Skip to content

<

Nymburk bizarni az pitoreskni: Pahaurban legends

A cache by Paha Ahma Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 06/30/2020
Difficulty:
2 out of 5
Terrain:
2.5 out of 5

Size: Size:   small (small)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:


PROLOG:

Byl nebyl jeden přenosný disk. A na tom disku byl téměř hotový sáhodlouhý listing k jedné chystané multině, která vás měla provést řádnou štrekou po našem městě a po jeho přilehlém okolí. Jenže osud si s námi všemi krutě zažertoval... Táta Paha se nám v březnu zbláznil, že se odstěhuje do Prahy, což také provedl. No a v červnu dostal rozum a řekl si, že se odstěhuje zpátky do Nymburka. Říkáte si oprávněně – co je nám, kurňa, do toho? No skoro nic... Snad jen to, že se během těch stěhovacích eskapád onen disk ztratil...
Jenže mé druhé jméno zní „Houževnatej“. A tak jsem se rozhodl na troskách této megamultiny vybudovat nějaké nové kešky… Letterbox už vám pípnul. Nyní je na řadě multina, trošku anorektičtější, než ona původní… A jestli budete hodní a já najdu vhodné místo pro finále, třeba přijde do třetice i mysterka...

ÚVOD:


Určitě to znáte. Černá sanitka, která v noci unáší krásné panny k příšerným medicínsko-zvrhlickým experimentům. Zapíchnutá infikovaná jehla ve skluzavce na dětském hřišti. Koronavirus šířený kropicím vozem, který řídí čínský agent z Wu-chanu.. A tak dál… Prostě urban legends, mystifikace k vyděšení už tak sdostatek zblblého obyvatelstva české kotliny. !
Přitom je tolik reálných příběhů, které se kdysi, v nějaké dimenzi, opravdu staly! Jen v našem osobitém městečku se jich přihodilo rovných šest… A já měl to štěstí, že jsem se při brouzdání prameny (co v nich vyvěralo, neprozradím) měl tu čest s nimi seznámit…

Jistě uznáte, že jsem to nemohl nechat jen tak ležet. Vydejte se směle na novou Pahovu multikeš z volného cyklu „Nymburk bizarní až pitoreskní“, nazvanou: „Pahaurban legends“. Ponořte se do příběhů, které se tutově staly… Nebo nestaly? Nebo neexistujete ani vy, natož nějaký geocaching? Posuďte na vlastní kůži!


STORY 1: NEZDAŘENÝ MEJDAN A JEHO NÁSLEDKY



Byl to onoho deštivého dne v říjnu roku 1956 na Ministerstvu stavebnictví divoký večírek. Stoličná tekla proudem, soudružky se obnažovaly. Až se z toho soudruhu Chruščovovi na fotografii zula bota. Když se konečně poslední návštěvník vypotácel na vzduch, probudil ministr stavebnictví hrubým štulcem svého náměstka: „Josef, vstávej! Musíme něco dělat!“ Josef zamžoural. „Coo?“ „No, dělat! Vykázat činnost! Ze Svazu přišel apel: Podpořit socialistickou výstavbu! Jinak prej budou padat hlavy!“ „A kur...“opáčil náměstek. „Snad nám ještě naleju...“
Po dvou dalších lahvích sovětské vodky tak spatřila světlo světa nová vyhláška: „Komínové dotace: Každý vobčan či stavební drušstvo, kterej vystaví do konce roku herdek co je vlastně za rok novou stavbu, dostane voctátu 5% dotace z celkových nákladů na každý komín, který bude ta stavba mět. Ponivač komín je základ! A komín musí být!“ Druhého dne, po očištění papíru s vyhláškou od zvratků, vstoupila tato legislativa v platnost. Ministr stavebnictví, obtížně zvládající poryvy kocoviny, tiše doufal, že si ani veřejnost, ani vrchnost ze Svazu ničeho nevšimnou.
Jenže… V Nymburce v tu dobu působilo stavební družstvo POSTAVHO. Jeho činorodý předseda soudruh Burešský, který většinu pracovní doby trávil louskáním všemožných oběžníků, zajásal: „Chlapi! Máme na to sice prasecky málo času, ale nějaký provizóryjum bysme snad mohli… Hele, když tady vysekneme dva přízemní provizorní baráky a do každýho naflákáme cirka dvacet komínů, máme stavbu zadaxa! A pochvalu z ústředí za podporu socialistický výstavby!“
A tak započala horečná stavební činnost. Den před Silvestrem byly dva provizorní baráky zkolaudovány. Protože se komínů ani kolaudační komise nemohla dopočítat, zfleku bylo kontaktováno ministerstvo, které promptně stavbu od A do Z proplatilo. Namísto silvestrovského večírku se však na ministerstvu muselo sejít grémium, které nešťastnou, tzv. „Vodkovou vyhlášku“ v tichosti zrušilo. Baráky si už však nikdo nelajsnul dát zbourat. A tak jsou domy, které právě na úvodních souřadnicích vidíte, jedinou památkou na jistý hodně nevydařený mejdan.


Nepovinná otázka:
Kolikpak komínů má každé slušné čapí hnízdo?

Povinná otázka:
Na jižněji postaveném baráku najdete pod dvojpísmenem UR číslo ve tvaru 37/X. Kolik je ono X? Piš A = ?




STORY 2: TEPLOTNÍ ANOMÁLIE




Každý z vás jistě zná smělé sovětské motto: „Poručíme větru, dešti!“ Málokdo již ale ví, že toto úsloví má reálný základ v šílených experimentech sovětské vědy v 50. letech 20. století, které si vytkly za cíl pomocí sovětského kvantového urychlovače oteplit klima nad Sibiří, aby došlo k roztání trvale zmrzlé močálovité půdy, jež by se tak dala přeměnit v obilné celiny. První pokus provedl inženýr Maksim Ivanovič Bezumec v roce 1952 v severním klastru Kolymy. Bohužel, výsledkem bylo snížení průměrné teploty o celých 24 stupňů Celsia na území větším, než je Česká republika. Chřadnoucí generalissimus Stalin jej příliš nepochválil: „Ty idiote! Koukej ty pokusy přemístit někam mimo Sovětský Svaz, na nějaký bezvýznamný místo v našich spřátelenejch zemích, nebo ti osobně useknu palici!“
Ano, i já si beru jako urážku, že Ing. M.I. Bezumec vybral pro druhý experiment právě náš milovaný Nymburk, a to konkrétně místo na výše uvedených souřadnicích. Kvantový stroj byl nastaven na zvýšení teploty o 0,5 stupňů. Tentokrát však došlo v jinak bezchybné sovětské vědecké mašině k ústřelu na druhou stranu. Od dob experimentu – naštěstí ve velmi úzkém okruhu o průměru cca 15 metrů – došlo na místě k takovému zvýšení teploty, že zde vedrem začaly padat mouchy.
Nebozí obyvatelé domu stojícího v onom koridoru sice od té doby přestali platit za otop, změna jim však přinesla jiný problém. Kvanta vedrem umořených much jim léto co léto začala okny padat do obýváku. Proto se majitel domu odhodlal ke smělé stavební úpravě: nad každé okno instaloval speciální parapet, jež mrtvé mouchy spolehlivě zachycoval.
O funkčnosti tohoto opatření se můžete přesvědčit sami. Těla uhynulých much na parapetu postupně petrifikovaly do výrazných převislých vrstev. Vrstvičky jsou krásně vidět zejména při bočním pohledu na parapety!
Proslýchá se, že popisovaná anomálie začala od roku 2013 postupně slábnout. Takže se nemusíte bát, že byste se museli při observaci jevu svlékat do naha, nebo že by vrstvičky během existence multikeše živelně přibývaly…


Nepovinná otázka:
Při jaké teplotě začínají vedrem padat mouchy?

Povinná otázka:
Počet vodorovných (či chcete-li muchorovných) vrstviček v nadokenních reliéfech? B = ?




STORY 3: HIPPY HIPPY ŠEJK




Pokud se vám předešlé dvě legendy zdály neuvěřitelné, tak raději lovu téhle kešky včas zanechte. Třetí story totiž považuji i já osobně za velice silnou kávu, a kdybych sám neochutnal, neuvěřil bych:
Doposud jsem si byl jist, že hnutí hippies, charakteristické sexuální nevázaností a konzumací halucinogenních drog, vzniklo v USA v 60. letech. Usilovné studium tématu mě však přivedlo k šokujícím zjištěním. Hnutí se zrodilo v Československu, a to konkrétně v Nymburce v období dusivé hospodářské krize, tedy v letech třicátých! Přitom to musela být strašná doba… Zástupy bledých, vyhublých nezaměstnaných, žebrajících u kostela o vodovou polévku, tvořily výmluvnou tvář té beznadějné epochy. Z této řady nevybočoval ani pan Čvančara z Vorlíčkovy ulice, kterého nedávno vyhodili od dráhy. Nebožák živil ze skromného platu vachmajstra ženu a šest hladových krků. Měsíce marně sháněl práci, všude mu však ukázali vztyčený prostředníček. Navíc se blížila zima, už se nedalo ani věnovat polnímu či lesnímu pychu. Zkraje listopadu se ubohý vachmajstr rozhodl, že se půjde oběsit do lesíku směrem na Zvěřínek.
Cestou si však u pole za pivovarem povšiml jevu, který v něm přerušil černé myšlenky na samovraždu. Pole se černalo jako vždy touto dobou havrany, kteří zde tahali ze zorané prsti žížaly. Ptáci se však chovali velice zvláštně. Nebyli schopni letu, či to spíše vypadalo, že je namísto létání baví jen tak plácat křídly, točit se v kruhu, převracet se pařátky vzhůru a u toho všeho vydávat krákavé zvuky, připomínající obhroublý smích. Vachmajstr Čvančara si pomyslel, že by mohl jednoho havrana chytit a uvařit z něj rodině polévku. Havrani však byli proti. S rozmrzelým krákáním se vznesli a na hlavu nebohého chudáka vypustili množství trusu. Pan Čvančara v zoufalství podřepl, a protože měl šílený hlad, uchopil do prstů jednu žížalu, kterou vyhrabali černí ptáci, a bez rozmyslu ji strčil do úst.
V okamžení se začaly dít divné věci. Předně – pan Čvančara přestal mít hlad. A myšlenky na sebevraždu. Co to je za hovadinu? Vždyť život je taková sranda! A že je listopad? Dyk je svět nádherně barevnej! A on sám dovede navíc komunikovat s havrany! Jeden mu totiž sedl na rameno a krákl mu do ucha: „To je v těch rrrrrrrrrousnicích, brrrrrrrrrácho! Tak je sbírrrrrrrrrrrej a žerrrrrrrrrrrrrrrr a bude ti parrrrrrrrrrrádně!“
Pan Čvančara poslechl. Nasbíral asi sto žížal a zvesela se vydal domů. Tam si paní Čvančarová pomyslela, že mít doma šílence je lepší než oběšence, a protože se bláznům nemá odporovat, dala si i ona jednu dešťovku pěkně zasyrova…
Od těch dob se krizové ovzduší v Nymburce prudce proměnilo. Kronika říká, že každého dne se shromažďovaly poblíž Čvančarovic nuzného obydlí desítky až stovky občanů, propadajících podivnému třeštění, připomínajícímu eleusinská mysteria či antické bakchanálie. Smutek, hlad a zoufalství vystřídala neutuchající euforie a blaženost.
Po odeznění krize pan Čvančara na psychedelických žížalách začal vydělávat. Zbohatl natolik, že ve Vorlíčkovce postavil rovnou tři domy, kterým na počest svých barevných halucinací dal pestrobarevné fasády, které můžete obdivovat dodnes!
O jeho dalším osudu po nástupu Hitlera není nic známo; dá se usuzovat, že hnutí Šťastných Šťovkařů bylo nacisty brutálně potlačeno.
Cosi z nespoutané a veselé energie v lokalitě však zůstalo doteď! Zdejší obyvatelstvo je rozverné a divoké, ale vy se jich nemusíte bát! Kdo má duši bohéma, ten se neoběsí!


Nepovinná otázka:
Kolik mikrogramů diethylamidu kyseliny lysergové (LSD) obsahuje jedna průměrná nymburská žížala?

Povinná otázka:
Zjistěte letopočet, poukazující na mysteriózní události ve Vorlíčkově ulici a zapište si z něj poslední číslici! C = ?




STORY 4: ODDĚLENÉ LOŽNICE




Mám tu čest na tomto místě závazně vyvrátit jeden ošklivý drb, který se občas přemílá ve zdejších nálevnách. Týká se jistého rysu chamtivosti a nenažranosti zdejšího dobrého lidu. Sám nejsem rád, když se setkám s pejorativem „polabský křeček“, kterýžto vymysleli zhýčkaní a jízliví Pražáci na adresu ctihodných občanů našeho města! O co jde konkrétně? No přece o naše pitoreskní hradby a domečky, které z nich přímo vyrůstají. Pražáci, Poděbradští a jiná verbež tvrdí, že půl starého Nymburka je vystavěno z rozkradených cihel původních hradeb. A jako důkaz ukazují na domky na Valech nebo v Hradební, které jako by ze středověkého zdiva přímo vyrůstaly… Inu, sáhněme si všichni do rodokmenů, co já vím, jak to bylo.
Jedno je jisté – dům na uvedených souřadnicích, jeden z příkladů, co dávají zlé jazyky, má zcela jinou historii!
Josefína a Vladimír se brali z lásky, jako vlastně každý. Pepině učaroval štíhlý chlapec s jiskrnýma očima, který se nikdy nemračil, vždy vysypal z rukávu nějakou příjemnou lichotku nebo vydařený fórek. Pepča se nám zamilovala a pomocí ženských zbraní uhnala Vláďu k oltáři. Kdyby byla zaláskovaná slečna Josefína schopna racionálního myšlení, možná by jí došlo, že všechny atributy Vladimírovy dokonalosti spojuje jediný společný jmenovatel.
Ano, tušíte správně.
Byl to alkohol.
Vladimír byl vyzáblý vinou špatně fungujících jater a trávicí soustavy obecně. Vlastně nebyl schopen už jíst; kalorie doplňoval z piva a rumu. Oči se mu blejskaly vždy tak po sedmém panáku, a ty chlapec stihl vypít během klekání. No a jeho veselé naladění a komunikativnost byly jednoduše způsobeny tím, že byl permanentně opilý.
Jak to tak chodí, každý jednou prozře. Josefíně se tak bohužel stalo až po svatbě. Těšila se na děti, ale Vladimír nebyl krom oplzlého osahávání a trapně lascivních keců ničeho v posteli schopen. Malovala si romantické procházky, jak jde do něj zavěšená kolem hradeb, namísto toho byl Vladimír každý večer zavěšen na ní, lépe řečeno na ní visel, nejsa schopen vinou spařenosti chůze. Toužila po rytíři bez bázně a hany, který ji bude chránit před krutým světem, namísto toho to byla ona, kdo občas, ale vážně jen výjimečně (v průměru pětkrát do týdne) inkasovala facku nebo ránu pěstí.
Jednoho večera to na ni padlo. Vyšla v slzách před barák, který dal postavit novomanželům její otec, sedla si na vala, zírala do kalné vody a vzlykala: „Bože, já vim, že nejsi, ale jestli jsi, tak pošli v noci čerta, ať s tim něco udělá!“
V noci to zprvu vypadalo na klasiku. Nejprve pro něj musela do putyky, pak uklízela zvratky a moč v síni, dostala průplesk a nakonec se jí sápal po prsou jak úchyl. Pepinka se zase rozplakala. V tu chvíli zahřmělo a celý dům se ocitl v mraku sirného čoudu. Zem se zachvěla, měsíc zkrvavěl, chvíli to skřípalo a bouchalo a pak Josefína zjistila, že přesně v půli manželského lože je zeď. Stará, opuková, chladná zeď. Vyběhla ven a volá: „Čerte, zázrak!“ A zas bylo ticho.
A jak to celé dopadlo? No, za mě docela fajn. Hradby rozdělily lože, které bylo nasáklé neštěstím, opilý Vladimír z toho dostal infarkt a už se neprobral, a naše Josefínka už to tak nechala bejt a k stáru na ten architektonický špek lákala turisty a vydělávala na nich...Ale to už sem nepatří, to vlastně říkali Pražáci a Kolíňáci…


Nepovinná otázka:
Kolik lidí v České republice ročně zemře v souvislosti s nadměrnou konzumací alkoholu?

Povinná otázka:
Kolik činí ciferný součet čísla v kroužku na inkriminovaném domě? D = ?




STORY 5: ŽELEZNIČNÍ NEŠTĚSTÍ




Nechybělo mnoho a Nymburk mohl být do našich dějin zapsán černým písmem, kterýmžto se zapisují doopravdické tragédie, podobné například činu vyšinuté Olgy Hepnarové.
Psal se rok 1912 a svět se jevil jako idylka. Nic nenasvědčovalo tomu, že za dvě léta se ocitne v strašidelném válečném konfliktu. Pohodička vládla i v našem polabském městečku. Bylo zrovna před volbami a zdejší starosta, pan Václav Stoupa, vymyslel pro své znovuzvolení vskutku obskurní kampaň. Napadlo jej totiž tak trošku po trumpovsku, že nechá zřídit od nymburského nádraží až k hradbám železniční přípojku, po které pojede den před volbami do zdejšího zastupitelstva alegorický vlak, oslavující páně Stoupovu genialitu. Kolem budou pochopitelně jásající špalíry občanů, ideálně velocipedistů, kterým se v našich rovinatých terénech dařilo už tehdy.
Idea jej tak pohltila, že si pranic nedělal ze zjištění, že vymyslel totální utopii a kravinu. Zbudování takové přípojky by vyšlo přibližně na osm set tisíc c.k. zlatých, nehledě na to, že by taková stavba trvala skoro rok a musely by se během ní zbourat veškeré domy při trase.
Starosta Stoupa se nad půllitrem zdejšího piva zamyslel a něco vymyslel: Vše bude jen jako. Školáci, uvolněni z výuky, křídou namalují na dlažbu koleje a pražce. On sežene nákladní automobil, který jeho podřízení v noci nazdobí a zamaskují tak, že bude vypadat jako vlak – na střechu mu dají kamna na uhlí s komínkem, takže auto bude krásně mašinkově kouřit a pod plachtou budou sedět zdejší opilci, kteří budou za máz rumu vydávat celou cestu zvuky, přepsatelné nejspíše foneticky jako „Š...Š...Š...Š“
Jak vymyslel, tak zařídil. Dal rovněž polepit město plakáty, zvoucí občany a velocipedisty z širého okolí.
Onen den se vše jevilo parádně. Počasí přálo, voličů se dostavily stovky. Přesně v deset dopoledne vyjel od nymburského nádraží starostův autovlak. Pět spiťarů pod plachtou začalo vydávat své zvuky, na střeše se rozčoudila přivázaná kamna. Občané jásali, zdálo se, že znovuzvolení pana Stoupy nebude nic stát v cestě.
Osud se však krutě zauzlil na křižovatce ulic, přesně tam, kde se Palackého třída prudce stáčí doprava. Koleje byly namalovány doleva, ulicí Na Rejdišti, až pod hradby. Kolem nich projížděl špalír nadšeně jásajících velocipedistek v bílých punčochách.
V ten moment jeden ze spiťarů pod plachtou učinil osudové rozhodnutí. Žďuchl do šoféra a nabídl mu čutoru s rumem: „Dej si...“ Řidič nezaváhal, otočil se dozadu pro flašku a v tu chvíli ztratil kontrolu nad řízením, dosud neochvějně kopírujícím namalované koleje. A vyjel z naznačené trasy. S tím ovšem nepočítaly velocipedistky. Těsně předtím, než jejich mladé životy rozdrtil náklaďák, naštěstí spadla ze střechy kamna, přímo před čumák auta, které se o ně zastavilo. Kamna vybuchla, uhlíky a popel propálily třem dívkám na velocipedu punčochy a osm matron muselo navštívit po tomto incidentu švadlenu, aby zalátala propálené díry v jejich šatech. Šest velocipedů se pádem odřelo a jednomu praskl řetěz. V nastalém zmatku vyskákali opilci zpod plachty, bohužel přímo do výlohy tamního hokynáře Spätzingera, čímž mu způsobili škodu cca 32 zlatých a újmu na cti. Řidič, vinen situací, se pokusil dát na útěk, ale zakopl o obrubník a rozbil si nos.
Druhý den ve volbách zvítězil opoziční kandidát a nymburští radní si uvědomili, že groteskní události bude nejlépe v zapomnění. O této věci tedy zakázali dát zmínku do městské kroniky.
Dějiny ovšem nezfalšuješ. Na místě skoroneštěstí dnes najdeš nenápadnou a skromnou pamětní desku, která vhodným způsobem vyjadřuje účast nad tragédií. Tuto desku musíš najít. Napovím, má žlutočernou barvu.


Nepovinná otázka:
Kolik Kč stála poslední kampaň prezidenta republiky?

Povinná otázka:
Z pamětní desky spočítej počet kol ve všech významech tohoto slova. Jde o liché číslo : - ) E = ?




STORY 6: KDO SE ZA SVÉ JMÉNO STYDÍ, HODEN POTUPY VŠECH LIDÍ




Poslední příběh se datuje někdy do osmdesátých let minulého století (to zní strašně, vždyť jsem v oné dekádě maturoval!), kdy městským národním výborem v Nymburce otřásla podivná kauza. Stojí za to si ji připomenout, i v dnešní době je důležité si oživit důležitost osobní svobody a oslavit houževnatost jedince, na kterém se podepsal osud a rodina…
V rodině Falářů, sídlících poblíž Katovny, se v roce 1967 narodil syn. Matka mu chtěla dát jméno Milan, ale tvrdě narazila. Její muž, podivínský herec okresního divadla, se jí na nic neptal. Zatímco se trápila v porodnici, opil se s významným zdejším soudruhem, který se zrovna začal přiklánět k dubčekovské doktríně, a vymohl si od něj výjimku za dva volňásky na Tyla. Syna smí pojmenovat, jak uzná za vhodné. V porodnici se pan otec při pohledu na novorozeně od plic rozchechtal. „Má ňák velkou hlavu, ne?“ Sestřičky se mu marně snažily vysvětlit, že proporce hlavy a těla u kojenců se dost liší od měr dospělých. „Má hlavu jak nějakej hydrocefalus! A víte co, už mám jméno. Bude to Hydrón C. Falus! Já jsem totiž honorace! Už se nechci psát po česku jak každej druhej buran! Vzdělanec smrdí dycky latinou...takže namísto Falář bude Falus! No a Hydrón C., to mám povolený támdle vod soudruha Pěničky…
Lékařský personál podnikl asi tříhodinový pokus otcovo rozhodnutí zvrátit, včetně argumentace ohledně významu nově nabytéhoho příjmení. „Ne, to vy jste kokoti!“ uzavřel debatu pan Falář a bylo vymalováno.
Nemusím zde zdůrazňovat, že Hydrón měl od svého debutu v kolektivní výchově nešťastné dětství. Ve školce a na základce to ještě šlo. Nad neobvyklým jménem se sice spolužáci pozastavovali, ale k přímé šikaně nedošlo. S přezdívkou „Hydrant“ vyvázl mladý Falář ještě dobře.
Problém nastal na gymnáziu. Třída, do které Hydrón docházel, se rozdělila na dva tábory. Ten první, čítající ty chytřejší, jej posmíval za „hydrocefala“, diagnózu spojenou s hlubokou mentální retardací. Ti druzí na něj ale prostě volali „Ču..ku!“ A to už bylo na křehkou, vyvíjející se adolescentní duši příliš.
Hydrón si dal pět piv a zasnil se: Jaké by to bylo se jmenovat třeba Lukáš Svoboda…A od té chvíle se mu život změnil naruby.
Veškerý volný čas začal trávit iniciativami spojenými se snahou o změnu jména i příjmení.
Sepisoval žádosti, vydělával na chmelových brigádách na obálky a známky, obcházel matriční úředníky, psal dopis dokonce samotnému Husákovi. Na žádný dopis mu ale nikdy nikdo neodpověděl. A na přímé otázky na úřadech dostával následující odpovědi (přináším výběr těch nejzajímavějších): „Nejste zletilý, počkejte do 18 let.“ „Máme zavřeno.“ „Nemáte patřičný kolek.“ „Tomuto se nevěnujeme.“ „Není to v souladu se socialistickými zájmy.“ či dokonce: „Vypadni, ty chcípáku!“ Boj, trvající přes sedm let, bylo těžko možno označit za úspěšný. Hydrón C. Falus se stal symbolem nymburského disentu, etalonem neústupnosti a odolnosti vůči ústrkům úřední moci přestavbového socialismu.
Změnu přinesla až sametová revoluce (listopad 1989). Když před vánoci opět zaklepal na dveře matričního oddělení, stal se zázrak. Namísto upjaté soudružky Málkové zde seděla sympatická světlovlasá slečna: „Co si přejete?“ Tuhle větu uslyšel Hydrón poprvé v životě. „Chci se jmenovat Svoboda! Lukáš Svoboda!“ Slečna na něj upřela nyvé, nádherně modré oči a na chvilku se zamyslela...“Svoboda...Jak nádherné slovo...Máte rád Václava Havla?“ A za pět minut bylo hotovo.
Pak si dali rande, pak další, potřetí si objednali hodinovej hotel a pohádce by už měl být na tomto místě konec...
Ale Paha není žádný pohádkář! Já vám říkám jen ryzí fakta. A tak přijměte trochu hořký konec příběhu. Lukáš se Zdeničkou se po svatbě rozhodli odstěhovat do Švédska. Našli útočiště v malebném městečku Falun. Na imigračním úřadě je čekal šok. Úřednice podmínila získání švédského státního občanství nutností užívat původní jméno. Ve starošvédštině totiž Falus znamenalo „muž z Falunu“. A Hydrón Carlsson? To zní prej naprosto šlechticky…
Abychom nekončili takto smutně, uzavřu tento pravdivý příběh optimisticky. Nymburští občanští aktivisté totiž nechali zbudovat na místě, kde si kdysi mladý gymnazista dal pět lahváčů a vykročil na cestu boje s větrnými mlýny, vkusnou a stylovou skulpturu, která oslavuje falus jako symbol plodnosti, generativity a nezlomné mužské energie, která pomohla kdysi mladému Hydrónovi k fešné manželce.


Nepovinná otázka:
Kdo byl Mats Israelsson?

Povinná otázka:
Od památníku jděte podél zdi po pravici do úzké, prazvláštně lomené uličky. Projděte ji a zaznamenejte, kolik krutě lomených zákrut jste udělali? F = ?


Taky se vám derou už do očí slzy dojetí, že je konec? Neblbněte… Na finálku se ještě přece pěkně projdete : - )

KONTROLNÍ SOUČET INDICIÍ A - F JE TŘICET.

KEŠ NALEZNETE NA ADRESE

N 50° (E+B).(F/2) (D-B) E

E 15° A. (D-F) C (B-A)




PUBLIKOVÁNO S BETATESTEM – PUBLIKOVÁNO ZODPOVĚDNĚ!

BETATEST PROVEDL VLAB.JAN, DĚKUJI.

PODĚKOVÁNÍ ROVNĚŽ RICO REVIEWEROVI ZA PUBLIKACI!



Additional Hints (Decrypt)

RNFG? jrfg? PNPUR VF ORFG!, cbq, zntarg

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)



Reviewer notes

Use this space to describe your geocache location, container, and how it's hidden to your reviewer. If you've made changes, tell the reviewer what changes you made. The more they know, the easier it is for them to publish your geocache. This note will not be visible to the public when your geocache is published.