Pijavka lékařská - Fridolínův Havětník
Když byly naše děti ve školkovém věku, vymysleli jsme jim pohádku o trpaslíku Fridolínovi, většinou jsme dost vařili z vody, ale dětem se líbila, tak či tak, snad bude i vám.
V hájence uprostřed Josefova lesa bydlí myslivec Josef se svým mysliveckým psem Brokem. Každé ráno si myslivec obleče svůj myslivecký kabát, nasadí myslivecký klobouk, přes rameno si přehodí svou mysliveckou pušku, probudí Broka a vyrazí spolu na obhlídku svého revíru. Nedávno se stala Josefovi zvláštní věc, přinesl si domů sádrového trpaslíka Fridolína, jehož místo je teď v zahradě u hájenky na nejvyšším místě značně zanedbané skalky.
Už víme, že to není obyčejný trpaslík - v noci ožívá a vydává se na různá dobrodružství. O čem to bude tentokrát?
Tentokráte si dovolím nez příběhu, neboť autor knihy Havětník - Jiří Dvořák to popsal sám a já sama mám podobné vzpomínky na dětství a koupání v náhonu, pod stavidlem, rybnících a řekách.
O prázdninách jsme se chodívali koupat do náhonu. Byl mělký a klidný - nikdo se v něm nemohl utopit. Jen od stavidel jsme se drželi dál. I z břehu bylo vidět, jak se tam nad starým bahnem vlní tenké provázky. Pijavky, pijavice.
Vydat se do pijavinky byla zkouška odvahy. Jednou jsem to zkusil: tak rychle, jak jsem se hnal vodou pryč, jsem už nikdy neplaval.
Leoše prý jedna z těch potvor kousla. Věřili jsme mu: byl o rok starší, a pak, o pijavkách jsme dávno věděli svoje. Tihle vodní červi kdysi měli uzdravovat lidi. Středověcí lazebníci je přikládali pacientům na kůži a nechali je sát "nemocnou krev". Potom nacucanou "baňku" šikovně vymačkali, aby ji mohli použít znova. Jinak totiž trvá třeba i několik měsíců, než pijavka vyhladoví. Přesto se pijavek brzy nedostávalo. A tak pro ně lékárníci hloubili mělké blátivé rybníčky a v nich je chovali. Krmili je všelijak. Někdy jim potopili pod hladinu pytel plný krve, jindy zahnali do nádrže starého koně nebo osla.
Jeden nemusí být kopytník, aby nelitoval, že pouštění žilou utopil čas. Ale na schopnosti pijavek se nezapomnělo. Přisávají se totiž jemně, bez bolesti a umějí krvi zabránit, aby se shlukla ve strup. Z látky, kterou mají v přísavkách, se už dlouho vyrábějí léky proti nebezpečným krevním sraženinám. A to není všechno. I dnes, v době rentgenů a laserových nožů, se najde příležitost, kdy je třeba upít trochu krve. Třeba z přišitého palce, který si někdo nepozorný usekl: než se zacelí přeťaté žilky, nesmí se v prstu hromadit krev. Kdo ji umí lépe, jemně a bez bolesti vypít, je vám doufám jasné.
Tak se dávná pomocnice ranhojičů vrátila z posměchu rovnou do nejvyhlášenějších operačních sálů. I jméno jí zůstalo, jak si ho kdysi vysloužila: pijavka lékařská.
V přírodě už je ale vzácná. Ne proto, že by všechny pijavky slovili dávní lékárníci, ale protože ubylo žab. A bez nich se neobejdou malé pijavičky. Ty se totiž první tři roky živí krví ryb a obojživelníků.
Dneska bych se do té bahnité tůňky, které jsme říkali pijavinka, klidně vydal. Ne proto, že jsem tak statečný, ale protože vím, že Leoš si tenkrát vymýšlel. Vlnila se tam pijavka koňská. A ta se nedokáže zakousnout ani do koně, ani do školáka na prázdninách, ba ani do kapra. Troufne si jenom na drobnou vodní havěť. Vezměte mě tam - a doplavu třeba až ke stavidlům a zpátky. Klidně to tu napíšu. Ten náhon, kde se nikdo nemohl utopit, tam dávno není - a tak se nemusím bát, že byste mě vzali za slovo.
Toliko slova autora knihy Havětník - Jiřího Dvořáka, který se mi stal inspirací pro tuto sérii.