo. Později i manželka Kamila, dcera Elza a syn Ervín. V roce 1918 se pozemky zvětšily (na sedminásobek původní rozlohy) a byly přivzaty i nové živnosti - výroba marmelády, povidel, sušení a konzervace, nakládání všech druhů ovoce a zeleniny, zřízení lihovaru, kde se pálilo ovoce, řepa a nebo třeba i brambory. Továrna měla i vlastní bednárnu, výrobu plechových a slaměných obalů, lahví, korků a byla zda dokonce i automatická pila. Ve dvacátých letech ale proběhla aféra s bankou Bohemia a najednou byl podnik na pokraji likvidace. V roce 1926 podnik přebírá Anglobanka, která se snažila získat vložený kapitál zpět a uvažovalo se i o rozprodání majetku, tím by ale podnik zanikl. To se ale nelíbilo Ludvíkově manželce Kamile. Spojila se tedy se švagrem Gustavem z Lysé. Jeho podnik mezitím řídili jeho dva synové - Otto a Max s manželkami Evžou a Joskou. V roce 1930 byla poměrně dlouhá a tuhá zima a plno stromků nepřežilo. Max se proto spojil s profesory z pomologického ústavu, aby zde zlepšil pěstování ovoce. Pečlivě studoval, které odrůdy by se hodily do zdejší půdy. Ze Španělska přivezl 1200 stromků. Vyhrála višeň Minister Podbielski, ze které pak vypěstoval vlastní odrůdu - Vantochovu višeň. Plody byly větší, chuť kořeněnější (bohužel stromky u továrny neměly očekávaný výnos a sad byl v roce 1947 vykácen a na jeho místě je dnes sídliště).
V roce 1933 se začala z višní vyrábět v továrně i marmeláda. V druhé polovině 30. let začali v továrně pracovat i synové Maxe - Miloš a Ottův syn Hanuš. V roce 1938 díky politické situaci začala rodina zvažovat emigraci, ale nakonec se rozhodli zůstat. Hanuš v roce 1939 odjíždí do Anglie, zbytek rodiny do Prahy a během července 1942 do Osvětimi, odkud se nikdo nevrátil. (Autor článku, ze kterého jsem čerpala, má tady chybu, uvádí místo Osvětimi Terezín). Po válce měl Hanuš zájem podnik zmodernizovat a rozšířit. Dosud měla firma 160 různých produktů, každý z nich měl své balení a velikost. V rámci zjednodušení výroby zůstalo zachováno asi 20 likérů a z původních 120 druhů lahví zbylo jen pět. Ze všech druhů etiket byly zachovány jen tři. Zboží se vyváželo do Anglie, ale i do USA. V roce 1948 byl podnik znárodněn, hned po tom byla zrušena výroba octa a hořčice. V roce 1952 podnik převzala Fruta a zrušila výrobu marmelád. Zrušena byla i výroba lihovin, která byla přesenuta do Mochova. Nově se v nymburské továrně začala zpracovávat a konzervovat zelenina. Postupně se utlumovala výroba sirupů a zpracování ovoce obecně, mimo kompotů. Také se nově zavedla výroba hotových masových jídel. V dnešní době už se v továrně nevyrábí, areál jen chátrá a je v neutěšeném stavu. V jedné jeho čáti je ubytovna.
(Čerpáno z Věstníku vydaného 29.7.2013 - ročník VI., číslo 7)
Za betatest tisíceré díky VLab.Jan