Součást závodu BRAZDA 2019

Tato keš vznikla jako součást geocachingového závodu BRAZDA 2019, neboli Brutálního Rožnovského Adrenalinového Závodu Družstev Amatérů. Pokud rádi soutěžíte a máte rádi různá dobrodružství, neváhejte a zúčastněte se příštího ročníku!

Liška zpod Radhošťa

Tato keš vás seznámí s liškou, která pochází z úplně stejného vrhu, jako liška Bystrouška, jen se z Hukvald zatoulala až do okolí Rožnova a jako trvalé bydliště si zvolila les nedaleko Radhošťské ulice. Přesná jména ostatních Bystrouščiných sourozenců se nepodařilo zjistit ani Rudolfu Těsnohlídkovi, tak můžeme této lištičce říkat třeba E-liška.

Lišce Bystroušce byly už věnovány keše na Hukvaldech, byla o ní napsána bajka, libreto k opeře, má svoji sochu, ale o naší lišce zpod Radhošťa se toho zatím moc neví.

Můžeme jen předpokládat, že právě E-lišce věnoval svoji báseň Ivan Blatný. Pokud ji neznáte, tady máte možnost se s touto krásnou poezií pro děti seznámit.

Zeptala se lišky liška,
co by chtěla na Ježíška.
„Jistě,“ povídá ta liška,
co se jí ta druhá liška
ptala, co chce na Ježíška,
„nejlepší by byla knížka.“

Vtom však hajný Melíšek
našel jejich pelíšek.
„Rychle,“ povídá ta liška,
ta, které ta první liška
řekla, co chce na Ježíška,
- říkají jí Eliška –
„vidím pana Melíška.“
A tak honem obě lišky
vyběhly z podzemní chýšky,
rychleji než Melíšek
uměl střílet do lišek.
Smíchem se pak první liška
- té říkali Pampeliška -
i ta druhá Eliška
popadaly za bříška.

Obecně se dá o lišce zjistit třeba, že je naší nejběžnější divoce žijící psovitou šelmou vyznačující se vysokou mírou inteligence. Vždyť kdo by neznal nějakou tu bajku či pohádku, ve které vystupuje jako symbol moudrosti lstivá „kmotra“ liška.
Délka těla lišek dosahuje až 90 cm. Zejména v zimním období působí impozantním dojmem huňatý, asi půl metru dlouhý ocas. Jeho špička je charakteristicky bílá, v myslivosti označovaná jako květ. Kohoutková výška lišek se pohybuje okolo 40 cm a jejich hmotnost se udává v rozmezí 8–13 kg. Charakteristickým znakem lišek je povětšinou rezavé zbarvení srsti. Pouze spodní část těla a již výše zmiňovaný konec ocasu zůstávají bílé. Černě jsou obvykle zbarveny pouze tlapky a zadní strany uší. Ve výjimečných případech lze v přírodě pozorovat i tmavěji vyvedené jedince (tzv. uhlířky) s šedým až černým břichem. Díky podobnosti tělesné konstrukce lze lišku zaměnit snad jen se šakalem obecným, který v současnosti od jihu stále více proniká na naše území. Jako základní rozeznávací znak u šakala pak mohou posloužit jeho výrazně delší nohy.
Potravu si lišky obstarávají především aktivním lovem, a to převážně v noci. Za tímto účelem jakoby liška převzala ty nejlepší vlastnosti jak od psovitých, tak od kočkovitých šelem. Čichem a sluchem se vyrovná i tomu nejlepšímu loveckému psu, zatímco pružností páteře a stavbou očí se podobá kočce. Převládající složku potravy lišek tvoří myšice a hraboši. Lišky je loví celoročně, intenzivněji koncem jara. V tuto roční dobu můžeme lišky pozorovat při je jich zvláštním způsobu lovu (myslivci nazývaném myškování) i přes den.
Lišky trpělivě vysedávají u vyhlédnuté dírky v zemi a čekají tak na svou kořist. Je to také jediná chvíle, kdy liška tolik nemyslí na svoji bezpečnost a ztrácí na ostražitosti. Liška je v průběhu lovu neustále v pohybu, opatrně našlapuje a vyhlíží hraboše. Úlovku se následně zmocní jedním či dvěma rychlými skoky.
Obecně jsou lišky pokládány za osamělé lovce, avšak v literatuře najdeme i případy lovu lišek v organizovaných smečkách. Tato ojedinělá pozorování byla učiněna téměř výhradně v obzvláště tuhých zimách, kdy se vyhladovělé lišky snažily ulovit v hlubokém sněhu oslabenou srnčí zvěř.
Během nočních loveckých výprav uloví liška taktéž ptáky hnízdící na zemi (bažanty, koroptve), nebo alespoň vyplení jejich hnízda. Nepohrdne též malými zajíčky či divokými králíky. V blízkosti vodních ploch se na jejím jídelníčku ve velké míře ocitají různé druhy kachen a ondatry. Pokud k tomu má příležitost, napadá liška i mladá srnčata. Také drůbež na vesnicích je pro lišku nepřekonatelným lákadlem zvláště v období, kdy je třeba nakrmit potomstvo. Žádné opatření není dostatečně účinné, aby se ho liška nenaučila obejít. Pokud se jednou lišce podaří do kurníku proniknout, je každá slípka předem ztracena. Liška v afektu nelítostně zadáví cokoliv, co se jen pohne.
Díky tomu si lišky vydobyly pověst nelítostných zabijáků. Takové označení jim však značně křivdí. Navzdory všeobecnému přesvědčení liška neloví plýtvavě. Pokud není člověkem vyrušena, odnáší veškerou kořist do svého revíru, kde ji zahrabává do země na horší časy. Později je schopná tato místa s ohromující přesností zpětně lokalizovat pomocí své fenomenální paměti a výborného čichu. Kromě živočišné potravy konzumují lišky různé druhy rostlin a ovoce.
Mimo dobu lovu se liška nejvíce nachází v bezpečí svých podzemních sídel – brlohů, ke kterým zpravidla vede několik chodeb (nor). Pokud si brloh sama buduje, věnuje jeho umístění i stavbě náležitou pozornost. Vchody do nor (myslivecky vjezdy, či vsuky) musejí být chráněny před přímým větrem a vlastní brloh je povětšinou umísťován do jižních, teplejších svahů. V některých případech liška osidluje brlohy jezevčí (tzv. jezevčí hrady). Jsou to rozsáhlé komplexy chodeb tvořící i několik pater nad sebou. Výjimkou není ani osídlení nor liškou a jezevcem současně. Oba predátoři ovšem důsledně dbají na to, aby se spolu pokud možno nesetkávali.

Liška obecná
• hmotnost: 8–13 kg
• délka těla: až 90 cm
• délka ocasu: až 50 cm
• výška v kohoutku: 30-40 cm
• počet mláďat: 3-10
• v přírodě se dožívá 10-12 let
• lovný druh zvěře (ročně se uloví 75-80 tisíc jedinců)

Dospělé lišky žijí v trvalém monogamním svazku a své teritorium o rozloze 15–20 km2 si pečlivě značí. Toto značení provádí většinou v nočních hodinách za pomoci trusu a moči. Jako další nástroj vzájemné komunikace slouží liškám zvláštní pachové žlázy při kořeni ocasu. Tyto žlázy, myslivci poeticky nazývané – fialky, jsou hlavním zdrojem nezaměnitelného pachu lišek.
V době od ledna do března probíhá liščí říje, tzv. kaňkování. Během ní se lišky projevují typickým voláním (tzv. skolí). Lišáci si své partnerky najdou podle charakteristického pachu kapek krve (myslivecky barvy), které samice zanechávají ve své stopní dráze. Vlastní akt páření probíhá uvnitř brlohu. Březost lišky trvá 52–53 dní. Nově narozená liščata zůstávají 12–15 dnů slepá. Tělíčka mají porostlá šedou srstí, která stěžuje odhalení mláďat ostatními predátory. Zatímco lišák se stará o trvalý přísun potravy pro svou družku, liška své potomky ošetřuje a kojí. V této době jsou liškám také přičítány největší škody na mladé zvěři a domácí drůbeži.
V květnu se liščata poprvé odvažují vycházet před noru, kde si po většinu času hrají na slunci a sami již konzumují rodiči přinášenou potravu. Během následujících týdnů se zdokonalují v loveckých hrách a v druhé polovině léta se již částečně osamostatňují. Za předpokladu dostatku potravy jsou už během zimního období mladé lišky k nerozeznání od svých rodičů.