Dne 16. prosince 1851 mezi druhou a třetí ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky a s policejním příkazem k Havlíčkově deportaci.
Dvě hodiny po půlnoci,
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrýtro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
"Vstávají, pane redaktor
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise."
Mezi zatýkajícími, tedy pokud by se jednalo o legální zatčení, byl i blízký Havlíčkův přítel, toho času okresní německobrodský hejtman, Ferdinand Voith. Podle Havlíčkových pamětí se Voith "nemohl pohnutím dívati na dojímavé to loučení a vyšel raději ven".
Matka, žena, sestra, dcerka,
malá Zdenčinka,
stály okolo mne v tichém pláči –
hořká chvilinka.
Já jsem sice starý kozák,
v půtkách tužený,
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknul jsem však poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla.
Bylo po třetí hodině ranní, když policejní komisař Franz Dedera vyzval Havlíčka, aby je následoval. Cíl cesty Havlíček neznal a měl se jej dozvědět až daleko za hranicemi. Bylo jím malé jihotyrolské městečko Brixen, kam dorazili po šest dnů trvající cestě 22. prosince a kde Karel Havlíček prožil čtyřleté odloučení od všeho, co měl rád a pro co žil.